16. března 2021 uplynulo 100 let od narození jednoho z nejslavnějších českých zpěváků a bezpochyby největší hvězdy československé populární hudby 50. let Rudolfa Cortése (16. 3. 1921 – 12. 12. 1986). Příjemně mě překvapilo, že tomuto výročí věnovala pozornost zařazením vzpomínkových pořadů i Česká televize.

Život a dílo Rudolfa Cortése nelze oddělit od dějin československé kultury 40. – 80. let minulého století. Příznačná pro svou dobu je i poválečná změna jeho občanského jména Kraisinger (po otci, bednáři z Plzně) na Cortés (po matce, narozené v Brazílii), v době, kdy německá příjmení byla v československém prostředí trnem v oku (s výjimkou Gottwalda).
50. léta minulého století jsou dnes často vnímána jako éra budovatelských písní, častušek a hysterického budovatelského nadšení. Kdo se však zaobírá gramofonovými deskami, rozhlasovými či televizními záznamy té doby, dobře ví, že populární hudba té doby byla poněkud odlišná. Málokterý sběratel gramofonových desek například má jakoukoli s budovatelskou písní. Ani já takovou nemám. Nedělejme si iluze, že snad majitelé tyto desky po převratu na začátku 90. let zlostně rozbíjeli. Kdepak, tehdy staré šelakové desky z 50. let už nikoho nezajímaly. To, že budovatelské písně skoro nikdo ve sbírkách nemá, svědčí jen o tom, že ani v 50. letech – natož v letech 60. – 80. – téměř nevycházely, a pokud ano, byly zcela na okraji zájmu. Téměř nikdo je nevydával, nekupoval, ani později neničil.

Rudolf Cortés, vyučený kožešník z chudých poměrů, zahájil svou pěveckou dráhu na počátku 40. let, v těžkém období nacistické okupace. Na vrcholu slávy stanul ve 2. polovině 40. let a v 50. letech, v době vítězné socialistické revoluce a nejtvrdších třídních bojů mezi starým a novým světem, které s sebou nesly i určité omyly. Možná zajímavá, ale možná jen příznačná je skutečnost, že Cortés po celé období „šel s dobou“. Není zaznamenána žádná jeho angažovanost pro politiku KSČ ani proti ní. „Nová vlna“ kultury 60. let ho odstavila z prvního místa, ale nikdy nečelil žádné perzekuci ani politickému upozadění a byl oficiálně uznáván až do své smrti. Držel se stranou od politických sporů a převratů po XX. sjezdu, v roce 1968 i po „normalizaci“. Zdá se, že v tomto ohledu byl obrazem typického loajálního umělce a loajálního občana.

Některé z písní té doby měly pokrokový podtext, zejména v boji proti rasismu v USA: „Kalná řeka“, „Nelly Gray“ či „Virginie“. 

50. léta minulého století jsou často spojována s pojmem „kultu osobnosti“, vztahovaným zejména k J. V. Stalinovi. Svědectví pamětníků dokazují, že u české (či československé) mládeže své doby měl mnohem větší kult zpěvák Cortés než největší političtí vůdci své doby Stalin, Gottwald, Zápotocký a další, nemluvě už o Chruščovovi a Novotném, kteří v boji proti „kultu osobnosti“ v roli vůdců působili poněkud komicky.

Má babička, v 50. letech školačka, vzpomíná, jak tehdy děvčata fanaticky milovala Rudolfa Cortése. Společně mu pletla svetr a pro každé děvče bylo největší ctí uplést jeden řádek svetru pro Cortése. Představitelé strany a státu jim byli lhostejní, hvězdou byl nejslavnější zpěvák.

Rudolf Cortés byl hvězdou číslo 1 v době, kdy neexistovala soutěž o Zlatého slavíka ani žádná podobná. Od začátku 60. let postupně jeho slávu předčil Karel Gott, ale v Gottově éře působila celá řada slavných a uznávaných zpěváků a zpěvaček, jejichž popularita byla těsně za ním – v 60. letech například Matuška, Neckář, Suchý, Vondráčková, Kubišová a mnozí další. Cortés byl v 50. letech první a po něm dlouho nikdo. Další slavní zpěváci se objevili až ve 2. polovině 50. let a zůstávali daleko v Cortésově stínu – Vašíček, Adam, Chladil, Zíma a jiní. Éra ženského sólového zpěvu teprve začínala se Salačovou, Veselou či Simonovou.

Příznačná pro „socialistickou“ kulturu ČS(S)R je skutečnost, že její nejslavnější zpěvák Rudolf Cortés zřejmě nikdy v časech své největší slávy nenazpíval jedinou budovatelskou píseň a zůstal k budování socialismu a politické linii své doby zcela lhostejný, podobně jako jeho následník Karel Gott v 60. – 80. letech.

Cortés byl interpretem veselých apolitických popěvků typu „Čert ví proč“ (1953) či feministické „Až budeš má“ (1954) a jeho asi největším hitem byla naprosto apolitická píseň „Dobrou noc“ (1952). V polovině 50. let stál u zrodu československé country, když nazpíval píseň „Starý honec krav“ (1954), později známé jako „Nebeští jezdci“ zejména v podání W. Matušky. Ostatně vícero slavných Cortésových písní dosáhlo později úspěchy v podání jeho následníků – zejména Gotta, Matušky a Hály.

 
Politickou zajímavostí v osudu Rudolfa Cortése je jeho účinkování ve filmu „Hvězda jede na jih“ z roku 1958, kdy byla dočasně Titova Jugoslávie vzata na milost, aby byla brzy potom znovu odmítnuta a film s ní… 
 
 
Zřejmě poprvé zpíval Cortés budovatelské písně až v roce 1967, za zenitem své slávy, ze které byl vytlačen mladou generací. K 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce nazpíval „Píseň o vlasti“, ve které se dopustil zjevného přeřeknutí: „Země má je velkou zemí mládí, svobodná a šťastná pro jiné…“ místo „nad jiné“ 8). V repetici už je to správně. Svědectvím o nedbalosti své doby je skutečnost, že nahrávka s přeřeknutím byla tehdy zveřejněna.
Ostatně Cortés již tehdy zřejmě zápasil s Alzheimerovou nemocí. Přesto natočil krásnou verzi „Večerů pod Moskvou“, bohužel již v době, kdy se tomu většina československých posluchačů spíše smála, než by si toho vážila. 
  
V 70. letech natočil Cortés několik pěkných českých písní v country stylu, které dle mého názoru zůstaly nedoceněné, jako např. „Zapadákov“ (1975). Některé z nich se však hrají dodnes.
 
 Ačkoli je Rudolf Cortés již 35 let po smrti, jeho dílo v české a československé pokrokové kultuře je nezapomenutelné. Současně je pro nás varováním, jak málo jsme dokázali uměleckou frontu získat na svou stranu.