17. března vyhlásili kurdští, křesťanští, arabští, turkmenští a další vůdcové tří kantonů v Rojavě federální oblast v rámci Sýrie. Tato deklarace byla očekávaně odmítnuta Tureckem, Damaškem, v Istanbulu působící Syrskou národní koalicí, Íránem a dokonce i Spojenými státy. Představitelé Asadova režimu prohlásili, že tento krok „nemá žádný zákonný podklad a nebude proto mít ani žádný legální, politický, společenský nebo ekonomický dopad“. Turecko jako obvykle tvrdě varovalo, že nikdy nepřijme „teroristickou entitu“ na své jižní hranici. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Mark Toner oznámil, že Washington „nebude uznávat žádnou samosprávnou autonomní oblast v Sýrii,“ a dodal, že „jde o něco, co musí být diskutováno a odsouhlaseno relevantními stranami v Ženevě a následně samotným syrským lidem.“

Syrským Kurdům bylo ale znemožněno účastnit se ženevských jednání, a tak zní požadavek amerických představitelů na projednání této otázky s jinými syrskými skupinami a syrskou vládou poněkud ironicky. Ještě větší ironií je, že vedení Rojavy podle všeho lépe odráží skutečný syrský lid ve své různorodosti, než tomu je v alavitského baasistického režimu v Damašku nebo sunitsko-arabské a většinově islamistické syrské opozice, která je klientem arabských států v Zálivu a Turecka (o salafistech „Islámského státu“ nemluvě). Další ironií pak je, že vlastně každý chápe, že autonomie a federalismus jsou jediné skutečné možnosti jak ukončit probíhající občanskou válku a zároveň nerozbít území státu na kusy.

A jakoby té ironie nebylo příliš, musíme se ještě pozastavit nad tím, že Rusové se dnes zdají být jedinými čestnými a přímými diplomaty. Ministr zahraničí Sergej Lavrov odmítl jakékoliv apriorní požadavky na Asadův odchod, ale zároveň prohlásil, že Moskva bude podporovat jakékoliv řešení, které Sýrii pomůže ukončit válku včetně „různých forem vlád, ať už je budeme nazývat federalizací, decentralizací nebo jednotným státem.“ Rusové také navzdory opozici z Damašku, Íránu a odjinud netrpí výčitkami, když jde o pomoc Kurdům v Rojavě s jejich projektem. To posouvá Stranu demokratické unie (PYD) stále více do náručí Moskvy, kde ostatně před časem otevřela svoji první reprezentační kancelář v zahraničí. Zisky PYD v Sýrii samozřejmě dráždí Turecko, což Rusům opět docela vyhovuje. Prezident Vladimír Putin je zdá se připraven udělat vše proto, aby jeho protějšek v Ankaře ještě hodně dlouho litoval loňské sestřelení ruského bojového letounu.

Podle představitelů v Ankaře se Turecko obává spojení mezi PYD a Dělnickou stranou Kurdistánu (PKK), proti níž dnes opět bojuje.  To je pochopitelné s ohledem na to, že Turecko hájí své vlastní zájmy jako jakýkoliv jiný stát. Dokud ale Turecko nevyřeší nespokojenost Kurdů uvnitř vlastních hranic, budou tyto rány dále hnisat bez ohledu na to, zda v Rojavě vznikne nebo nevznikne federální oblast. Turecko si ale bohužel stěží usmíří své kurdské obyvatelstvo, používá-li strategii založenou na blokádách celých měst, časově neomezeném výjimečném stavu a současném politickém narativu a diskursu. To všechno se může hodit při koncentrování moci v rukou vlády (nebo jednoho muže), ale kurdské stížnosti na režim v Turecku se vždy točily kolem nedostatku demokracie a nerespektování lidských práv.

Nedávné prohlášení prezidenta Erdogana, že „si nepřeje vidět to, k čemu dochází v severním Iráku a v severní Sýrii“ opět přesvědčilo Kurdy po celém světě, že starý turecký šovinismus vůči nim se stále drží v dobré kondici. Kurdská regionální vláda v Iráku (kterou Turecko obvykle nazývá „severním Irákem“) je nicméně přes to všechno jedním z mála zbývajících tureckých přátel v celém regionu. Proč se turečtí vůdci obávají směřování této oblasti k nezávislosti? Pokud by nebyli syrští Kurdi vedeni PYD, podporovala by Ankara kurdskou autonomii v Sýrii? Pravděpodobně ne.

Zahraniční politika Ankary je v každém případě zmatečná. Hrozby invazí do Sýrie jsou prázdné, zejména když Rusko podporuje Asada i PYD. Grandiosní sny, staré pouhých deset let, o Turecku, které má nakročeno stát se 10. největší ekonomikou světa do roku 2023 nebo dokonce supervelmocí na stejné úrovni s Ruskem a Spojenými státy, se nyní zdají být špatným vtipem. K členství Turecka v Evropské unii nedojde bez ohledu na to, kolika uprchlíky bude Ankara Bruselu vyhrožovat. Turecko může maximálně tak zničit sny syrských Kurdů, což asi vysvětluje návštěvu tureckého premiéra Davutogla v Teheránu po vyhlášení federalismu. Dost možná je ale už pro Turecko pozdě na to, aby dosáhla i jen tohoto cíle.

Pokud jde o syrské Kurdy, chovají se v celém tom rozkladu tak rozumně, jak jen mohou. Vyhlášení federální oblasti je ta nejrozumnější věc, která se v tomto zhrouceném státě za dlouhou dobu urodila. Dali jasně najevo Washingtonu, že se nenechají vojensky využívat a být přitom ignorováni jako politická síla. Doufejme, že tyto dny už Kurdové mají provždy za sebou.

David Romano; Sloupkař internetového zpravodajského serveru Rudaw, profesor blízkovýchodních studií na Státní univerzitě Missouri a autor řady publikací o Kurdech a dění na Blízkém východě.