Tento rozhovor byl původně určen pro týdeník Respekt. Vzhledem k tomu, že z rozhovoru bylo nakonec otištěno pouhé torzo, rozhodli jsme se ho publikovat v nezkrácené podobě sami. Řeč v něm přijde mimo jiné na otázky, co znamená hlásit se dnes k radikální levici, jaký je vztah NAL k volbám, proč považujeme za zásadní bojovat proti neonacismu a jak si představujeme demokratický socialismus, o němž v naší Platformě mluvíme.

1.    Jaká byla vaše cesta k levici? Co vás ovlivnilo – nějaká konkrétní životní situace, rodina či něco jiného? (Pokud jste antikapitalistická levice, zažil jste vy na vlastní kůži nějaký negativní projev kapitalismu? Jaký?)

Pokud bych se měl pokusit vystopovat původ svých antikapitalistických postojů, pak musím sáhnout hodně hluboko do paměti. Podstatnou roli zde zřejmě sehrála deziluze z vývoje po Listopadu 89. Jako středoškolák jsem do něj vkládal poměrně velké naděje a účastnil se protestů. Vliv rodiny či přátel v tom určitě není.

Velkou roli v tom sehrálo i cestování autostopem po západní Evropě, kde mě opravdu šokovaly velké sociální rozdíly, chudoba, ale i rozhovory s lidmi, které jsem na cestách potkával. To je zkušenost, kterou člověk, kterého cestovní kancelář vysadí na Costa Brava a pak zase odveze domů, nemůže dost dobře získat.

Co se týče negativních reakcí… Pokud má člověk názory, které se vymykají médii vyráběnému myšlenkovému mainstreamu, tak negativní reakce předpokládá. Na druhou stranu mi nečinilo nikdy potíže své postoje obhajovat, když jsem cítil tu potřebu, takže jsem to ani nikdy obzvláště nevnímal.

2. Kde jste vyrostl, co jste vystudoval?

Vyrostl jsem v malém průmyslovém městě ve vysloveně dělnickém prostředí, což občas v okruhu levicových intelektuálů pociťuji. Vystudoval jsem ČVUT a v oboru jsem i nějaký čas pracoval. Momentálně se živím jako soukromý učitel. Jsem tedy v pozici živnostníka, což sice nebyl nikdy můj sen, ale řešení otázky zaměstnanosti ano. Práce vyučujícího mě baví, je to práce s lidmi.

3. Co to dnes znamená hlásit se k levici? Zažíváte odmítavé reakce? Můžete uvést třeba jeden příklad? Nebo naopak máte pocit, že levice přestává mít tak negativní nálepku, jakou tu měla poslední léta?

Já myslím, že levice přestala mít vysloveně negativní nálepku už někdy v letech 1996-98. V současnosti je to o dost lepší, neboť lidé si začínají uvědomovat, že takto společnost nemůže fungovat či spíše nefungovat věčně. Hledají tedy alternativy více než dříve. Zejména současná vláda mnoha lidem otevřela oči. Dokonce někteří mí přátelé, voliči ODS či TOP09, kteří reagovali posměšně na mé výhružky emigrací po vyhlášení výsledků voleb 2010, si dnes drbou hlavu, čemu to dali zelenou.

4. Považujete za klíčové vystupovat veřejně proti neonacistům – co všechno v tom směru děláte? A jaké to pro vás má následky – vyhrožují vám?

Přirozeně. Nacismus a jemu podobná hnutí představují hrozbu, zejména pak v situaci hospodářské krize. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Němci byli považováni za jeden z nejkulturnějších národů světa s nejsilnějším, nejorganizovanějším a nejvzdělanějším hnutím pracujících. Přesto se v Německu ve 30. letech chopili moci nacisté s katastrofálními důsledky pro svět i pro Německo samotné.

Potenciál neonacismu v Česku ukazují pogromistická shromáždění na severu Čech. Anticikánství se vysloveně daří. Je živeno médii a politiky, zejména ale nikoliv výhradně těmi pravicovými. Romská komunita je natolik sociálně vyloučena, že jsou téměř zcela zpřetrhány společenské vazby s většinovou společností. Řada „gádžů“ nevnímá Romy ani jako lidi, což je vskutku varovné.

Když k tomuto rasistickému potenciálu přičtete skutečnost, že se současnému režimu daří diskreditovat myšlenku demokracie stejně úspěšně, jako se tomu předlistopadovému dařilo diskreditovat myšlenku socialismu, je vám jasné, že toto nebezpečí nesmí být podceněno.

Naše antifašistická činnost spočívá samozřejmě v našem podílu na blokádách neonacistických pochodů, ale také v poměrně rozsáhlé osvětě. Kromě toho se snažíme do protivládního hnutí zapojovat Romy. Uvědomění si společných zájmů v rámci konkrétní aktivity s cílem zbavit se Nečasovy vlády a jejích neoliberálních reforem je zde klíčové. Stovky přenášek, pamfletů a článků nemají takový efekt v bourání předsudků jako konkrétní zkušenost s konkrétními lidmi ve společném úsilí.

5. NAL je tedy politickým hnutím, chystáte se kandidovat do nějakých nadcházejících voleb, případně do sněmovních? Pokud ne, vidíte na politické scéně nějakou jinou stranu? A koho jste volil v roce 2010?

Obecně kandidovat ve volbách chceme. Není to ale naše priorita. Nejdůležitější je pro nás pomáhat obyčejným lidem se organizovat a hájit svoje zájmy, například v odborech či právě v protivládním, studentském či antifašistickém hnutí.

O kandidatuře ve volbách se tedy budeme rozhodovat na základě aktuální situace. Můžeme kandidovat, ale můžeme také podpořit hlavní levicové strany, pokud by hrozilo prodloužení volebního vítězství současných vládních stran či nějakých nových zaručeně morálních středových stran, které jsou „rezolutně proti korupci“ tak jako Věci veřejné.

Například vznik nové odborové organizace v podniku, kde dosud nebyla, či stávka, při které zaměstnanci vlastní aktivitou zdola zabrání propouštění, jsou pro nás mnohem důležitější než křesla v parlamentu. Ty tedy ve chvíli, kdy by hrozilo, že o naše propadlé hlasy zvítězí Kalousek a spol., klidně přenecháme kariérním politikům z ČSSD či KSČM. Za to jim budeme garantovat, že se nás nezbaví, kdykoliv podpoří jakékoliv opatření proti zájmům lidí, kteří nesnídají kaviár, jak se kdysi vyjadřovala sociální demokracie.

V minulých volbách jsem volil KSČM a rád také vysvětlím proč. Tedy nechtěl jsem, aby můj hlas propadl TOP09 či ODS. Nevidím žádný zásadní rozdíl mezi ČSSD a KSČM. Rozhodnutí pro KSČM bylo nakonec motivováno tím, že s KSČM by ODS a TOP09 nešly do koalice, ani kdyby si to KSČM přála, zatímco Paroubka jsem podezíral, že chce své dobré zkušenosti s vládnutím na pražské radnici s ODS povýšit na celostátní úroveň.

6. Kolik tedy NAL má členů či příznivců? A jsou zejména z jednoho regionu nebo působíte po celém Česku?

Pokud odhadnu počet členů NAL na necelou stovku, nebudu daleko od pravdy. Jsme skutečně malé hnutí v počtu členů, ale o to větší, co se týče naší vize. Toto číslo se ale může změnit směrem nahoru, než rozhovor příští týden vyjde. Působíme na malém počtu míst, která jsou však rozeseta po celém Česku. Počty příznivců se těžko odhadují. Ale myslím, že jsme poměrně respektovanou součástí protivládního hnutí a sympatie lidí k NAL a její politice viditelně narůstají.

7. Na debatě jste říkal, že vašim cílem je nahradit kapitalismus demokratickým socialismem – nakolik to je cíl reálný?

Především by asi stálo za to vysvětlit, co tím demokratickým socialismem míníme, než začneme posuzovat reálnost tohoto cíle. Především nechápeme demokratický socialismus jako jednoduchý výsledek rovnice minulý režim mínus jediná kandidátka ve volbách.

Tento požadavek je vlastně hlavně demokratický. Pokud se mluví o svobodě a demokracii ve společnosti, kde její značná část žije ve strachu o to, zda uživí sebe a své rodiny, v ohromné existenční nejistotě, pak mluvíme ve velmi relativních pojmech. Například prodavačka v Bille prostě dnes nemá stejný hlas jako pan Bakala, protože si nemůže koupit politickou stranu, která její zájmy prosadí.

V současnosti je ekonomická moc a v důsledku toho i politická moc koncentrovaná do rukou malé menšiny společnosti, zatímco drtivá většina je prakticky bezmocná. Tato skutečnost není výsledkem spiknutí, ale prostým odrazem totální převahy soukromého vlastnictví nad veřejným a podřízení veškerého ekonomického života společnosti volnému trhu. Současná neoliberální doktrína je vlastně extrémistickým ideologickým vyjádřením tohoto stavu.

V ekonomické oblasti tedy vidíme jako řešení převod klíčových odvětví do veřejného sektoru. Oproti předlistopadovému byrokratickému plánování však vidíme dva podstatné rozdíly. Politickým opatřením je demokratické rozhodování o prioritách strategického plánování, z pozice výrobce i spotřebitele, a samospráva ve veřejných podnicích. Místo byrokratického řízení pak řízení ekonomickými nástroji jako daňová soustava, podpora družstevnictví, apod. Připouštíme tedy i malé soukromé vlastnictví tam, kde dává ekonomický smysl, kde neohrožuje demokracii a lidská práva. Stejně tak si nemyslíme, že poručíme větru dešti, takže připouštíme i určitou roli trhu. Trh ale nesmí být naprosto dominantním regulátorem ekonomického života společnosti, naopak chceme, aby se člověk stal vládcem svého osudu, nikoliv volný trh „tvářící se“ jako nějaký přírodní zákon.

Reálnost tohoto cíle ve smyslu, zda jej dosáhneme v nejbližších letech, asi nemá cenu diskutovat. To záleží na mnoha faktorech. Pro příklad na tom, jak dlouho budou lidé dále věřit naší státní ideologii, jak dlouho bude trvat aktivistům protivládních iniciativ si uvědomit potřebu vyšší formy sebeorganizace, čili politické strany, a samozřejmě také na vývoji v zahraničí.

NAL není utopická sekta a nemáme představu, že vyjdeme mezi lidi s nějakým „velkým plánem“ a dostatečně všechny indoktrinujeme. Ostatně indoktrinace lidí nesmysly je doménou současného režimu.

Budeme samozřejmě usilovat o dílčí změny už nyní.  Jako příklad uvedu třeba bezplatné zdravotnictví, progresivní zdanění na financování veřejných služeb, vyvlastnění firem, které mají sídlo v daňových rájích, zrušení soukromých exekutorů, umožnění adopce dětí manželskými páry stejného pohlaví, demokratizace volebního systému, vytváření pracovních míst pro sociálně vyloučené, apod. Za všechny tyto věci bojujeme dnes v rámci protivládního hnutí, na ulicích a na pracovištích.