Liebknecht i Luxemburgová patřili v době první světové války a už řadu let předtím k členům levice německé sociálně demokratické strany a k nejpřednějším postavám v řadách organizovaných pracujících, a to nejen v Německu, ale také (zejména v případě Luxemburgové) v Polsku, které tehdy tvořilo součást carské Ruské říše, a v celé Evropě.

Oba patřili mezi těch několik málo prvních, kteří zpozorovali a kritizovali postupný vznik kasty privilegovaných, členstvu fakticky neodpovědných „předáků“ v sociální demokracii, v její poslanecké frakci i v tehdy již mohutných německých odborech; těch lídrů, kteří se stále více vzdalovali řadovým členům z dělnických profesí a místo hájení zásad solidarity a nekompromisnosti v obraně zájmů pracujících vsadili svoji kariéru na „kooperaci“ s podnikatelskými kruhy, na „zprostředkování“ mezi pracujícími a elitami (vládou, junkery, bankéři a armádou), které na sebe v praxi stále více bralo podobu bezzásadových ústupků a podlamovalo činnost strany i odborů.

Oba patřili k nesmlouvavým kritikům byrokracie, jak ve státě, tak ve vlastních řadách sociální demokracie, oba nemilosrdně tepali německý militarismus – „prušáctví“, okupování kolonií a vysílání vojáků do zahraničních misí, nacionalismus a klerikalismus; oba bojovali za osmihodinovou pracovní dobu pro zaměstnance, za volební právo pro ženy a za další progresivní reformy německé společnosti. Oba také s nadšením uvítali první revoluci v Rusku v roce 1905, namířenou proti carské absolutistické vládě sociálního i národnostního útlaku.

Luxemburgová, která svého druha předčila v síle teoretického úsudku a analýzy, významně, byť v lecčems jednostranně rozvinula teorii kapitalismu a jeho krizí (jak aktuální dnes!), systematicky napadala teorie o mizení rozporů mezi zájmy pracujících a zájmy zaměstnavatelů a státu, a proti pasivní strategii strany orientované pouze na růst voličských hlasů za každou cenu vyzdvihla aktivní strategii stávkového boje organizovaného nejen z centra ale především řadovými zaměstnanci na jednotlivých pracovištích.

Liebknecht, který svoji družku předčil organizačním talentem a citem pro situaci, se zapsal do povědomí mas svým odvážným protiválečným vystoupením v Říšském sněmu (parlamentu), svými plamennými výzvami a letáky, v nichž ukázal, že nepřítelem německých pracujících nejsou jiné národy a už vůbec ne pracující těchto národů, kteří s nimi sdíleli smrt v zákopech a na bojištích, ale že skutečnými nepřáteli všech pracujících jsou ti, kteří je do zákopů poslali, kteří válku vyvolali a kteří z ní profitovali. Ukázal, že hlavní nepřítel každého národa se skrývá v jeho vlastní vládě!

Z výše uvedeného výčtu pouze těch nejdůležitějších skutečností si myslím každý může sám udělat závěr, v jakém poměru byla tehdejší a dnešní levice, zda nešvary, které Luxemburgová a Liebknecht tehdy tepali, existují i v dnešní společnosti, v dnešní sociální demokracii a dnešních odborech a zda dnešní oficiálně levicové strany kráčí ve stopách Liebknechta a Luxemburgové či naopak došli ještě dále po cestě těch „vůdců“, které oni kritizovali.

Za své statečné postoje byli Luxemburgová i Liebknecht vsazeni až do konce války do pevnostního vězení. Po svém propuštění se okamžitě znovu vrhli do práce mezi dělníky, do boje za nové Německo osvobozené nejen od císaře a jeho dvorní kamarily a od neblahých prušáckých tradic, ale také od vlády finančníků, Kruppů a Thyssenů, velkostatkářů a státní byrokracie. Stáli v první linii revolučního boje, započatého námořníky v severoněmeckých přístavech, jehož cílem měla být zásadní sociální proměna společnosti a vznik zřízení postaveného na zdola se vytvářejících lokálních, regionálních i centrálních radách organizujících zaměstnance a jimi zvolené zástupce. Luxemburgová shrnula nutnost společenské změny světa, v němž právě z vůle vlád zahynulo několik desítek milionů lidí, do hesla: socialismus nebo barbarství!

Odpůrci těchto změn proti nim okamžitě rozpoutali pogromistickou kampaň, v níž hráli první housle staří, skrz na skrz zbyrokratičtělí vůdcové sociální demokracie, jenž se právě na pozvání odstupujících princů dostali do vlády a cítili, že revoluce by ohrozila jak právě získaná teplá vládní křesílka tak i moc těch, kterým za ně vděčili. Tito vůdcové povolali z fronty vracející se císařskou armádu do boje proti těm, kteří je po desetiletí volili, nebo byli dokonce členy téže strany.

Z vůle sociálně demokratického prezidenta Fridricha Eberta, premiéra Filipa Scheidemanna a ministra obrany Gustava Noskeho, bylo v lednu 1919 v ulicích Berlína zabito vojáky několik stovek nejradikálnějších dělníků. Vojákům se bohužel podařilo zajmout také Liebknechta i Luxemburgovou. Vláda velmi dobře věděla, jaké nebezpečí by pro ně stále představovali, pokud by zůstali na živu. Proto se je rozhodla, po několikahodinovém výslechu spojeném s mučením, chladnokrevně zavraždit. Stalo se tak 15. ledna 1919.

Němečtí pracující, odboráři, radikální studenti a radikální levice vůbec ale na Luxemburgovou ani Liebknechta nezapomněli. Připomínali si mnoha způsoby jejich památku, a tuto tradici nedokázali zničit ani nacisté (třebaže se jim podařilo ji na několik let přerušit) ani ji pracujícím svou oficiózností nezprotivili východoněmečtí pohlaváři, onen typ stranických aparátčíků, proti kterým Luxemburgová s Liebknechtem bojovali celý svůj život.

Proto si i letos, tak jako každým rokem, připomenula nejen německá radikální levice 91 let starou vraždu dvou předních postav ze svých řad, dvou bojovníků za lepší svět.