V debatě o dění na Ukrajině zaujímají význačné místo otázky týkající se charakteru povstaleckých sil v Donbasu a jejich cílů. Kdo ti „separatisté“ vlastně jsou? Jaké jsou jejich záměry? Jak si představují uspořádání proklamovaných lidových republik? A jaké vztahy mají s místními lidmi? Zatímco pravičácký mediální mainstream se snaží samotný význam povstalců upozadit a vykresluje je jako pouhé žoldáky a loutky řídící se rozkazy zlovolné Moskvy, část liberální levice v nich zase vidí radikální nacionalisty, kteří si prý v ničem nezadají se svými ukrajinskými protějšky. My tyto názory nebo spíše předsudky nesdílíme.

Z tohoto důvodu jsme se rozhodli přeložit do češtiny rozhovor s aktivním bojovníkem luganské milice známým jako Artěm, který je zároveň členem radikálně levicové organizace Borotba. Čtenáře prosíme, aby k tomuto rozhovoru přistupovali stejně jako my kriticky. Ačkoliv se někdy docela oprávněně může jevit, že některé věci jsou podávány příliš idealisticky nebo jednostranně, jde zároveň o autentické svědectví z první ruky od člověka z přední bojové linie, kde se bez určité vyhraněnosti a rozhodnosti dost dobře ani pohybovat nedá.

Bojovník milice s přezdívkou Artěm – můj starý soudruh z Borotby. Před válkou organizoval dělnickou mládež v Donbasu v boji proti fašismu a kapitalismu a zakládal místní organizační buňky. Když začala válka, nemohl jen tak stát stranou a vstoupil do řad milice. Dnes se Artěm nachází zraněný v nemocnici a já tak mám šanci s ním mluvit.

Soudruhu, řekni mně, jak ses dostal do řad milice?

Už jak začal Majdan, jsem měl pocit, že tentokrát se opozice vyvine v opravdu nebezpečnou sílu. Ve srovnání s „oranžovou revolucí“ v roce 2004 už v roce 2014 existovalo mnoho organizovaných, připravených mladých skupin s dobře zajištěným financováním. Skupiny ultras početně narostly a vyspěly. Existovalo tak tušení, že tentokrát překročí všechny meze a situace dospěje až k občanské válce. Rozdělení ve společnosti existovalo už předtím, ale to šlo o tzv. morální občanskou válku, zatímco nyní nacionalisté získali skutečnou příležitost bít, mrzačit a zabíjet odpůrce a dělat to po ochranou státu. Když jsem viděl vraždění nevinných civilistů a zejména souhlas několika místních „pro-ukrajinských“ patriotů, dospěl jsem k přesvědčení, že prostě přišel čas něco s tím udělat. Jediné řešení, co si s tím počít, bylo na nás. Tak jsem se prostě zvedl a začal pomáhat milici.

V které jednotce milicí bojuješ?

Ve Spojené armádě Jihovýchodu.

A jakými bojovými úkoly jsi pověřen?

To v tuto chvíli nechme jako vojenské tajemství.

Bylo obtížné přejít z klidného života levicového aktivisty k tomu stát se bojovníkem?

Obtížné bylo uvědomit si, co se vlastně děje a vytvořit si systém, který by vysvětlil jádro této války. Pak už to bylo jednoduché – pro mě v Lugansku – když jsem se setkal s komunisty, kteří odmítli poslechnout rozhodnutí Ukrajinské komunistické strany a odvážně se zapojili do boje. Mezi vojáky jsem vždycky cítil duch Donbasu a jejich tíhnutí k boji proti bohatým, boji za socialismus. V Luganské lidové republice je to zcela zřetelné. A poklidný život před válkou vlastně nebyl tak docela poklidný. Zažíval jsem výhrůžky od nacionalistů, kteří pořvávali po fotbalu v ulicích Doněcku a Lugansku. A sžíraly mě trpké myšlenky, jak otevřít lidem oči, že se blíží nebezpečí zřízení nacionalistického režimu. Ta válka už tady byla, nebo alespoň předehra k ní. Strašně rád bych se vrátil k poklidnému životu a začal svýma vlastníma rukama budovat novou zemi.

Jak došlo k tvému zranění?

Během těžkého ostřelování hrdinského města Lugansk. Skutečností je, že milice nebojuje pouze na frontě, ale má také odpovědnost za ochranu civilistů během ostřelování, a to i za cenu svého vlastního života. Lidé jsou na ostřelování už docela zvyklí, ale stále dochází k určitým zmatkům a dezorganizaci. Věděli jsme, že trestná palba do obytných čtvrtí není náhodná a dnes už o tom není sporu. Obyvatelé Lugansku se dnes chovají disciplinovaněji.

Jak vidíš další vývoj vojenských operací v Donbasu? [Rozhovor proběhl před uzavřením příměří]

Pokud se podíváš na chronologii odporu od jeho počátku, zjistíš, že milice se rozrostla a zesílila. Ale poměr sil je až dosud nerovný. Máme ale dalšího spojence, který není o nic méně důležitý a nebezpečný pro našeho nepřítele. Skutečný bolševik hned pochopí jeho důležitost. Tímto spojencem je agitace ukrajinských vojáků proti válce. Způsob, jakým bolševici agitovali proti imperialistické válce právě před 100 lety. Pokud více a více Ukrajinců, kteří bojují za zájmy ukrajinských a západních kapitalistů, odmítne bojovat nebo začne organizovat své vojenské výbory proti válce, uspějeme. A tento trend existuje, to je už zřejmé. Jsou tu dvě možnosti. Buď ukrajinské jednotky naprosto srovnají Donbas se zemí a zalijí jej krví, nebo dojde k přelomu a vyženeme trestné jednotky z území mladých republik.

Mír pod vládou junty už v Donbasu není možný. V případě porážky milice by přišlo období reakce, přímé genocidy a teroru proti jeho obyvatelům. Místní „práskači“ by se k tomu hodili. Dovedeš si představit jednotnou Jugoslávii potom, co v ní proběhla totální válka? To je nemožné. Srovnávám teď jen samotné krveprolití. My tu nechováme nějakou nenávist k určitému národu, jakou chovali Srbové a Chorvati k Bosňákům a Bosňáci k Srbům. Pokud junta ovládne Donbas, bude tu muset neustále udržovat vojenské jednotky a spát s puškami. Tohle není válka Rusů proti Ukrajincům ale občanská válka junty proti antifašistům.

Ukrajinská armáda není tak slabá jako na začátku války. Jak to vidíš „zevnitř“? Může si s ní milice poradit? Budou lidové republiky schopné vzdorovat?

Milice si s ní poradit může, protože ji netvoří jen bojovníci, ale i zbytek národa. I nevědomky se prakticky každý zmobilizoval k boji. Každá malá věc, sebemenší detail může neocenitelně pomoci. Jde o společný boj všech lidí. Bez podpory ze strany lidí by se nic z toho nestalo. Lidé už nechtějí žít postaru. Chtějí skutečně mír a klid, ale začínají chápat, že s ukrajinskou vládou přijde jen teror a chudoba.

Je možné přejít do protiútoku?

Protiútok přijde, ale ne tak brzo, jak si všichni přejeme. Těšíme se na něj, obranná taktika mnoho lidí štve. Ale chce to čas.

Aktivně si se účastnil Anti-Majdanu, jsi člen levicové organizace Borotba, kterou ukrajinské úřady de facto postavily mimo zákon. Tvoje město, kde jsi žil se svojí rodinou, dnes okupují jednotky kyjevské junty. Existuje nějaké nebezpečí pro tvoji rodinu a přátele? Zůstali ve městě, nebo ho opustili?

Samozřejmě jsem napřed dostal pryč své blízké. Zůstal tam strýc, který se také zapojil do společného boje. Někteří soudruzi odešli, ale mnoho jich zůstalo.

V médiích se objevuje hodně informací o tom, že místní obyvatelé Donbasu se zdráhají do milice vstupovat a moc ji nepodporují. Údajně se většina milice rekrutuje z řad cizích bojovníků – Rusů, Čečenců, Osetinců apod. Co si o tom myslíš? Mají takové zprávy nějaký reálný základ?

Na to bych dal poněkud detailnější odpověď. Zaprvé, v Donbasu žijí různí lidé. Máme tu občanskou válku. Velká většina nám pomáhá, jak může, nebo nás alespoň pasivně podporuje. Příkladem jsou reakce lidí, když se v určitém městě objeví kolony luganské milice. Lidé na nás mávají, dávají slovy najevo vděk apod. Mnoho babiček nám žehná. Celkově cítíme jednotu s lidmi. Bojujeme společně. Ale je tu také slabé „procento“ těch, kteří čekají na svoji příležitost předat svého souseda do rukou ukrajinské tajné policie, jako se to dělo v Mariupoli. A pak je tu také „procento“ těch, kterým je všechno jedno, dokud se protiteroristická operace nerozjede i v jejich vesnici. Všeobecná nálada lidí v Donbasu se zradikalizovala. Lidé stále častěji hledají informátory, aby je pobili, ale milice samozřejmě podniká vše, aby zabránila lynčování.

Pokud jde o „internacionalisty“ bojující v milici. Ano, bojují tu různí lidé; Osetinci, Čečenci, Rusové a Ukrajinci. Jsme internacionalisté a jsme na to velmi hrdí. Protože když bude, nechci se rouhat, problém někde jinde, ti samí Rusové, Ukrajinci, Srbové a Osetinci přijdou a pomůžou. To je základ internacionalismu. Páteř milice ale představují místní kluci a muži. Přicházejí pořád a ne každého přijímáme. Dokonce se nám přihlásilo několik dědů, veteránů druhé světové války. Opravdu se to stalo. V Donbasu jsme vždycky žili poklidně. Během této války se z mnohých stali bojovníci, kteří vědí, jak bránit svou zem a své ideje. Proto je nemožné porazit Donbas, i když obsadí naše města. Boj neskončí, dokud Donbas nezíská nezávislost.

Jsou tu internacionalisté, ne žoldáci. Jsou tu doma. Jak to? Jednoduše – Donbas je kolébka národů. Tady žilo mnoho národností. Srbové tu mají několik míst, která historicky obývali. Každý, kdo sem přijde v míru, tady najde domov. Všichni jsme donbaský národ. Jak někdy říkáme – každý jsme jiný, ale všichni rudí (smích).

Co ale brání lidem z Donbasu masově vstoupit do milice a bránit tak svou zem?

Podle mého názoru je to nedostatek jasné ideové linie, které by lidé rozuměli. Je tu také strach ze ztráty piva po večerech, strach z toho být rozstřílen „Gradem“. Pokud by tu byla jasná idea, jakou měli bolševici, bylo by to pak jiné. Ber to takhle: lidé tu byli zvyklí žít od voleb k volbám; vybírat se mezi východními a západními oligarchy. Nikdo nepočítal s válkou a nebyly tu žádné organizace jako vojenské výbory v každé vesnici, které by na takový obrat byly připraveny. Nežijeme na začátku 20. století ale 21. století. Na výzvy dnešní doby musíme najít jinou odpověď. To je opravdu důležité.

Nedávná výzva „komunistů-dobrovolníků“ mnoho otázek zodpovídá a podle mého názoru odráží i názory většiny bojovníků milice. Jasně, od začátku bojujeme proti řádění „ukrajinizace“ a neonacistům. A pod šílenou „ukrajinizací“ rozumím ideologii masy zakomplexovaných lidí ovládaných svými loutkaři, ale určitě ne obyčejné Ukrajince, naše bratry. Mnoho Ukrajinců je proti juntě, ale mají strach a nemají vlastní organizace. Děsivé události z 2. května v Oděse, kde zabili i mé přátele, „pomohly“ juntě na čas udusit protesty mimo Donbas. Já bych nakonec odpověděl slovy „komunistů-dobrovolníků“: Pokud zvedneme rudý prapor, vyhrajeme! A já dodávám, že tím i pomůžeme našim bratrům Ukrajincům zničit fašistickou havěť a dostat šanci vybudovat si Ukrajinu bez fašismu. Můžeme bojovat s válečnou mašinérií a nyní už chápeme, že bojujeme nejen proti něčemu ale také za něco. To je klíč k procitnutí mnoha našich občanů, kteří pak povstanou k boji. O tom jsem přesvědčen.

Jak vidíš budoucnost Ukrajiny a Donbasu, pokud vyhrajete?

Domnívám se, že Ukrajina musí dojít k socialismu bez Donbasu. Můžeme být silnými spojenci. Ale Ukrajinci budou schopní zničit banderismus a najít cestu k socialismu pouze když přestanou používat Donbas jako „sovětské strašidlo“, které „ovládá celou zemi“. Banderovskou hysterii přiživuje rozněcování nenávisti mezi Východem a Západem. Bez Donbasu se banderovci mezi sebou rychle sežerou, protože nejsou schopní udělat vůbec nic pro „prosperitu národa“ a nebudou už mít nikoho, na koho by to svedli. Pak i na západní Ukrajině může vyrůst levicové hnutí a banderismus skoná. Právo na sebeurčení, právo všech národů, je právem zvolit si to nebo tohle město, kde chci žít.

Mnoho lidí ale říká, že Doněcká a Luganská lidová republika představují „bělogvardějský“ projekt vedený monarchisty, ruskými nacionalisty a podobnými skupinami. Ty jako komunista a internacionalista tyto republiky podporuješ. Myslíš, že existuje nějaký důvod, proč by levice měla podporovat Novorusko? Jak silné jsou pozice levice ve vedení lidových republik? A kolik levičáků bojuje v milici – mezi obyčejnými vojáky a veliteli?

Tohle se asi stane ústřední otázkou dalšího dění. Na začátku šli chlapi prostě bránit své domovy a rodiny, aniž by se vážně zabývali nějakými ideologiemi. Navíc bylo tehdy prakticky nemožné zaujmout lidi, aby bojovali o pozici v sovětech. A to i přesto, že vnitřně tu jsou všichni socialisté. Myslím to v určitém „ideálním“ smyslu, v tom, co by obyčejní Donbasané chtěli od života. Pozná se to i v tom, co si „povídají na lavičce“.

Mnoho bojovníků v milici Luganské lidové republiky se považuje za komunisty a internacionalisty. Rád bych připomněl roli Dělnické fronty Lugansku (bývalého oblastního výboru Komunistické strany), jejíž členové odmítli následovat „oficiální stranické vedení“ a otevřeně se vyjádřili pro Republiku. Proto se i přejmenovali. Jsou tu i anarchokomunisté, kteří si zoufají, že se jejich „druzi“ v Kyjevě spřáhli s neonacisty a začali jim pomáhat v zabíjení našich soudruhů. Mnoho lidí nejsou členy žádné organizace, ale prostě se označují za komunisty a internacionalisty. Tady je to takový kotel, že nikdo ani neví, kdo kam přesně patří. Jsi komunista – a tím to prostě hasne. Mezi námi není žádný nacionalismus, žádný. Donští Kozáci si s komunisty perfektně rozumí. Většina Kozáků, které jsem potkal, patří k tomu typu Kozáků, kteří bojovali za Donskou sovětskou republiku. Vzpomeňme ruskou trikoloru, která nesla nápis „Antifa“ (smích). Tato epizoda říká mnohé. Lidé povstali proti hrozbě ukrajinského nacionalismu a hledají spojence proti ozbrojeným radikálům. A Rusko tu vždycky platilo za „matičku“, to je fakt. Proto vztyčili tu ruskou vlajku. Ale antifašistický nápis tvoří tu druhou stranu mince, cítění lidí v Donbasu – ne nacionalismus ale internacionalismus a antifašismus.

Pokud jde o velitele, nemohu říct, že by někdo z nich otevřeně prohlásil: Jsem komunista. To ale ještě nic neříká o jejich internacionalistických názorech a antifašistickém přesvědčení. Například Alexander Mosgovoj, velitel praporu „Duch“, opakovaně a otevřeně mluvil o boji proti oligarchům za zájmy lidu a tato slova doprovázely činy. Ne, nejsme „bělogvardějský“ projekt – to by byl konec Donbasu. Dělníci historicky bojovali proti „bílým“ a plně podporovali sovětskou moc. Duševně jsme tu všichni rudí a ne bílí. Válka lidi zocelila, oživila jim jejich historickou paměť a třídní zájmy.

Závěrem chci říct, že to není sektářství ale dialektika, která pomáhá internacionalistům pochopit, o co se dnes hraje, a vidět i za různými bizarními formami jejich skutečný pravdivý obsah. Umožňuje učinit správné, třeba těžké rozhodnutí.

A ještě bych dodal: Spolubojovníci, spoluobčané, pamatujte, že vaši předci prolili svou krev za vítězství proletariátu. Pamatujte, že moderní Donbas vyrostl na neuvěřitelném úsilí dělnické třídy, na vítězství v boji proti nacistům. Donbas je skutečný pomník socialistické výstavby. Mějte na paměti, kdo jste. Neměňte se, nescházejte z cesty. Ať žije Donbas a mezinárodní solidarita pracujících

Rozhovor vedl Viktor Šapinov