Levá perspektiva pořádala v sobotu 17. února 2018, nedlouho před 70. výročím vítězství československého pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí, „Revoluční odpoledne“ v Praze na Žižkově, s přednáškou a diskusí o vývoji revolucí.

Úvodní slovo přednesla členka Levé perspektivy Milada Sigmundová. Uvedla, že ačkoli teoretici revolucí byli starší a zkušenější, přesto revoluce vedli mladí lidé, kteří neúnosně nesli dobové problémy. Zdůraznila tezi klasiků, že revoluci je nutno ubránit. Jan Žižka vytvořil moderní polní vojsko až jako starý muž, ale po 15 letech revoluce už vojáci nevěděli, zač bojují, a činili tak jen z finanční nutnosti. Odumírání revoluce vzešlo z intelektuální vrstvy lidí, kteří nic netvořili a jen obhajovali systém.

Řečnice se věnovala tezi, že „revoluce požírá své lidi“, a uvedla, že už husité upalovali radikální kněze, stejně jako jakobíni začali hledat nepřátele ve svých řadách, stejně jako později politická reprezentace SSSR i Československa. V r. 1989 byla radikální levice velmi slabá a nebyla schopna se zorganizovat, natož se postavit v čelo změn. Rozhodující jsou podmínky, především materiální, za kterých se revoluce tvoří a vyvíjejí, nikoli zrada, uzavřela.

V diskusi zaznělo, že řada vůdců po zhroucení socialismu v mnoha státech zůstala u moci a dělala úplně jinou, kapitalistickou politiku. Např. v Moldavsku jsou zachovány revoluční pomníky a názvy ulic jako za sovětských časů, ale přitom panuje naprostý kapitalismus.

Pamětníci socialismu v ČSSR i diskutující z mladší generace se zabývali příčinami pádu ČSSR. Shodli se na tom, že byla zanedbána třídní výchova, výdobytky socialismu byly považovány za samozřejmost a nedostatek spotřebního zboží vedl k obdivu západního konzumu. Představou většiny společnosti nebyl při převratu v r. 1989 kapitalismus.

Oceněny byly i výdobytky budování socialismu v Československu, ve kterém neexistovali žádní žebráci a bezdomovci, zatímco za první republiky jich byla spousta (a dnes znovu). Za pouhé desetiletí po druhé světové válce byla odstraněna strašlivá bída, zavedlo se všeobecné sociální pojištění a další výdobytky. Socialismus byl však silný, jen dokud většinu společnosti tvořili pamětníci kapitalismu. Žádná varianta zabránění byrokratismu se přitom neuplatnila.

Diskutující kritizovali bezstarostnost a opojení z úspěchu předlistopadové komunistické strany, která si nepřipouštěla problémy a nezvládla práci na změně myšlení lidí, agitaci a propagaci.

Beseda o vývoji revolucí a příčinách jejich odumírání a pádu byla pro účastníky zvláště přínosná v aktuální atmosféře vyhrocené antikomunistické propagandy u příležitosti 70. výročí Vítězného února 1948. I přes různé pozdější omyly a neúspěchy je vítězství československého pracujícího lidu nejsvětlejší událostí našich dějin a léta budování socialismu byla dosud nejúspěšnějším obdobím dějin českého a slovenského národa. V hluboké úctě si proto v těchto dnech připomínáme nesmrtelné zásluhy Komunistické strany Československa, jejího předsedy Klementa Gottwalda a ostatních revolučních vůdců slavné minulosti, která je pro nás dodnes inspirací.

Ani přes hořkou porážku se skuteční komunisté a pokrokoví lidé v r. 1989 a následujících letech nevzdali a nevzdají. Jak praví stará dělnická píseň: I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci!