Loni 24. listopadu byl uprostřed přípravných prací k novému filmu zatčen kurdský režisér Kazim Öz. Turecký prokurátor pro něj v žalobě předložené letos v lednu soudu požaduje trest vězení v rozmezí 7 až 15 let za údajné členství v ozbrojené teroristické organizaci. Po protestech právníků a mezinárodních organizací – mimo jiné i PEN klubu – bylo režisérovi soudem umožněno cestovat do zahraničí za účelem uvádění jeho nejnovějšího filmu Zer.

Film Zer byl již ověnčen několika cenami na mezinárodních filmových festivalech a v minulém roce byl promítán i v ČR a nyní mimořádně znovu ve středu 20. února v pražském kině Pilotů. Výtěžek půjde Kazimu Özovi na náklady soudního řízení. Jen během neděle 17. února, kdy s ním Literární noviny pořídily rozhovor, bylo v Turecku z politických důvodu zatčeno více než 700 lidí.

Jak se to seběhlo s vaším zatčením?

V Dersimu jsem dělal přípravné práce na scénáři k mému novému filmu. Když jsem pak jel na letiště, abych odletěl do Istanbulu, kde sídlí moje firma, byl jsem zadržen vojáky na check pointu. Ti mne předali policii, která mi řekla, že nemohu odletět.

Před tím jste už byl vyšetřován?

Dva dny předtím provedla policie domovní prohlídku v mém bytě v Istanbulu. Na dobu, kdy jsem pracoval v Dersimu, jsem byt pronajal přes Airbnb dvěma americkým studentům. Oni policisty nechali prohlídku provést, aniž mi něco řekli nebo mi zavolali. Policisté zabavili můj starý telefon, ve kterém hledali kontakty, a jednu knihu, jejímž autorem je Abdulah Öcalan. Kvůli ní vydali příkaz k zatčení.

Jak jste se dostal do kontaktu s vojáky?

V Dersimu je vojenská zóna a všechny přístupové cesty střeží vojáci. Každý, kdo chce jet do, nebo z této oblasti, musí projít kontrolou na check pointu.

Co se dělo pak?

Z policejní stanice v Dersimu jsem byl eskortován do Diyarbakiru (jedno z největších měst tureckého Kurdistánu – pozn. red.), kde mě dva dny vyslýchali. Policistům zaslali z ústředí v Istanbulu dlouhý seznam otázek, na které jsem musel odpovídat. Druhý den se mě na to samé ptal prokurátor.

Mohl jste využít služeb advokáta?

Ano. Krátce poté, kdy se rozkřikla informace, že jsem byl zatčen, se k policejní stanici, kde mě drželi, sjelo deset právníků, kteří mi nabídli zastupování. Jednoho z nich jsem si vybral a bylo mu umožněno být se mnou po celou dobu policejního výslechu a následně i u výslechu u prokurátora.

Myslím, že mi hodně pomohlo, že moje zatčení vzbudilo takovou pozornost. Policisté to nečekali. A právníci, kteří se na ně sesypali, je pořádně otravovali, což je asi také nepotěšilo. Z veřejné publicity pochopili, že si ukousli trochu větší soustno, než na co stačí. Domnívám se, že mediální zájem pomohl k tomu, že mě druhý den pustili a neuvalili na mě vazbu.

Z čeho vás obvinili?

V roce 2010 jsem chodil do vzdělávacích kurzů kurdské strany HDP. Jde o legální stranu, která už tehdy byla v parlamentu a loni ve volbách opět získala poslance.

V roce 2013 jsem se zúčastnil protestů v istanbulském parku Gezi proti kácení stromů kvůli výstavbě obřího hypermarketu. Protestovaly tehdy miliony lidí.

V polovině ledna 2013 jsem jako další stovky tisíc lidí byl v Diarbarkiru na pohřbu tří významných kurdských aktivistek žijících v exilu, které byly krátce předtím zavražděny v Kurdském informačním centru v Paříži. Sakine Cansiz byla zakládající členkou Kurdské strany pracujících (PKK), Fidan Dogan členkou Kurdského národního kongresu sídlícího v Bruselu, navíc zasedala v pařížském městském zastupitelstvu. Leila Söylemezová byla představitelkou mládežnické organizace Kurdů žijících v exilu.

K tomu přidali držení knihy Abdulaha Öcalana a nějaké nejasné věci z odposlechů a z této směsice vytvořili obvinění z členství v ozbrojené teroristické organizaci.

Měl jste někdy v ruce zbraň?

Ne. Nebyl jsem ani v armádě, raději jsem se vyplatil. Nikdy v životě jsem nedržel v ruce žádnou střelnou zbraň ani výbušninu. Mými jedinými zbraněni jsou filmová kamera a počítačová klávesnice. Policistům jsem to říkal.

Co oni na to?

Ti, kteří mě vyslýchali, o kauze nic nevěděli. Měli otázky z Istanbulu, na které se mě mají zeptat, tak se ptali.

A byl jste někdy členem nějaké organizace, která je zakázaná nebo dokonce teroristická?

Samozřejmě že ne. Jsem filmař, věnuji se své práci a na nějaké schůzování nemám ani čas. Divil jsem se, že mě obvinili z členství v teroristické organizaci právě nyní. Poslední dva roky létám s filmem po světě, v Turecku jsem téměř nebyl, takže nechápu, jaký terorimus bych asi mohl provozovat. Žádného násilného aktu jsem se nikdy nedopustil. A samozřejmě se ani neúčastnil žádné přípravy na nějaké násilí.

Co váš film Zer, z něhož ministerstvo kultury nařídilo některé záběry vymazat, což jste odmítl?

Filmu se obvinění vůbec nedotklo. Policisté se tomuto tématu pečlivě vyhnuli. Když si v Dersimu na internetu zjišťovali, co jsem vlastně zač, našli jeho trailer. Pustili si ho a policejní náčelník říkal, že to vypadá jako dobrý film. A ptal se, proč se nepromítá v Dersimu v kinech. Musel jsem mu odpovědět, že ho zakázali. V Dersimu měl před zákazem povolenou jedinou projekci, i když právě zde se velká část filmu odehrává.

V jakém stavu je vaše stíhání?

Soud v Dersimu odmítl případ projednávat. Tak ho poslali do Diyarbarkiru, kde soud žalobu přijal k projednávání. Zatím nevím, kdy by mělo začít, i když se to můj právník zkoušel zjistit. Původní zpráva říkala, že přelíčení zahájí v březnu nebo v dubnu, ale není to jisté. V Turecku nyní probíhá mnoho zatýkání a soudy mají hodně práce. Tak uvidíme.

Jak vidíte svoji budoucnost?

Mám napsaný scénář k novému filmu. Jde o milostný příběh ztracené lásky: turecká dívka hledá svého milého, který je Kurd. Stejně jako v případě snímku Zer obsahuje film řadu prvků klasické road movie, ale jde o podstatně silnější drama. Bude se jmenovat Život sněhové vločky.

Máte zajištěné peníze? Budete se ucházet o státní podporu?

Žádost si samozřejmě podám, ale nečekám, že by mi vláda něco dala. Sháním peníze po celém světě. Snažím se najít producenta v Evropě, nyní jednám v Německu.

A co Zer?

Zer se stále promítá. Jezdím s ním po světě a výtěžek si ukládám na náklady na točení dalšího filmu.

Věříte tomu, že vás vláda nechá film dokončit?

Beru to tak, že když mě nechají natočit nový film a zavřou mě až po jeho dokončení, bude to OK. Vězení se nebojím. Ale film chci dodělat. Je to krásný příběh, který by bylo škoda nenatočit.

Převzato z www.literarky.cz