Masakr v uprchlických táborech Sabra a Shatila v Libanonu byl jedním z nejvíce šokujících válečných zločinů Izraele proti Palestincům, píše Ella Haber. 16. září 1982, čtyři měsíce poté, co Izrael napadl Libanon, zaútočily krajně pravicové libanonské milice Falangy na dva hustě obydlené uprchlické tábory v Bejrútu. Izraelští vojáci dostali rozkaz vpustit je do táborů a utěsnit východy, aby nikdo nemohl uniknout.

Izraelský ministr obrany Ariel Šaron a tým vyšších důstojníků izraelských obranných sil (IDF) rozhodnutí schválili. Šéf štábu IDF Raphael Eitan předchozího rána dokonce odletěl přímo do velitelství falangistů, aby jim dal pokyn k provedení útoku.

První jednotka 150 falangistů vstoupila do táborů v 18 hodin, kdy izraelské síly vypálily na noční oblohu světelné světlice, aby zabíjení mohlo pokračovat i přes noc. Během 38 hodin se odvíjel barbarský masakr, který si vyžádal životy 3000 až 3500 převážně palestinských civilistů – mužů, žen, dětí a starých lidí, spolu s některými libanonskými civilisty hledajícími útočiště před izraelským ostřelováním jižního Libanonu.

Robert Fisk, jeden z prvních novinářů na scéně, napsal, že: „[Mrtví] byli všude, na silnicích, v uličkách, na dvorcích a rozbitých místnostech… ženy, mladí muži, nemluvňata a prarodiče – leželi spolu ve strašných množstvích na hromadách v místech, kde byli ubodáni nožem nebo rozstříleni kulomety k smrti.“

Ráno 18. září, pod tlakem amerických diplomatů kvůli rostoucí publicitě o masakru, nařídila izraelská armáda Falanze zastavit její operaci. Izrael pak dodal buldozery na vykopání masových hrobů, které skryly děsivé důkazy.

Valné shromáždění OSN prohlásilo masakr v Sabře a Šatíle za akt genocidy, zatímco Spojené státy a Izrael zůstaly osamocené, když jej odmítly odsoudit.

Kahanova komise, vyšetřování izraelské vlády, poskytla hory důkazů, že izraelské velení vědělo, že se odehrává masakr, a umožnilo v něm falangistům pokračovat. Druhý den, po vyslechnutí podrobností o úmrtích žen a dětí, ministr obrany Ariel Sharon prohlásil, že jde o „teroristy“, kteří „potřebují vyčistit“, řekl: „Pokud nechcete, aby je Libanonci zabili, zabijeme je my.“

Jaká byla motivace k tak brutálnímu útoku na civilisty? Sabra a Shatila byly dva hlavní výcvikové tábory a operační základny pro odbojáře Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).

Poslední palestinští bojovníci byli evakuováni z Bejrútu na základě dohody o příměří měsíc před útokem a neozbrojení palestinští civilisté z táborů nepředstavovali žádnou vojenskou hrozbu. Jak ale napsali izraelští novináři Schiff a Ya’ari ve své knize Israel’s Libanon War, izraelská vláda chtěla „vymýtit i tu poslední stopu OOP v Bejrútu“.

OOP měla nejsilnější základnu podpory mezi palestinskými obyvateli táborů, mnozí z nich byli uprchlíci vyhnaní ze svých domovů během Nakby v roce 1947. Rozpoutání teroru na těchto neozbrojených palestinských civilistech byl způsob, jak Izrael vyslat zprávu, že jakákoli podpora OOP bude potrestána brutální silou.

Libanonská válka                                                                      

Izrael napadl Libanon 6. června 1982 s cílem vyhnat OOP ze země a ukončit její schopnost vést přeshraniční útoky na Izrael. Izraelci pokračovali s rozsáhlou vojenskou ofenzívou po celé zemi a obléhali pozice OOP v Západním Bejrútu neúnavným bombardováním.

Invaze přišla během libanonské občanské války, která začala v roce 1975 a ve které Izrael podporoval křesťanské maronitské síly včetně Falangy. Přestože invaze byla zahájena po pokusu o atentát na izraelského velvyslance Šlomo Argova, Izrael ji plánoval již nějakou dobu.

Ariel Sharon získal podporu amerického ministra obrany v prvních měsících roku 1982 pro akci v Libanonu a zajistil si rekordní nárůst vojenských dodávek a zbraní z Pentagonu přímo na základny IDF poblíž libanonských hranic.

Izraelský list Ha’aretz v březnu 1982 napsal, že „Za oficiální záminkou ‚nebudeme tolerovat ostřelování nebo teroristické reakce‘ se skrývá strategický pohled, který tvrdí, že je třeba dosáhnout fyzického zničení OOP. To znamená, že OOP nejenže musí být amputovány prsty a ruce na Západním břehu (jak se to nyní dělá železnou pěstí), ale musí jít o její srdce a hlavu v Bejrútu.“

Při invazi bylo zabito nejméně 19 000 a zraněno 30 000 lidí. V jižním Libanonu létaly izraelské tryskáče četné mise proti cílům OOP. Jeden takový útok použil „chytrou bombu“ dodanou USA, která zničila celou budovu a zabila 100 lidí v neúspěšném pokusu zavraždit vůdce OOP Jásira Arafata.

Sharon se několikrát setkal s Bashirem Gemayelem, vůdcem pravicových křesťanských Libanonských sil, politické strany, která řídila milice Falangu, aby tu agitoval za sjednocenou vojenskou ofenzívu na palestinské tábory. Libanonské síly přijaly od IDF velkou politickou a vojenskou podporu. Dne 23. srpna byl Gemayel s pomocí izraelské zpravodajské agentury Mossad zvolen prezidentem Libanonu.

IDF začala koordinovat své úsilí s Falangou na základě společného zájmu: rozdrtit palestinské hnutí odporu a zachovat integritu křesťanské maronitské vládnoucí třídy v Libanonu. Palestinské tábory byly srovnány se zemí libanonskými jednotkami pod izraelským velením – obyvatelstvo bylo vysídleno a muži podezřelí z boje za palestinskou věc byli uvězněni v internačních táborech.

Bojovníci OOP se více než dva měsíce zdržovali v hlavním městě Bejrútu, ale když se dostali do izolace, OOP souhlasila s opuštěním země na základě dohody o příměří zprostředkované Američany, která zahrnovala vyslání mnohonárodních sil, aby dohlížely na jejich evakuaci.

Izrael porušil příměří 14. září a využil atentátu na Gemayela, aby rozpoutal teror v táborech Západního Bejrútu. Mírové síly se stáhly, jakmile byli bojovníci OOP evakuováni, a palestinští civilisté byli ponecháni na milost a nemilost nové falangisticko-izraelské alianci s povolením zabíjet.

Strategie OOP

OOP vznikla v roce 1964 jako síla politického a ozbrojeného odporu oddaná osvobození Palestiny. Fatah – levicová palestinská nacionalistická strana – získala obrovskou podporu mezi Palestinci v uprchlických táborech v Jordánsku, Sýrii a Libanonu poté, co zahájila partyzánský boj pod vedením Arafata.

Fatah se stal největší frakcí v OOP a dominantní politickou silou v palestinském hnutí odporu. Nicméně, jak u arabských vůdců rostlo znepokojení nad potenciálem hnutí destabilizovat region, Fatah slíbil, že nebude zasahovat do domácích záležitostí arabských režimů. Fatah přitom viděl palestinský ozbrojený boj jako páku k nátlaku na arabské vládce států jako Egypt, Sýrie, Irák a Jordánsko, aby zahájili boj za palestinský stát – a přitom ignoroval revoluční potenciál arabských dělníků a rolníků.

Tento přístup měl ale fatální chybu – arabské režimy se stále více smiřovaly s nadvládou západního imperialismu v regionu. Kdekoli by byla militantnost OOP vnímána jako hrozba, byla arabskými režimy s finanční podporou Izraele a USA nemilosrdně potlačena. Když se v roce 1970 síla Fatahu v Jordánsku stala hrozbou pro režim krále Husajna, jordánská vládnoucí třída zahájila Izraelem podporovanou vojenskou ofenzívu proti OOP nazvanou „Černé září“, která si vyžádala tisíce palestinských obětí.

Navzdory příslibům podpory ze strany sousedních arabských režimů stály syrské a irácké síly stranou a celý arabský svět přihlížel.

OOP v roce 1971 založila novou základnu v Libanonu, přičemž ještě přísněji trvala na tom, že hnutí musí respektovat arabské vládce. Rychlý rozvoj ropného hospodářství v Perském zálivu v regionu vytvářel v Libanonu stále chudší, urbanizovanou dělnickou třídu – a 200 000 palestinských dělníků žijících v táborech tvořilo 8 procent populace.

Palestinské hnutí odporu začalo radikalizovat dělníky v Libanonu, a když země v roce 1973 sklouzla ke krizi a opakovaným masovým stávkám, vojenská fronta sekulárních levicových a panarabistických skupin se snažila postavit křesťanské maronitské vládnoucí třídě v Libanonu. Hrozilo, že boj za osvobození Palestiny splyne s bojem arabských dělníků proti jejich vládcům. Fatah však nařídil všem palestinským silám, aby se zdržely aktivit ve vnitřních záležitostech arabských stýtů.

V roce 1975 vypukla občanská válka a maronitské křesťanské milice vycvičené a vyzbrojené IDF – včetně falangistů – brutálně zaútočily na palestinské obyvatelstvo v táborech v Bejrútu. Sýrie vyslala 40 000 vojáků, aby potlačili lidový odpor. Odmítnutí OOP konfrontovat arabské režimy opět vedlo k její porážce.

Poučení

Izraelská invaze do Libanonu v roce 1982 ukazuje, že boj za osvobození Palestiny může uspět pouze jako součást boje proti imperialistické kontrole nad celým Blízkým východem. Arabští vládci neustále zrazovali palestinskou věc, protože jejich bohatství a moc závisí na spolupráci s USA a Izraelem.

Ale mezi obyčejnými lidmi v celém regionu mají Palestinci obrovskou podporu veřejnosti. V Indexu arabských názorů z roku 2020 tři čtvrtiny obyvatel v arabském světě souhlasily s tím, že palestinská věc se týká všech Arabů. Přesto režimy jako Egypt a Jordánsko mají ekonomické dohody a vojensky koordinují s Izraelem potlačení palestinského odporu i vlastního obyvatelstva.

(…)

Osvobození Palestiny od brutální sionistické okupace může uspět pouze jako součást širšího boje za osvobození dělníků a rolníků v celém arabském světě, jak proti jejich vlastním zkorumpovaným vládcům, tak proti imperialistickým mocnostem, které je podporují.

Převzato z: https://www.solidarity.net.au/