Níže přinášíme společné prohlášení významných organizací ruské a ukrajinské radikální levice k válce na Ukrajině. Nesouhlasíme s každým bodem tohoto prohlášení – jmenovitě s letmo zmíněnou otázkou konfliktu na Donbase v roce 2014 ani s implicitní pozicí, že NATO/USA/Británie nemají na vyvolání konfliktu důležitý podíl. Plně však souhlasíme se závěrem, že Rusko napadlo Ukrajinu jako imperialistický agresor a radikální levice se musí postavit na obranu Ukrajiny a za okamžitý odchod resp. porážku ruských vojsk. Hlavním nepřítelem v této válce je Kreml.

 Prohlášení Ruského socialistického hnutí a ukrajinské socialistické organizace Sociální hnutí (Sotsialnyi Rukh)

Ačkoliv většina levice odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu, levicový tábor dosud nezaujímá k této válce jednotný postoj. Rádi bychom oslovili tu část levice, která se stále přidržuje postoje „obě strany jsou [stejně] špatné“ a vidí válku jako meziimperialistický konflikt.

Je nejvyšší čas, aby se levice probudila a provedla „konkrétní analýzu konkrétní situace“ místo toho, aby stále reprodukovala obnošené koncepty z dob studené války. Přehlížení ruského imperialismu je ze strany levice obrovská chyba. Je to Putin a ne NATO, který nyní na Ukrajině válčí. Proto je nyní zásadní přesunout pozornost od západního imperialismu k Putinově agresivnímu imperialismu, který má vedle ekonomické i svoji ideologickou a politickou základnu.

Ruský imperialismus se skládá ze dvou prvků. Zaprvé zahrnuje ruský revizionistický nacionalismus. Po roce 2012 se Putin a jeho establishment odklonil od občanské koncepce národa (rossijsky, „vztažený k Rusku jako zemi“) k výlučnému, etnicky podmíněnému konceptu ruskosti (russkij, „etnicky/kulturně být Rusem“. Jeho agrese v roce 2014* a 2022 byla ospravedlňována návratem „původně“ ruské země. Toto pojetí (etnické) „ruskosti“ navíc oživuje imperiální koncept ruského národa z 19. století, který redukuje ukrajinskou a běloruskou identitu na identity regionální. Podle tohoto pohledu tvoří Rusové, Bělorusové a Ukrajinci jediný národ. Využití tohoto pojetí v oficiálních prohlášeních režimu implikuje odmítání nezávislé ukrajinské státnosti. To je důvod, proč nemůžeme s jistotou prohlásit, že Putin chce pouze uznání ruské suverenity nad Krymem a Donbasem. Putin může také toužit po anektování nebo podmanění celé Ukrajiny, což je hrozba, která se objevuje v jeho článku „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ a v jeho projevu z 21. února 2022. Konečně i výhledy ukrajinsko-ruských mírových jednání vypadají dost bledě, neboť ruský vyjednávací tým vede bývalý ministr kultury Vladimir Medinský, jeden z nejoddanějších stoupenců ideologie „russkij mir“ (etnicky ruský svět) – světa, kde, věřte nám, nikdo nebude šťastný.

Zadruhé, ačkoliv je obtížné vysvětlit Putinovu agresi rozumově, současné dění nám ukazuje, že každopádně může být velmi rozumné brát ruskou imperialistickou rétoriku za bernou minci. Ruský imperialismus je poháněn touhou změnit tzv. „světový pořádek“. Proto Putinem požadovaný odchod NATO z východní Evropy může naznačovat, že Rusko se nemusí zastavit na Ukrajině a Polsko, Lotyšsko, Litva nebo Estonsko se mohou stát dalšími oběťmi Putinovy agrese. Je velmi naivní požadovat ve světle současných okolností demilitarizaci východní Evropy, neboť to pouze povede k uspokojování Putina a učiní to východoevropské země zranitelné vůči jeho agresi. Diskurz kolem rozšiřování NATO upozaďuje Putinovu touhu rozdělit si sféry vlivu v Evropě mezi Spojené státy a Rusko. Být v ruském sféře vlivu znamená politickou podřízenost země Rusku a podrobení se expanzi ruského kapitálu. Příklady Gruzie a Ukrajiny ukazují, že Putin je připraven použít sílu k ovlivnění politického dění v zemích, o nichž se domnívá, že si přejí opustit ruskou vlivovou sféru. Je důležité pochopit, že Putinovo chápání klíčových hráčů světového pořádku je vedle Ruska v zásadě omezeno jen na Spojené státy a Čínu. Suverenitu ostatních zemí neuznává a považuje je za pouhé satelity jednoho ze zmíněných skutečných hráčů mezinárodního uspořádání.

Putin a jeho establishment je velmi cynický. Využívá bombardování Jugoslávie silami NATO, americkou intervenci v Afghánistánu a invazi do Iráku jako štít, kterým hájí bombardování Ukrajiny. V tomto směru musí levice předvést svoji konzistenci a říci NE všem imperialistickým agresím ve světě. Dnes je na Ukrajině imperialistickým agresorem Rusko, ne NATO, a pokud nebude Rusko na Ukrajině zastaveno, bude ve své agresi určitě pokračovat.

Navíc nesmíme chovat žádné iluze, pokud jde o Putinův režim. Nepředstavuje žádnou alternativu k západnímu kapitalismu, je to autoritářský a oligarchický kapitalismus. Úroveň nerovnosti v Rusku v posledních 20 letech Putinovy vlády významně vzrostla. Putin je nejenom nepřítelem dělnické třídy, ale také nepřítelem všech forem demokracie. Lidové zapojení do politiky a dobrovolných sdružení je v Rusku vnímáno s podezíravostí. Putin je bytostným antikomunistou a nepřítelem všeho, za co levice bojovala ve 20. století a za co bojuje ve století 21. V jeho světonázoru má silnější právo bít slabšího, bohatý právo vykořisťovat chudého a potentát u moci právo rozhodovat jménem bezprávého obyvatelstva. Tento světonázor musí na Ukrajině utrpět těžkou porážku. Aby uvnitř Ruska mohlo dojít k politické změně, musí být ruská armáda na Ukrajině poražena.

Chceme se zmínit i o velmi rozporuplném požadavku na vojenskou pomoc Ukrajině. Chápeme dopady militarizace na světovou pokrokovou levici a levicový odpor vůči rozšiřování NATO nebo západním intervencím. Ale k vytvoření celého obrázku je potřeba rozšířit si kontext toho, co se reálně odehrává. Zaprvé, země NATO poskytovaly Rusku zbraně bez ohledu na embargo z roku 2014 (Francie, Německo, Itálie, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Slovensko a Španělsko). Proto diskuze o tom, zda zbraně poslané do regionu skončí v dobrých nebo špatných rukou je poněkud s křížkem po funuse. Zbraně již jsou ve špatných rukou a země EU pouze napraví své předchozí špatné činy poskytnutím zbraní Ukrajině. Navíc alternativní bezpečnostní záruky, které navrhuje vláda Ukrajiny, kladou požadavek na zapojení řady zemí a mohou být pravděpodobně uskutečněny jen při jejich aktivní účasti. Zadruhé, jak řada článků zdůraznila, pluk Azov představuje problém. Ale na rozdíl od roku 2014 už krajní pravice nehraje v této válce prominentní úlohu – válka se stala lidovou válkou – a naši soudruzi z antiautoritářské levice Ukrajiny, Ruska a Běloruska bojují společně proti imperialismu. Jak se stalo v posledních dnech zřejmé, Rusko se snaží kompenzovat své neúspěchy v pozemních bojích leteckými údery. Protiletecká obrana nedá Azovu žádnou další sílu, ale pomůže Ukrajině udržet kontrolu nad svým územím a snížit počet úmrtí civilistů i v případě selhání mírových jednání.

Podle našeho názoru musí levice požadovat:

• Okamžitý odchod všech ruských vojsk z území Ukrajiny
• Nové cílené, osobní sankce proti Putinovi a jeho multimilionářům (Je důležité chápat, že Putin a jeho establishment se stará jen o své soukromé bohatství; k celkovému stavu ruského hospodářství jsou lhostejní. Levice může rovněž použít tento požadavek k odhalení pokrytectví těch, kteří sponzorují Putinův režim a armádu, a dokonce i v dnešní situaci prodávají zbraně Rusku)
• Zvýšení vojenské pomoci Ukrajině dodávkou systémů protivzdušné obrany
• Povolání mírových sborů OSN ze zemí mimo NATO k ochraně civilistů včetně ochrany humanitárních koridorů a ochrany jaderných zařízení (Ruské veto v Radě bezpečnosti OSN může být překonáno hlasováním ve Valném shromáždění)

Levice musí také podpořit ukrajinskou levici, která se brání, umožnit ji být slyšet, dát ji ústřední prostor k vyjádření a také ji podpořit finančně. Jsme si vědomi toho, že jsou tu miliony ukrajinských pracovníků v zásadních provozech a také humanitární pracovníci z řad dobrovolníků, kteří umožňují, aby odpor pokračoval.

Řada dalších požadavků – podpora všem uprchlíkům v Evropě bez ohledu na občanství, zrušení ukrajinského zahraničního dluhu, sankce proti ruským oligarchům apod. je levicí obecně přijímána a není asi třeba je tu diskutovat.

Ruská invaze představuje strašlivý precedens pro řešení konfliktů, který v sobě nese i riziko jaderné války. Proto levice musí přijít s vlastní představou mezinárodních vztahů a architektury mezinárodní bezpečnosti, která by měla zahrnovat vícestranné jaderné odzbrojení (závazné pro všechny jaderné mocnosti) a institucionalizaci mezinárodní ekonomické odpovědi na imperialistické agrese ve světě. Vojenská porážka Ruska by měla být prvním krokem k demokratizaci světového pořádku a vzniku mezinárodního bezpečnostního systému a mezinárodní levice se do řešení této problematiky musí zapojit.

* – Levá perspektiva nepovažuje rozpoutání občanské války na Donbase v roce 2014 za důsledek ruské agrese, ale za vyústění tragického vývoje událostí a reakčního kurzu kyjevského režimu po převratu na Majdanu.