Již bezmála 10 000 let uplynulo od doby, kdy se moderní člověk rozhodl domestikovat první hospodářská zvířata (pravděpodobně nejdříve ovci, poté kozu, skot, vepře a koně, později kur) a zajistit si tak větší existenční nezávislosti na nahodilých přírodních podmínkách. Za tímto účelem se člověk přibližně ve stejné době učí systematicky pěstovat první rostliny. Oproti svým příbuzným, kteří se stále věnovali pouze lovu či sběru, jim relativně stálý zdroj potravy v průběhu novodobých dějin umožňil nebývalý populační růst.[1] I přes jisté negativní aspekty se toto plánování ukázalo být oproti lovecko-sběrnému obstarávání potravy evolučně výhodnější a až na některé výjimky časem převládlo.

Existenční zajištění a kumulace životních prostředků poté pravděpodobně stálo za třídním rozdělením společnosti. Vzrůst nezávislosti na přírodních podmínkách pro některé jedince představoval možnost, díky růstu množství volného času, vyššího kulturního rozvoje. Tento kvalitativní růst jedinců (rozvoj písma, matematiky atd.) a vyloučení jiných jedinců z tohoto rozvoje s sebou neslo vertikální diferenciaci společnosti. Ač se v průběhu tisíciletí měnil způsob, jímž si vládnoucí skupiny přivlastňovaly produkty zemědělské výroby, nejdříve do 19. století n.l. v každé národní populaci převládá počet osob přímo zainteresovaných na produkci potravin, jejíž intenzifikace do té doby probíhá jen pozvolnu (s mírnými inovačními skoky) a pro samotné výrobce samo o sobě nepředstavuje žádné vyhlídky na výrazné všeobecné zlepšní životního standardu.

Teprve nástup průmyslové výroby potravin v 19. století[2] poprvé v historii přinesl, alespoň hypoteticky, možnost celoplanetárního zabezpečení potravinové potřebnosti každého konkrétního člověka, a to s minimem vynaloženého úsilí. S rozvojem výrobního způsobu založeném na prodeji námezdní práce, kde se časem jedinou příležitostí pro tvorbu zisku stane snižování nákladů na obnovu pracovní síly, tedy i nepřímo na výrobu potravin, však k celosvětovému nasycení populace nedošlo. Naopak, v roce 2012 prakticky nikdo nepopírá existenci hladomorů a lidí bez základních životních potřeb vůbec. Za 10 000 let experimentů na poli se zajištováním základních biotických potřeb člověka jsme se dostali do situace, kdy přes stále rostoucí produkci v zemědělství stále více osob, nejen v tzv. Třetím světě, nemá přístup k potravinám a tento počet vzrůstá dokonce i relativně.[3]  Z hlediska zhodnocování kapitálu přebytečná populace je tak ve stále větší míře odsuzována ke smrti hladem, zatímco stále více strojů spotřebovává stále více produktů zemědělské výroby.

Ke zvrácení tohoto trendu a k podřízení výdobytků průmyslové revoluce, resp. techniky a vědy vůbec, k uspokojení základních životních potřeb člověka vede, podle našeho mínění, jen angažovaný postoj, jehož jednu z forem sebeorganizace volí např. členové NAL. Z titulu článku jsme se však chtěli věnovat postavení zvířat (či mimolidských živočišných druhů) a rostlinné stravy v soudobém procesu výroby. Jakým způsobem se změnil jejich chov za dobu 10 000 let a jak a k jakým účelům jsou zvířata chována dnes? Dokážeme se bez jejich chovu obejít?

Moderní velkochov jen pramálo připomíná původní životní podmínky zvířat. V systému, kde o bytí a existenci každého podnikatelského záměru rozhoduje míra zisku s níž se v co nejkratším čase zhodnocují vložené prostředky, se životní prostor a cyklus každého hospodářského zvířete smrskl na minimum. Využitelnost produkce dosáhla zatím svých mezí pří opětovném zkrmování mletých kostí starších generací zvířat generací novou. V blízké budoucnosti si lze představit i umělou syntézu nejrůznějších tkání. Z hlediska redistribuce produktů průmyslové produkce zvířat je však třeba říci, že tato jinak energeticky a na zdroje náročná výroba je značně nerovnoměrná – zatímco dělník v Číně obsluhující linku na výrobu spojů Vašeho PC bude mít maso na svém jídelníčku jen občas, pokud vůbec, Váš soused ho bude mít na svém stole nejspíše 3x denně.

Jestliže jsou proletáři nuceni hledat úspory při regeneraci své pracovní síly a bezděčně se tak stávají vegany[4], za vzrůstající poptávkou po potravinách živočišného původu v poslední době stojí kvantitativní růst středních tříd zejména v Číně a Brazílii.[5] Neklademe si však za cíl horovat za porci masa pro každého námezdně pracujícího každý den, ale s ohledem na širší společenské podmínky ukázat, že i etický přístup ve vztahu ke zvířatům lze spojit s efektivní třídní politikou.

Nebudeme se zde proto zabývat vyvracením dětinských tvrzení, že „bez masa to prostě nejde“, či „bez masa nemohu žít“. Rozvoj vědeckých poznatků v oblasti životosprávy dnes již řadu let umožňuje obejít se při konzumaci bez potravin živočišného původu. Bližší pohled do jakéhokoliv velkochovu, ať už s označením farma roku či bez něj, by pak s rozhodnutím omezit konzumaci těchto potravin měl pomoci daleko lépe. Lidé stavějící se proti dominanci zbožních vztahů ve společnosti však mohou mimo tento etický rozměr (dnes zbytečné vykořisťování zvířat) akcentovat i právo každého člověka této planety na přístup k potravinám, jehož lze lépe dosáhnout přechodem na rostlinnou stravu. Mimochodem k podobnému závěru se došlo na jinak formálně rovnostářské Kubě, tedy ve společnosti s velmi omezenými zdroji, kde maso slouží zejména k výživě dětem.

Při formování vědomí proletářů o stravě bez živočišných produktů však i dnes, podobně jako kdysi u George Orwella, značně negativní roli hraje sebeprezentace těchto produktů jako nízkokalorických a vhodných k ochraně zdraví. Varovným příkladem je tak například jinak dobře zpracovatelné a nízkonákladové Robi maso, kde se však každému námezdně pracujícímu musí při čtení příbalové informace, že se jedná o zboží s „nízkou energetickou hodnotou“, otvírat kudla v kapse. Nepomohl by naopak globálnímu rozšíření rostlinných potravin důraz na jejich kalorickou vydatnost?