Pozdně neomarxistický teoretik Samir Amin ve svém díle dobře uchopil všechny imperialistické plány proti Blízkému východu – nebo řekněme západní Asii, abychom použili ne-eurocentristickou terminologii. Amin je koneckonců jedním z průkopníků ne-eurocentristické levice. Na druhou stranu ale projevoval malé uznání skutečnému odporu arabských států jako je Sýrie nebo Libanon. Jde o slepou skvrnu práce mnoha západních marxistů.

Ačkoliv se Amin primárně zaměřoval na svůj rodný Egypt, psal rovněž o dění v Sýrii. V epilogu z roku 2016 ke své knize „Obrození arabského světa“ (2011) uvedl, že si je vědom:

„Koherentního plánu… na zničení syrského státu způsobem, který si Spojené státy vyzkoušely v Iráku a Libyi. Cílem Spojených států je rozbít alianci mezi Íránem, Sýrií a Hizballáhem, která představuje překážku ovládnutí celého regionu Spojenými státy. Cílem Izraele je mít Sýrii rozkouskovanou na řadu sektářský státečků. Cílem arabských států Zálivu je zavedení sunitské diktatury wahábistického střihu… založené na zmasakrování a zločinné eliminaci alavitské, drúzké a křesťanské populace. Turecko hraje v implementaci tohoto plánu… aktivní roli.“

Až potud naprosto v pořádku. Z Osy národů odporu by se proti takové analýze objevilo asi jen málo námitek. Jde také o vhodně revidovaný neomarxistický pohled na imperialistické nároky. Kde ale zůstalo Aminovo uznání faktické rezistence, která za obrovskou cenu mnoha lidských životů, účinně porazila tuto ohavnou agresi?

Amin nastínil paralely mezi selháním politické vůle v Egyptě za vlády Násira, když píše o arabské „nacionalistické lidové zkušenosti“, která se ve chvíli, když dosáhla „mezí možných, skutečných úspěchů“, zvrhla směrem k liberalizaci. Amin tak tvrdí, že „Hafez al Assad nakonec otočil směr vývoje k projektu snažícímu se spojovat zachování nacionalistického vlastenectví v opozici ke kolonialismu… a výhody plynoucí z pravicově-konzervativních ústupků, které měly svůj odraz v „otevřenosti“ Násirismu. Syrský národní stát je jen prázdnou skořápkou, dovozuje Amin.

Toto je ukázkou, jak lehkovážně mohou idealisté odbýt úspěchy vlasteneckých, post-koloniálních států. Dokonce i knihy v zásadě namířené proti dnešní syrské vládě, jako je Sýrie: nedávná historie od Johna McHuga musí, byť s nevolí, uznat pokrok, kterého Sýrie dosáhla za baathistického systému:

„[Hafez] dokončil baathistickou revoluci, která… poprvé v dějinách Sýrie přinesla prakticky celé zemi vzdělání, elektřinu a vodovod. Došlo k snížení úmrtnosti novorozenců a zvýšení očekávané délky dožití.“

McHugo nezmiňuje, že ke zlepšení zdravotních ukazatelů došlo díky vzniku bezplatného veřejného zdravotnického systému, tedy výdobytku, o který usilovali i prezidenti nejbohatší země světa, kterým se ale nepodařilo tohoto cíle dosáhnout. Rovněž nezmiňuje, že vytvoření bezplatného a všeobecného školského systému v jiných zemích nebylo možné bez předchozích politických otřesů. Takové úspěchy nemohou být ignorovány.

V každém případě ale McHugo pokračuje:

„Mezi lety 1963 a 1993 se rozsah normálně rozchodných železničních tratí v zemi zčtyřnásobil a délka asfaltových cest zpětinásobila… [a] do roku 1990 došlo k výraznému zvýšení [gramotnosti]. V roce 1993 již prakticky všichni chlapci na venkově navštěvovali školy, ačkoliv řada dívek stále nikoliv. V roce 1992 mělo 95 procent vesnic zavedenou elektřinu. Před projektem přehrady Taqba mělo elektřinu jen asi 5 procent syrských vesnic.“

Dost možná měl Amin tyto úspěchy na mysli, ale podal je v banální poodbě, když psal o „mezích možných, skutečných [vlastenecky nacionalistických] úspěchů.“ Úspěchů ale bylo víc, jak přiznává McHugo:

„Dalším z úspěchů baathismu bylo ukončení vykořisťování rolnictva lichvářskými pozemkovými vlastníky a keťasy. Byla to baathistická revoluce, která ukončila praxi lichvářského půjčování peněz a umožnila venkovu přístup k půjčkám, které se daly splácet.“

Velké znárodněné podniky a podniky s účastí státu dodaly do státního rozpočtu příjmy nezbytné k financování veřejných zdravotnických a vzdělávacích systémů, a také dalších dotovaných obecných služeb.

Co Samir Amir říká o syrském státě, který, ač nedosáhl jeho vysněné socialistické utopie, se minimálně pustil do výše uvedených zásadních reforem? Jaká slova má pro vlastenecký národ, který i v roce 2016 rozbíjel imperialistická spiknutí, která sám Amin tak výborně popsal: „rozbít alianci mezi Íránem, Sýrií a Hizballáhem… rozkouskovat Sýrii na řadu sektářský státečků… [nebo] zavedení sunitské diktatury wahábistického střihu“?

Amin tvrdil: „Syrský režim čelil protestům násilím a ničím jiným. Assadův režim nedokázal odpovědět jedinou opravdu účinnou politikou, kterou bylo přijít s skutečnými reformami a vyjednáváním.“ Pokud si byl Amin vědom Assadových reforem z let 2011-2012 včetně reformy ústavy, která odstranila monopol strany Baas, tak se o nich nezmínil. Tyto reformy ve skutečnosti uspokojily mnoho požadavků opozice, ovšem kromě požadavků Muslimského bratrstva na vznik (mimořádně nepopulárního) islámského státu.

Co je nejdůležitější (zejména pro ty, kdo předstírají, že válka v Sýrii má cosi společného s demokracií), většina Syřanů volila jak u volebních uren, tak svými životy pro obranu sekulárního státu. Je neoddiskutovatelnou pravdou, že kolem poloviny mrtvých v konfliktu připadá na vlastenecké vojáky a syrské civilisty, kteří odmítali sektářské gangy podporované ze zahraničí.

Hlavní tezí McHuga je, že baathistická vláda v Sýrii vykazuje obdobu s francouzským koloniálním režimem „pacifikace“ z 20. let. Neuvádí ale žádný koloniální režim, který by vytvořil všeobecné veřejné zdravotnické a vzdělávací systémy, nebo který by se pustil do zásadních agrárních reforem; neuvádí jej proto, že žádný takový koloniální režim nikdy neexistoval.

Aminovi se jasně podařilo odhalit prvky imperialistické strategie proti Sýrii, ale příliš odbýval vlastenecký národ, který sám sebe ubránil před masivní zahraniční agresí a uchoval přitom z většiny i své sociální výdobytky.

Ve své analýze agrese proti Sýrii stál Amin o několik tříd výš než západní marxisté, kteří ve většině obhajují podvod „barevné revoluce“. Když ale odmítal vidět ústřední roli post-koloniálního státu v zajištění nezbytné obrany, přidával se tím k ´imperialistické levici´.