Když se řekne kulturní památka, lidem se obvykle vybaví zámek, hrad, sakrální stavba nebo nějaký pozoruhodný dům ve městě či chalupa na vesnici. Daleko méně často si pod tímto pojmem představíme například továrnu nebo dopravní stavbu. A přitom neprávem, neboť v místě pracovní aktivity člověk nezřídka tráví více času než ve svém obydlí, a proto reprezentuje kulturu dané společnosti neméně než výše zmíněné objekty. Bohužel, nedosti na bídném stavu mnoha našich hradů a zámků, ochraně technických a industriálních památek se stále dostává jen okrajové pozornosti, jak o tom svědčí dva příklady z Prahy 5.

Městská část Praha 5 v minulosti patřila k výrazně průmyslovým částem Prahy, byť třeba ne v takové míře jako čtvrtě továrních hal, Libeň a Vysočany. Každopádně až donedávna zdejší druhovýrobě vévodila produkce strojírenského (tramvaje, motory) a potravinářského průmyslu, jehož posledním výrazným reprezentantem a mohykánem zůstává smíchovský pivovar Staropramen. Zatímco vaření piva se zde stále daří a závod vesele pracuje, jinde se po změně poměrů v roce 1989 zavřely po poslední směně vrata, zhaslo světlo a osiřelé haly továren vyčkávaly na svůj osud. A ten k nim bohužel někdy byl krutý.

Dokladem tohoto tvrzení budiž zlíchovský Lihovar, který jistě dobře zná každý, kdo do Prahy zavítá od Příbrami a Strakonic. Původně továrna na líh a potaš (uhličitan draselný) Fischl & Rosenbaum zahájila svoji činnost v roce 1880. Patřila k průmyslovým lihovarům vyrábějícím líh z melasy a po přestavbě z roku 1907, ze které má současnou podobu, vyráběla 120 hektolitrů lihu denně. Potaš dodávala blízké sklárně (dnes již téměř celá zbořena, zůstalo jméno ulice). Po druhé světové válce prošel lihovar znárodněním a zrušením výroby potaše. Od roku 1957 naopak rozšířil svůj sortiment kromě lihu i na ocet, v jehož produkci brzy zaujmul přední místo v celé Evropě. Později začal produkovat také řadu lihovin (různé druhy rumu, vodka Zlatý anděl aj.).

Výroba v lihovaru skončila v roce 2000 a o dva roky později byla část areálu, jmenovitě vizuálně dominantní několikapatrová rafinerie a varna lihu se zajímavým točitým litinovým schodištěm a polygonální cihlový komín s podsadou prohlášeny národními kulturními památkami. Jejich zachování bylo zapracováno do projektu revitalizace mrtvého areálu na kulturně-kancelářsko-bytový komplex, s nímž přišla společnost Zlatý lihovar a.s.

Bohužel developer, jehož mateřská společnost Goldfin Investment sídlí na Panenských ostrovech, nechává továrnu bez ohledu na částečnou památkovou ochranu již 14 let chátrat a to takovým způsobem, že již několikrát došlo ke zřícení střech a dokonce i nosných zdí řady objektů – naposledy spadlo koncem června letošního roku celé průčelí býv. potašovny (pozdější octárny) do Nádražní ulice. Objekt varny sice stále stojí, ale vypadá velmi zuboženě, ze střechy například vyrůstají náletové dřeviny.

Developer v objektu žádnou údržbu již několik let neprovádí a ani radnice městské části, kterou dlouhá léta vedla ODS, se navzdory stížnostem veřejnosti nad chátráním lihovaru nijak zvlášť nepozastavuje. Není tedy divu, že Národní památkový ústav zařazuje smíchovský lihovar již několik let mezi nejohroženější kulturní památky u nás vůbec.

Továrna Technoplyn v Prokopském údolí dopadla ještě hůře než lihovar. Původní akciová společnost Český průmysl pro výrobu a zužitkování kyseliny uhličité založená Arnoštem Grossmanem začala v roce 1899 v hlubočepské továrně vyrábět pálením vápence oxid uhličitý pro potřeby sodovkáren. V roce 1910 se výrobní repertoár rozšířil o produkci kyslíku. Po roce 1948 byla znárodněná továrna začleněna do podniku Technoplyn a svůj výrobní sortiment si zachovala až do začátku 90. let.

Po získání soukromého vlastníka to šlo s továrnou rychle skopce: nejpozději v roce 1994 ukončila výrobu a od té doby nezadržitelně chátrá, přičemž na rozdíl od smíchovského lihovaru k tomu vedle nepřízně počasí notně přispěly i požáry způsobené občasnými obyvateli továrních budov. Snaha Národního památkového ústavu zapsat objekt coby zachovalého reprezentanta industriální architektury přelomu 19. a 20. století v roce 2008 (podle některých pramenů 2010) za národní kulturní památku nebyla kvůli negativní reakci Ministerstva kultury úspěšná.

Továrna Technoplyn se dostala do rukou developera JRD, který pojal rozhodnutí ji za každou cenu zbořit a na jejím místě vystavět nízkoenergetické bydlení – rezidenční projekt Trilobit se 40 byty a sedmdesáti parkovacími místy v podzemních garážích. Oproti původnímu architektonickému záměru se v současných plánech nepočítá se zachováním žádného z objektů. Na tomto záměru JRD trvá navzdory odporu veřejnosti a řady místně působících občanských sdružení, kterým se kromě zboření továrny nelíbí ani umisťování nových obytných staveb do těsné blízkosti (ochranného pásma) přírodní rezervace.

JRD nicméně získal demoliční výměr a v současnosti se do továrny již zakusují bagry. Praha tak přichází o další industriální památku.

Přitom hned vedle demolovaného Technoplynu stojí v plné kráse bývalá továrna Hydroxygen, postavená v roce 1939 ve funkcionalistickém stylu architektem Františkem A. Librou. Továrna na acetylen vyráběla pouze do roku 1948, aby následně sloužila několik desítek let jako skladiště právě pro vedle stojící Technoplyn. V roce 1982 byl na ni vydán demoliční výměr, což zdvihlo opět vlnu odporu od místních obyvatel, památkářů a nadšenců do průmyslového dědictví. Na základě tohoto občanského aktivismu (v dobách normalizace, kdy se údajně všichni báli do čehokoliv zasahovat) se v roce 1989 stala továrna národní kulturní památkou a v roce 1999 byla adaptována architekty Františkem Pajerem a Karlem Hronem. V současnosti se v ní vyrábí samolepící materiály.

Příklad Hydroxygenu, stejně jako další příklady ze současnosti (zachráněné staré nádraží v Ústí nad Orlicí, nákladové nádraží Žižkov a další) ukazuje, že bojovat za zachování technických památek lze a může vést k úspěchu nejen se zachováním zajímavé architektury ale i s jejím dalším smysluplným využitím. Ani řádění developerů ani liknavost či úmyslná slepota jejich radničních kompliců tak nemusí nutně slavit svůj triumf.

Pozvánka na akci občanské sdružení Prokopovo – Zažít Hlubočepy jinak 21. září 2013

Akce probíhá bez podpory městské části Praha 5!