• Úvodní stránka
  • Kdo jsme
  • Články
  • Právní poradna
    • Občanské právo
    • Pracovní právo
    • Správní právo
    • Právní rady pro aktivisty
    • Novinky a články
    • Zákony a příručky
  • Publikace
  • Odkazy
  • Kontakty
  • Kemp
facebook

23
Zář
2014

Rozhovor s radikálně levicovým bojovníkem novoruské armády

Štítky: Levice, Politika, Společnost, Ukrajina
Autor: Nikola Čech
komentář : vypnuto

ukraina-1V debatě o dění na Ukrajině zaujímají význačné místo otázky týkající se charakteru povstaleckých sil v Donbasu a jejich cílů. Kdo ti „separatisté“ vlastně jsou? Jaké jsou jejich záměry? Jak si představují uspořádání proklamovaných lidových republik? A jaké vztahy mají s místními lidmi? Zatímco pravičácký mediální mainstream se snaží samotný význam povstalců upozadit a vykresluje je jako pouhé žoldáky a loutky řídící se rozkazy zlovolné Moskvy, část liberální levice v nich zase vidí radikální nacionalisty, kteří si prý v ničem nezadají se svými ukrajinskými protějšky. My tyto názory nebo spíše předsudky nesdílíme.

Z tohoto důvodu jsme se rozhodli přeložit do češtiny rozhovor s aktivním bojovníkem luganské milice známým jako Artěm, který je zároveň členem radikálně levicové organizace Borotba. Čtenáře prosíme, aby k tomuto rozhovoru přistupovali stejně jako my kriticky. Ačkoliv se někdy docela oprávněně může jevit, že některé věci jsou podávány příliš idealisticky nebo jednostranně, jde zároveň o autentické svědectví z první ruky od člověka z přední bojové linie, kde se bez určité vyhraněnosti a rozhodnosti dost dobře ani pohybovat nedá.

 

Bojovník milice s přezdívkou Artěm – můj starý soudruh z Borotby. Před válkou organizoval dělnickou mládež v Donbasu v boji proti fašismu a kapitalismu a zakládal místní organizační buňky. Když začala válka, nemohl jen tak stát stranou a vstoupil do řad milice. Dnes se Artěm nachází zraněný v nemocnici a já tak mám šanci s ním mluvit.

Soudruhu, řekni mně, jak ses dostal do řad milice?

Už jak začal Majdan, jsem měl pocit, že tentokrát se opozice vyvine v opravdu nebezpečnou sílu. Ve srovnání s „oranžovou revolucí“ v roce 2004 už v roce 2014 existovalo mnoho organizovaných, připravených mladých skupin s dobře zajištěným financováním. Skupiny ultras početně narostly a vyspěly. Existovalo tak tušení, že tentokrát překročí všechny meze a situace dospěje až k občanské válce. Rozdělení ve společnosti existovalo už předtím, ale to šlo o tzv. morální občanskou válku, zatímco nyní nacionalisté získali skutečnou příležitost bít, mrzačit a zabíjet odpůrce a dělat to po ochranou státu. Když jsem viděl vraždění nevinných civilistů a zejména souhlas několika místních „pro-ukrajinských“ patriotů, dospěl jsem k přesvědčení, že prostě přišel čas něco s tím udělat. Jediné řešení, co si s tím počít, bylo na nás. Tak jsem se prostě zvedl a začal pomáhat milici.

V které jednotce milicí bojuješ?

Ve Spojené armádě Jihovýchodu.

A jakými bojovými úkoly jsi pověřen?

To v tuto chvíli nechme jako vojenské tajemství.

Bylo obtížné přejít z klidného života levicového aktivisty k tomu stát se bojovníkem?

Obtížné bylo uvědomit si, co se vlastně děje a vytvořit si systém, který by vysvětlil jádro této války. Pak už to bylo jednoduché – pro mě v Lugansku – když jsem se setkal s komunisty, kteří odmítli poslechnout rozhodnutí Ukrajinské komunistické strany a odvážně se zapojili do boje. Mezi vojáky jsem vždycky cítil duch Donbasu a jejich tíhnutí k boji proti bohatým, boji za socialismus. V Luganské lidové republice je to zcela zřetelné. A poklidný život před válkou vlastně nebyl tak docela poklidný. Zažíval jsem výhrůžky od nacionalistů, kteří pořvávali po fotbalu v ulicích Doněcku a Lugansku. A sžíraly mě trpké myšlenky, jak otevřít lidem oči, že se blíží nebezpečí zřízení nacionalistického režimu. Ta válka už tady byla, nebo alespoň předehra k ní. Strašně rád bych se vrátil k poklidnému životu a začal svýma vlastníma rukama budovat novou zemi.

Jak došlo k tvému zranění?

Během těžkého ostřelování hrdinského města Lugansk. Skutečností je, že milice nebojuje pouze na frontě, ale má také odpovědnost za ochranu civilistů během ostřelování, a to i za cenu svého vlastního života. Lidé jsou na ostřelování už docela zvyklí, ale stále dochází k určitým zmatkům a dezorganizaci. Věděli jsme, že trestná palba do obytných čtvrtí není náhodná a dnes už o tom není sporu. Obyvatelé Lugansku se dnes chovají disciplinovaněji.

Jak vidíš další vývoj vojenských operací v Donbasu? [Rozhovor proběhl před uzavřením příměří]

Pokud se podíváš na chronologii odporu od jeho počátku, zjistíš, že milice se rozrostla a zesílila. Ale poměr sil je až dosud nerovný. Máme ale dalšího spojence, který není o nic méně důležitý a nebezpečný pro našeho nepřítele. Skutečný bolševik hned pochopí jeho důležitost. Tímto spojencem je agitace ukrajinských vojáků proti válce. Způsob, jakým bolševici agitovali proti imperialistické válce právě před 100 lety. Pokud více a více Ukrajinců, kteří bojují za zájmy ukrajinských a západních kapitalistů, odmítne bojovat nebo začne organizovat své vojenské výbory proti válce, uspějeme. A tento trend existuje, to je už zřejmé. Jsou tu dvě možnosti. Buď ukrajinské jednotky naprosto srovnají Donbas se zemí a zalijí jej krví, nebo dojde k přelomu a vyženeme trestné jednotky z území mladých republik.

Mír pod vládou junty už v Donbasu není možný. V případě porážky milice by přišlo období reakce, přímé genocidy a teroru proti jeho obyvatelům. Místní „práskači“ by se k tomu hodili. Dovedeš si představit jednotnou Jugoslávii potom, co v ní proběhla totální válka? To je nemožné. Srovnávám teď jen samotné krveprolití. My tu nechováme nějakou nenávist k určitému národu, jakou chovali Srbové a Chorvati k Bosňákům a Bosňáci k Srbům. Pokud junta ovládne Donbas, bude tu muset neustále udržovat vojenské jednotky a spát s puškami. Tohle není válka Rusů proti Ukrajincům ale občanská válka junty proti antifašistům.

Ukrajinská armáda není tak slabá jako na začátku války. Jak to vidíš „zevnitř“? Může si s ní milice poradit? Budou lidové republiky schopné vzdorovat?

Milice si s ní poradit může, protože ji netvoří jen bojovníci, ale i zbytek národa. I nevědomky se prakticky každý zmobilizoval k boji. Každá malá věc, sebemenší detail může neocenitelně pomoci. Jde o společný boj všech lidí. Bez podpory ze strany lidí by se nic z toho nestalo. Lidé už nechtějí žít postaru. Chtějí skutečně mír a klid, ale začínají chápat, že s ukrajinskou vládou přijde jen teror a chudoba.

Je možné přejít do protiútoku?

Protiútok přijde, ale ne tak brzo, jak si všichni přejeme. Těšíme se na něj, obranná taktika mnoho lidí štve. Ale chce to čas.

Aktivně si se účastnil Anti-Majdanu, jsi člen levicové organizace Borotba, kterou ukrajinské úřady de facto postavily mimo zákon. Tvoje město, kde jsi žil se svojí rodinou, dnes okupují jednotky kyjevské junty. Existuje nějaké nebezpečí pro tvoji rodinu a přátele? Zůstali ve městě, nebo ho opustili?

Samozřejmě jsem napřed dostal pryč své blízké. Zůstal tam strýc, který se také zapojil do společného boje. Někteří soudruzi odešli, ale mnoho jich zůstalo.

V médiích se objevuje hodně informací o tom, že místní obyvatelé Donbasu se zdráhají do milice vstupovat a moc ji nepodporují. Údajně se většina milice rekrutuje z řad cizích bojovníků – Rusů, Čečenců, Osetinců apod. Co si o tom myslíš? Mají takové zprávy nějaký reálný základ?

Na to bych dal poněkud detailnější odpověď. Zaprvé, v Donbasu žijí různí lidé. Máme tu občanskou válku. Velká většina nám pomáhá, jak může, nebo nás alespoň pasivně podporuje. Příkladem jsou reakce lidí, když se v určitém městě objeví kolony luganské milice. Lidé na nás mávají, dávají slovy najevo vděk apod. Mnoho babiček nám žehná. Celkově cítíme jednotu s lidmi. Bojujeme společně. Ale je tu také slabé „procento“ těch, kteří čekají na svoji příležitost předat svého souseda do rukou ukrajinské tajné policie, jako se to dělo v Mariupoli. A pak je tu také „procento“ těch, kterým je všechno jedno, dokud se protiteroristická operace nerozjede i v jejich vesnici. Všeobecná nálada lidí v Donbasu se zradikalizovala. Lidé stále častěji hledají informátory, aby je pobili, ale milice samozřejmě podniká vše, aby zabránila lynčování.

Pokud jde o „internacionalisty“ bojující v milici. Ano, bojují tu různí lidé; Osetinci, Čečenci, Rusové a Ukrajinci. Jsme internacionalisté a jsme na to velmi hrdí. Protože když bude, nechci se rouhat, problém někde jinde, ti samí Rusové, Ukrajinci, Srbové a Osetinci přijdou a pomůžou. To je základ internacionalismu. Páteř milice ale představují místní kluci a muži. Přicházejí pořád a ne každého přijímáme. Dokonce se nám přihlásilo několik dědů, veteránů druhé světové války. Opravdu se to stalo. V Donbasu jsme vždycky žili poklidně. Během této války se z mnohých stali bojovníci, kteří vědí, jak bránit svou zem a své ideje. Proto je nemožné porazit Donbas, i když obsadí naše města. Boj neskončí, dokud Donbas nezíská nezávislost.

Jsou tu internacionalisté, ne žoldáci. Jsou tu doma. Jak to? Jednoduše – Donbas je kolébka národů. Tady žilo mnoho národností. Srbové tu mají několik míst, která historicky obývali. Každý, kdo sem přijde v míru, tady najde domov. Všichni jsme donbaský národ. Jak někdy říkáme – každý jsme jiný, ale všichni rudí (smích).

Co ale brání lidem z Donbasu masově vstoupit do milice a bránit tak svou zem?

Podle mého názoru je to nedostatek jasné ideové linie, které by lidé rozuměli. Je tu také strach ze ztráty piva po večerech, strach z toho být rozstřílen „Gradem“. Pokud by tu byla jasná idea, jakou měli bolševici, bylo by to pak jiné. Ber to takhle: lidé tu byli zvyklí žít od voleb k volbám; vybírat se mezi východními a západními oligarchy. Nikdo nepočítal s válkou a nebyly tu žádné organizace jako vojenské výbory v každé vesnici, které by na takový obrat byly připraveny. Nežijeme na začátku 20. století ale 21. století. Na výzvy dnešní doby musíme najít jinou odpověď. To je opravdu důležité.

Nedávná výzva „komunistů-dobrovolníků“ mnoho otázek zodpovídá a podle mého názoru odráží i názory většiny bojovníků milice. Jasně, od začátku bojujeme proti řádění „ukrajinizace“ a neonacistům. A pod šílenou „ukrajinizací“ rozumím ideologii masy zakomplexovaných lidí ovládaných svými loutkaři, ale určitě ne obyčejné Ukrajince, naše bratry. Mnoho Ukrajinců je proti juntě, ale mají strach a nemají vlastní organizace. Děsivé události z 2. května v Oděse, kde zabili i mé přátele, „pomohly“ juntě na čas udusit protesty mimo Donbas. Já bych nakonec odpověděl slovy „komunistů-dobrovolníků“: Pokud zvedneme rudý prapor, vyhrajeme! A já dodávám, že tím i pomůžeme našim bratrům Ukrajincům zničit fašistickou havěť a dostat šanci vybudovat si Ukrajinu bez fašismu. Můžeme bojovat s válečnou mašinérií a nyní už chápeme, že bojujeme nejen proti něčemu ale také za něco. To je klíč k procitnutí mnoha našich občanů, kteří pak povstanou k boji. O tom jsem přesvědčen.

Jak vidíš budoucnost Ukrajiny a Donbasu, pokud vyhrajete?

Domnívám se, že Ukrajina musí dojít k socialismu bez Donbasu. Můžeme být silnými spojenci. Ale Ukrajinci budou schopní zničit banderismus a najít cestu k socialismu pouze když přestanou používat Donbas jako „sovětské strašidlo“, které „ovládá celou zemi“. Banderovskou hysterii přiživuje rozněcování nenávisti mezi Východem a Západem. Bez Donbasu se banderovci mezi sebou rychle sežerou, protože nejsou schopní udělat vůbec nic pro „prosperitu národa“ a nebudou už mít nikoho, na koho by to svedli. Pak i na západní Ukrajině může vyrůst levicové hnutí a banderismus skoná. Právo na sebeurčení, právo všech národů, je právem zvolit si to nebo tohle město, kde chci žít.

Mnoho lidí ale říká, že Doněcká a Luganská lidová republika představují „bělogvardějský“ projekt vedený monarchisty, ruskými nacionalisty a podobnými skupinami. Ty jako komunista a internacionalista tyto republiky podporuješ. Myslíš, že existuje nějaký důvod, proč by levice měla podporovat Novorusko? Jak silné jsou pozice levice ve vedení lidových republik? A kolik levičáků bojuje v milici – mezi obyčejnými vojáky a veliteli?

Tohle se asi stane ústřední otázkou dalšího dění. Na začátku šli chlapi prostě bránit své domovy a rodiny, aniž by se vážně zabývali nějakými ideologiemi. Navíc bylo tehdy prakticky nemožné zaujmout lidi, aby bojovali o pozici v sovětech. A to i přesto, že vnitřně tu jsou všichni socialisté. Myslím to v určitém „ideálním“ smyslu, v tom, co by obyčejní Donbasané chtěli od života. Pozná se to i v tom, co si „povídají na lavičce“.

Mnoho bojovníků v milici Luganské lidové republiky se považuje za komunisty a internacionalisty. Rád bych připomněl roli Dělnické fronty Lugansku (bývalého oblastního výboru Komunistické strany), jejíž členové odmítli následovat „oficiální stranické vedení“ a otevřeně se vyjádřili pro Republiku. Proto se i přejmenovali. Jsou tu i anarchokomunisté, kteří si zoufají, že se jejich „druzi“ v Kyjevě spřáhli s neonacisty a začali jim pomáhat v zabíjení našich soudruhů. Mnoho lidí nejsou členy žádné organizace, ale prostě se označují za komunisty a internacionalisty. Tady je to takový kotel, že nikdo ani neví, kdo kam přesně patří. Jsi komunista – a tím to prostě hasne. Mezi námi není žádný nacionalismus, žádný. Donští Kozáci si s komunisty perfektně rozumí. Většina Kozáků, které jsem potkal, patří k tomu typu Kozáků, kteří bojovali za Donskou sovětskou republiku. Vzpomeňme ruskou trikoloru, která nesla nápis „Antifa“ (smích). Tato epizoda říká mnohé. Lidé povstali proti hrozbě ukrajinského nacionalismu a hledají spojence proti ozbrojeným radikálům. A Rusko tu vždycky platilo za „matičku“, to je fakt. Proto vztyčili tu ruskou vlajku. Ale antifašistický nápis tvoří tu druhou stranu mince, cítění lidí v Donbasu – ne nacionalismus ale internacionalismus a antifašismus.

Pokud jde o velitele, nemohu říct, že by někdo z nich otevřeně prohlásil: Jsem komunista. To ale ještě nic neříká o jejich internacionalistických názorech a antifašistickém přesvědčení. Například Alexander Mosgovoj, velitel praporu „Duch“, opakovaně a otevřeně mluvil o boji proti oligarchům za zájmy lidu a tato slova doprovázely činy. Ne, nejsme „bělogvardějský“ projekt – to by byl konec Donbasu. Dělníci historicky bojovali proti „bílým“ a plně podporovali sovětskou moc. Duševně jsme tu všichni rudí a ne bílí. Válka lidi zocelila, oživila jim jejich historickou paměť a třídní zájmy.

Závěrem chci říct, že to není sektářství ale dialektika, která pomáhá internacionalistům pochopit, o co se dnes hraje, a vidět i za různými bizarními formami jejich skutečný pravdivý obsah. Umožňuje učinit správné, třeba těžké rozhodnutí.

A ještě bych dodal: Spolubojovníci, spoluobčané, pamatujte, že vaši předci prolili svou krev za vítězství proletariátu. Pamatujte, že moderní Donbas vyrostl na neuvěřitelném úsilí dělnické třídy, na vítězství v boji proti nacistům. Donbas je skutečný pomník socialistické výstavby. Mějte na paměti, kdo jste. Neměňte se, nescházejte z cesty. Ať žije Donbas a mezinárodní solidarita pracujících

 

Rozhovor vedl Viktor Šapinov

 

ukraina-1

ukraina-2

ukraina-3

ukraina-4

Crisis in Ukraine

ukraina-6

 

Profilový obrázek
O autorovi

Komentáře

comments

Social Share

  • google-share

Právní poradna

Zápis závazku prodat v budoucnu nemovitost do katastru

28 září, 2021

Minusové hodiny - nepravidelně rozvrhovaná pracovní doba

27 září, 2021

Má zaměstnavatel nárok na náhradu při vracení pracovní pomůcky?

15 srpna, 2021

Odkazy

Nadcházející akce

  • Momentálně nejsou naplánované žádné akce
AEC v1.0.4

Kalendář akcí

AEC v1.0.4

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Česká politika čína Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levá perspektiva Levice Liberec Média Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Školství Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Vězeňství Z domova Zdravotnictví Ženy a gender

Video

Levá Perspektiva o.s.

Občanské sdružení na obranu sociálně vyloučených, upozaděných a
diskriminovaných lidí včetně prevence sociální exkluze. Provozujeme
levicový, informačně-publicistický web a internetovou právní poradnu.
Aktivně vystupujeme proti fašismu, rasismu, homofobii a všem formám
diskriminace.

Aktuální články

20 let od americké války v Iráku – ohlédnutí

22 března, 2023

Na konferenci Budoucnost demokratické Ukrajiny v Kodani zazněl hlas ukrajinské levice

21 března, 2023

Zrada na Julianu Assangeovi

21 března, 2023

Návštěva Si Ťin-pchinga v Rusku a 12bodový čínský plán na mírovou dohodu s Ukrajinou

20 března, 2023

Mexiko, Kolumbie a Kuba vytvoří regionální agenturu pro zdravotnické vybavení

19 března, 2023

Archivy

  • Březen 2023
  • Únor 2023
  • Leden 2023
  • Listopad 2022
  • Říjen 2022
  • Září 2022
  • Srpen 2022
  • Červenec 2022
  • Červen 2022
  • Květen 2022
  • Duben 2022
  • Březen 2022
  • Únor 2022
  • Leden 2022
  • Prosinec 2021
  • Listopad 2021
  • Říjen 2021
  • Září 2021
  • Srpen 2021
  • Červenec 2021
  • Červen 2021
  • Květen 2021
  • Duben 2021
  • Březen 2021
  • Únor 2021
  • Leden 2021
  • Prosinec 2020
  • Listopad 2020
  • Říjen 2020
  • Září 2020
  • Srpen 2020
  • Červenec 2020
  • Červen 2020
  • Květen 2020
  • Duben 2020
  • Březen 2020
  • Únor 2020
  • Leden 2020
  • Prosinec 2019
  • Listopad 2019
  • Říjen 2019
  • Září 2019
  • Srpen 2019
  • Červenec 2019
  • Červen 2019
  • Květen 2019
  • Duben 2019
  • Březen 2019
  • Únor 2019
  • Leden 2019
  • Prosinec 2018
  • Listopad 2018
  • Říjen 2018
  • Září 2018
  • Srpen 2018
  • Červenec 2018
  • Červen 2018
  • Květen 2018
  • Duben 2018
  • Březen 2018
  • Únor 2018
  • Leden 2018
  • Prosinec 2017
  • Listopad 2017
  • Říjen 2017
  • Září 2017
  • Srpen 2017
  • Červenec 2017
  • Červen 2017
  • Květen 2017
  • Duben 2017
  • Březen 2017
  • Únor 2017
  • Leden 2017
  • Prosinec 2016
  • Listopad 2016
  • Říjen 2016
  • Září 2016
  • Srpen 2016
  • Červenec 2016
  • Červen 2016
  • Květen 2016
  • Duben 2016
  • Březen 2016
  • Únor 2016
  • Leden 2016
  • Prosinec 2015
  • Listopad 2015
  • Září 2015
  • Srpen 2015
  • Červenec 2015
  • Červen 2015
  • Květen 2015
  • Duben 2015
  • Březen 2015
  • Únor 2015
  • Leden 2015
  • Prosinec 2014
  • Listopad 2014
  • Říjen 2014
  • Září 2014
  • Srpen 2014
  • Červenec 2014
  • Červen 2014
  • Květen 2014
  • Duben 2014
  • Březen 2014
  • Únor 2014
  • Leden 2014
  • Prosinec 2013
  • Listopad 2013
  • Říjen 2013
  • Září 2013
  • Srpen 2013
  • Červenec 2013
  • Červen 2013
  • Květen 2013
  • Duben 2013
  • Březen 2013
  • Leden 2013
  • Prosinec 2012
  • Listopad 2012
  • Říjen 2012
  • Září 2012
  • Srpen 2012
  • Červenec 2012
  • Červen 2012
  • Květen 2012
  • Duben 2012
  • Březen 2012
  • Únor 2012
  • Únor 2010
  • Leden 2010
  • Prosinec 2009
  • Listopad 2009

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levice Levá perspektiva Liberec Média Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Vězeňství Z domova Zdravotnictví Česká politika čína Školství Ženy a gender
© 2013 Levá perspektiva, o.s. Všechna práva vyhrazena.