Pod pojmem squatting si mnoho lidí představí situaci, kdy se pár lidí sebere, obsadí prázdný byt, dům, nebo jiný objekt, který jim nepatří, a začne si v něm žít. Ale takhle jednoduché to není. Squatting je fenomén s významným politickým a kulturním přesahem, způsob jak poukázat na společenské problémy města od rozevírajících se sociálních nůžek, přes absenci nekomerčního kulturního vyžití až po represi vůči subkulturám nebo menšinám. A samozřejmě jde i o vědomý odpor k logice soukromého vlastnictví a jejím projevům, jako je bytová spekulace a zkomerčnění/drancování veřejného prostoru.

Ve stejné době, kdy policie na příkaz nesvědomitého vlastníka vyklidila sociální a kulturní centrum Klinika v Praze, připravuje istanbulská radnice vyklizení prvního a zatím jediného squatu v tomto více než čtrnáctimilionovém velkoměstě. Sociální centrum pojmenované podle známé postavy idealistického rytíře Dona Quijota se nachází v asijské části města ve čtvrti Kadiköy. Bylo založeno v dlouhodobě opuštěné a zanedbané budově sousedskými skupinami a aktivisty, kteří se poznali v solidárních sítích z celosvětově známých protestů v parku Taksim Gezi. Demonstrace v květnu 2013 začaly jako protest proti developerským snahám o zábor zeleně a komerční výstavbu, ale postupně přerostly do masových akcí na obranu shromažďovací svobody, sekularismu, do odporu proti vládě a policejnímu násilí.

Protesty byly zlomeny policií za cenu osmi mrtvých, 11 částečně osleplých po zásahu gumovými projektily, osmi tisíc zraněných a mnoha set persekvovaných. Navzdory této státní represi ale z protestů vyrostlo solidární hnutí, jehož plodem byl i první istanbulský squat. Aktivisté v něm provozovali výstavy, diskusní fóra, přednášky, knihovnu, koncerty, umělecká vystoupení i lekce jógy. Místo si také rychle získalo popularitu u obyvatel čtvrti, neboť sloužilo také jako místo setkávání u kávy a čaje a příležitostné bezpeněžní tržiště založené na výměně věcí a služeb v rámci širší komunity. Udržovalo tak duch spolupráce a solidarity, z něhož se zrodilo.

Jako svobodomyslný a nekontrolovaný komunitní a aktivistický prostor se Don Quijote brzy stal trnem v oku státní moci a jejím represivním složkám. Začátkem prosince dostali aktivisté od radnice příkaz k vystěhování z domu, který nominálně patří ministerstvu financí. Podobně jako v Česku i zde se v debatě jednostranně argumentuje „právem vlastníka“, ale ani slovo již nepadne o jeho odpovědnosti a povinnostech. Aktivisté jsou připraveni nevzdat se bez boje a za pomoci sousedů a přátel squatu ubránit nekomerční prostor a možnost realizovat v něm kulturní a sociální aktivity.

Proti squattingu samozřejmě nebojuje státní represivní moc a úřady pouze v Turecku. V Řecku se v minulém roce staly squaty terčem mnoha policejních útoků, neboť squaterské a anarchistické hnutí s více než 40 obsazenými objekty po celé zemi představuje jeden z pilířů boje proti drásavým asociálním škrtům a „reformám“ prosazovaným pravo-levou koalicí neoliberálních stran. Vedle toho jsou řecké squaty také důležitými opěrnými body v boji proti militantním fašistům, jejichž agrese se s tou policejní velmi často prolíná.

Proto došlo již z kraje loňského roku k raziím proti athénským squatům Villa Amalias, Skaramanga a ASOEE. Při policejních zásazích se hnutí aktivně bránilo. Během jediného dne – 9. ledna 2013 – bylo nejprve zatčeno a na velitelství policie dopraveno více než sto osob držících Villa Amalias, což okamžitě vedlo k spontánní solidární okupaci sídla jedné z vládních stran – a následně k zatčení dalších čtyřiceti lidí! S koncem dne se na služebnách ocitlo 150 zatčených anarchistů, přičemž policie podnikla nájezd na autonomní aténskou čtvrť Exarchia a provedla řadu domovních prohlídek v bytech aktivistů i jejich rodinných příslušníků. V srpnu 2013 řecká policie přepadla tři squaty v blízkém přístavním městě Pireus a zatkla šestnáct osob. Represe proti řeckým, politicky radikálním squatům pokračovala i v roce 2014, například proti squatu Nadir v Soluni.

Squaterské hnutí čelí represi i v řadě dalších zemí: v červenci policie násilím vyklidila zasquatovaný objekt sloužící jako škola pro uprchlíky v Berlíně, v říjnu španělská policie uzavřela anarchistický squat La Gatonera v Madridu a v listopadu se rozjela kampaň lombardského prezidenta Roberta Maroniho na „vyčištění“ Milána od stovek obsazených domů, squatů a alternativních center jako příprava na výstavu Expo 2015, která ve městě proběhne. Když podobně „uklízeli“ v Pekingu před Olympiádou, byl z toho mezinárodní poprask, u samozvané „západní demokracie“ to zjevně nikomu nevadí.

Problémy, které dnes ze strany úřadů a policie zažívají aktivisté ze sociálního a kulturního centra Klinika, tedy nejsou, jak vidíme, v dnešní Evropě ničím neobvyklým. Squaty a jiná autonomní centra a prostory nemají na růžích ustláno a v době pokračující ekonomické a sociální krize Západu se proti nim stále častěji obrací represe politických elit, které musí „ukazovat svaly“, aby zamaskovaly svoji slabost a odvedly pozornost od společenských problémů, s jejichž řešením si zjevně neví rady.