Tímto titulem byl uveden, tentokrát v Liberci, další ze série diskusních večerů NAL. Místní členové ve spolupráci s romským aktivistou Jozefem Mikerem z Krupky, Antifa Lausitz a Die Linke v úvodních slovech nejprve představili faktografický rámec k následné moderované debatě, které se účastnilo na dvě desítky zájemců.           

Jozef Miker za asistence dvou místně organizovaných kolegů nejprve přítomným přiblížil životní podmínky obyvatel Krupky na Teplicku. V této obci, podobně jako v jiných kapitálem opuštěných lokalitách světa, v rámci stávajícího společenského uspořádání prakticky neexistuje možnost legálního zdroje obživy prací a její obyvatelé jsou odkázáni na sociální dávky.

V této souvislosti Miker upozornil, že jejich čerpání ve stejné výši využívá jak etnicky romská část místních, tak ta česká, která je početně srovnatelná. Ostatně zvýhodněný nárok na dávky z důvodů rasových či etnických je ze zákona nepřípustný. K jejich zneužití pak může docházet např. i u majoritní části populace, kdy je často chápán jako výraz důvtipu, jak o tom svědčí mimo jiné případ voliči oblíbeného politika a etnického Čecha Jiřího Čunka.           

Jedna z dalších z lokalit ze severočeského alba „No future“, na kterou Miker upozornil, Nové Předlice u Ústí nad Labem, pak byla uvedena jako příklad typické spekulace s neštěstím druhých. Filutové s podnikatelskou invencí zde za papundeklové byty o velikostech 1+1, kde v zimě mrzne a jejichž obyvatelé jsou neustále pod dohledem najatého hlídače, požadují až 12 000 korun měsíčně. Není divu, že jejich obyvatelé jen těžko nacházejí rozdíl mezi pobytem ve vězení a na svobodě.

Několik set tzv. sociálních bytů ve vlastnictví krajského města je přitom podle Mikera přidělováno převážně bohatší části etnicky české populace. Problém také Miker vidí v neexistenci definice sociálního bydlení, která by stanovovala jasná kritéria pro jejich parametry a jejich přidělování mezi potřebnými. Zde se otevírá mimo jiné prostor pro defraudace evropských dotací při stavbě nových sociálních bytů, na čemž třeba profituje stavebně-mafiánská struktura okolo bývalé hejtmanky kraje (mimochodem též etnické Češky).

Na Mikerovo úvodní slovo navázala členka Antifa Lausitz, když přítomným představila situaci v sousední Lužici. Připomněla, že obdobně jako ve vyloučených lokalitách na severu Čech, i v sousedním Německu dochází ke stále většímu sociálnímu napětí, přičemž i zde si svou polívčičku snaží přihřát nacistické spolky okolo NPD. Jejich fetišem, který jim dovoluje unést nesnesitelnou pravdu vlastního třídního útlaku, však není „Cikán, který jim bere práci“, popř. „Cikán, který nepracuje“ jako u české DSSS. Dnes jím není již ani „korumpující Žid“, kterého jejich vzory o dvě generace zpět na svém území masově vyvraždili, ale např. „kradoucí Čech nebo Polák“. Prostorem pro jejich aktivity jsou pak většinou menší obce. Za příklad byla uvedena Hoyerswerda, kde se nacistické projevy ve své původní podobě (např. hajlování) vyskytují i za dohledu místního policejního sboru (ACAB).

Aktivistka svůj výklad doplnila o příklad konkrétní akce boje proti rasovým předsudkům. Jedná se o projekt, při němž se děti ze sousedního Varnsdorfu společně se svými žitavskými kolegy podílejí na divadelní hře z 30. let minulého století a učí se tak nejen vzájemné komunikaci, ale při srovnávání záběrů z té doby také kriticky posuzovat i aktuální dění.

Na přetřes poté přišel i nový sociální systém, známy jako Hard IV, prosazený ještě Schröderovou sociální demokracií a v obdobné verzi pak neoliberály postupně i u nás. V rámci něj má každý občan Spolkové republiky nárok na neomezenou podporu 384 euro měsíčně, přičemž ze státního sociální systému je mu hrazen také nájem bytu do 45 m2. Tyto informace u některých mohou vzbuzovat značná očekávání ohledně německého životního standardu. Jak však dále členka Die Linke uvedla, současný sociální systém však díky dalším pravidlům představuje spíše novodobou legalizaci otrokářství. Pokud totiž člověk nemá o výše zmíněné podpory přijít, musí vzít jakoukoliv nabízenou práci. Ta se může pohybovat např. na úrovni 1,2 euro na hodinu a dotyčný za ní musí cestovat i do vzdálenosti desítek kilometrů od místa svého bydliště. „Nucené práce“ jsou také často maskovány jako „praxe“ u některých firem. Ty za tvorbu takové pozice dostávají obvykle 2 000 euro, přičemž novodobý otrok si zde za běžnou osmihodinovou šichtu přijde na 5 euro. Deptající je také zkoumání úřadů, zda si nezaměstnaný nežije nad poměry. Příznačně, vlastnictví PC je na rozdíl od televizoru za takový výstřelek již považováno.   

V následné diskuzi mimo jiné zaznělo, že ačkoliv nezaměstnanost a sociální propad si národnost ani barvu pleti nevybírají, přesto jsou na tom díky tradičním silnějším rodinným vazbám ve vyloučených lokalitách etničtí Romové často lépe než jejich kolegové z majoritního etnika. Jak Jozef Miker správně upozornil, problém není romský, ale sociální. Miker připomněl, že za jedinou formu sebeobrany stále platí vlastní sebeorganizace a spojení sil. V této souvislosti je třeba se ptát, komu slouží médii a nacisty živený rasismus a škatulkování vyloučených?