Ve středu 17. listopadu 2021 bylo zveřejněno, že předchozího dne bylo v Česku zaznamenáno dosud nejvyšší číslo nakažených pandemií koronaviru – 22 479. Zatímco v předchozí vlně platila poměrně přísná opatření proti šíření nákazy, nyní (k 17. 11.) neplatí téměř žádná. A ta vesměs nepatrná, která jsou v platnosti, jsou porušována v ještě větší míře než v minulosti.

Vypadá to, že nemalá část občanů je zachvácena skutečně sebevražednou mánií. Bohužel se mezi nimi nacházejí i někteří „levičáci“ a komunisté. Jsem si vědom, že informace z režimních médií (i ostatních v buržoazní společnosti) je nutno brát s rezervou, ale pakliže obrovské zástupy lékařů a dalších odborníků už po poměrně dlouhou dobu hovoří o všestranné výhodnosti a nezbytnosti očkování, může to snad znamenat, že oni všichni se mýlí nebo se jedná o nějaké jejich kolektivní spiknutí, velkou lež? Není to divné ani odpůrcům mimořádných opatření z řad zastánců socialismu, kteří nechtějí vidět, že právě na očkování a přísná opatření proti pandemii vsadily všechny socialistické státy?

K 17. 11. 2021 bylo plně naočkováno 6 210 026 občanů, tedy přibližně 58 %. V celosvětovém srovnání je to poměrně žalostné, pokud se nechceme utěšovat srovnáním se zeměmi jako je Etiopie a Nigérie. Kuba či Portugalsko vykazují 89 % plně očkovaných, Čína 74 %, Německo 67 %. Oproti tomu Slovensko jen 42 % a Ukrajina 21 %. (Severní Korea žádná údaje o výskytu koronaviru a o vakcinaci neposkytuje, ale svým občanům pobývajícím v zahraničí ji nařídila.)

Odpůrci očkování namnoze kolem sebe šíří nejšílenější teorie o škodlivosti vakcinace. O to hůře, že velká část z nich je současně odpůrci ostatních opatření (jako nošení respirátorů) a jak jen mohou, nedodržují je. Porušování opatření se dopouštějí i kolektivně na pochybných demonstracích a dávají to na odiv, přesto to zpravidla nikdo neřeší. Na případné výzvy k dodržování reagují tak agresivně, že dochází z jejich strany až k fyzickým napadením prodavačů, řidičů a průvodčích ve veřejné dopravě, úředníků a podobně. Nemalá část těch, kteří by opatření dodržovat chtěli, v obavě z takových konfliktů raději mlčí.

Středověk trvá

V minulosti byli komunisté nejrozhodnějšími nositeli vědecko-technického pokroku, včetně toho ve zdravotnictví. Socialistické Československo dosáhlo pozoruhodných výsledků v likvidaci mnoha smrtelných nemocí právě díky zavedení povinné vakcinace. Velká část tohoto povinného očkování funguje dodnes a až na vzácné výjimky proti ní nikdo neprotestuje. Dnes oproti tomu i někteří stoupenci socialismu v kapitalistických státech nezadržitelně šíří nejhorší středověké tmářství, nejen v oblasti boje proti koronaviru. Kdo nebere boj s pandemií na lehkou váhu, je pro ně „režimní ovce“. Jako by pandemie byla nástrojem buržoazní propagandy a boj proti ní také. Jako by nikdo neumíral, nikdo neměl vážný průběh nemoci, anebo sice ano, ale „nedá se s tím nic dělat“, případně „je to právě v důsledku opatření“. Co na tom, že téměř všichni odborníci z oboru, rozličných politických názorů, tvrdí opak…

Přístup takových „levičáků“ dojemně splývá s fašisty. Tento trend se ovšem neprojevuje jen v této jediné otázce. Není náhodné, že nemalá část „levičáků“ se po odpadnutí od KSČM a ČSSD chlubila volbou SPD, Volného bloku či Trikolory. Všechny tyto subjekty se prezentují jako hnízda popíračů a odmítačů.

Nikdo za nic nemůže

Profesionální politici ze všech stran a hnutí se dojemně shodují na tom, že situace je špatná, ale oni že za to nemohou. Tvořící se nová vláda svaluje vinu na vládu dosavadní, ale druhým dechem dodává, že žádné výrazné zpřísnění nechystá. A hlavně ne povinné očkování nebo výraznější znevýhodňování neočkovaných.

Ačkoli účinnost respirátorů už byla dávno vědecky dokázána a prakticky ověřena, pravidla pro jejich nošení jsou oproti minulé vlně naprosto liberální. Na venkovních akcích jsou povinné až nad 30 účastníků při rozestupu menším než 1,5 metru, na vnitřních akcích až na výjimky při tomto rozestupu dokonce vůbec, stejně tak při daném rozestupu v zaměstnání, ve školách téměř nikdy a nikde a venku kromě hromadných akcí nad 30 lidí také nikde, dokonce ani v davech „hlava na hlavě“, například na zastávkách. Kromě toho výjimek pro nošení je tolik, že si skoro každý nějakou najde.

Snad ve všech zaměstnáních s výjimkou zdravotnictví nebo velkých obchodních prodejen, kde jsou zaměstnanci příliš „na očích“ veřejnosti, se i dosavadní velmi mírná pravidla téměř jednomyslně porušují. Pokud někdo vyžaduje dodržování, je považován za podivína. Byly zaznamenány dokonce snahy takové jedince pod různými záminkami propustit. V důsledku stádního chování leckdo raději pravidla nedodržuje proto, aby nevyčníval. Mnozí zaměstnavatelé ani respirátory neposkytují a téměř nikdo ze zaměstnanců je nevyžaduje, případně k jejich nezajištění mlčí, aby nebyl považován za problémového.

Cestující ani z těch nejnakaženějších zemí oproti dřívější praxi nemusí po příjezdu do karantény. Očkovaní a s prodělaným covidem se nemusí ani testovat. Ostatní mají do výsledku testu mezi 5. a 7. dnem po příjezdu nosit všude respirátor, praxe ovšem bývá opačná.

Proti bezohlednosti a tuposti

Jedním z mála pozitivních opatření poslední doby je vyžadování kontroly dokladů o očkování, o prodělání covidu či o testu v restauracích, ačkoli někdy se děje jen letmým pohledem na QR kód, který si může vytisknout každý. Obsluhující personál s nasazeným povinným respirátorem zůstává zcela vzácnou výjimkou.

Hlavním argumentem odpůrců je, že „to nejde“ (nosit, vydržet). Zajímavé je, že v případě zdravotníků nebo pokladních a prodavačů v supermarketech „to jde“, ačkoli se fyzicky namáhají více než třeba většina úředníků. Bezohledný egoista neudělá nic proti šíření nákazy, protože ho to obtěžuje, a nedojímá ho náročná služba zdravotnického personálu, který se potom o něho stará v kompletních ochranných oblecích. Ostatně riziko si vůbec nepřipouští, dokud se nedotkne jeho osobně nebo někoho z jeho nejbližších. (A někdy ani tak ne. Znám případy, kdy dotyčný prodělal těžký průběh nebo mu zemřel někdo blízký, a stejně nedodržuje nic.)

Samostatnou kapitolou jsou pak odmítači z řad lékařů. Bylo by namístě vyčlenit pro ně zvláštní pracoviště, kde by se starali pouze o neočkované pacienty. Svůj k svému.

Co dělat?

Režimní politické strany a hnutí se brání nepopulárním přísným protipandemickým opatřením, nechtějíce si rozhněvat voliče. 17. listopadu odpoledne je už zřejmé, že se nařízení budou zpřísňovat, ale předem je sdělováno, že to nebude zpřísnění radikální, a známo, že ani přísně vyžadované.

Revoluční strany a organizace se o odliv voličů bát nemusejí, měly by proto prosazovat přísná, vědecky odůvodněná a již v praxi osvědčená protiepidemická omezení. Především povinné očkování nebo přinejmenším nejpřísnější opatření proti neočkovaným. Příkladem by mohlo být Rakousko, ačkoli ve světle současných čísel zjištěných nakažených by bylo vhodnější i proti jeho modelu ještě zpřísnit. Až po zákaz vstupu neočkovaným na pracoviště (pokud na něm nejsou sami) bez náhrady mzdy, jako překážku na straně zaměstnance. Obnovit karanténu a obecně zpřísnit pravidla po příjezdu z vysoce rizikových zemí. Zpřísnit pravidla pro nošení respirátorů, kontrolovat dodržování a přísně pokutovat porušování. (Musela by se přidat výjimka pro konzumaci na pracovišti, která paradoxně neexistuje. Samozřejmě by pak nemělo platit, aby všichni jedli a pili najednou, jeden těsně vedle druhého.) Nemilosrdně trestat jednotlivce a organizace vyzývající k sabotáži. Otestovat všechny zaměstnance a školáky alespoň nárazově jednou za určené období by jistě rovněž mělo smysl. Očkovaným žádné typy provozoven nezavírat, ale důsledně kontrolovat potvrzení a případné příznaky nemoci. (V některých státech je například běžné na takových místech měření teploty, u nás téměř nevídané.) Omezit otvírací dobu hospod a podobných podniků, kde se popíjí dlouho do noci a dodržování rozestupů a hygienických návyků zde pak nelze zajistit.

Lidské životy a zdraví jsou tím nejcennějším, co máme. Žádný pokrokový člověk se nemůže řadit mezi odpůrce vědeckého poznání, mezi odpůrce boje se smrtící pandemií. Nemůže mu být lhostejných více než 31 tisíc mrtvých, 4,5 tisíce hospitalizovaných a dopady přetížení zdravotnických zařízení na ostatní pacienty a jejich personál, nemluvě o dopadech zanedbané prevence. (Vždyť už nyní považujeme za normální, že k lékaři se nedá dovolat.) Nemůže mu být lhostejný dopad pandemie na služby, které se mohou při velkém počtu nakažených zaměstnanců zhroutit, dopad na výrobu a celé hospodářství. Jejich rozklad může vést až k nedostatku potravin. Je příliš troufalé mávnout nad tím rukou, protože se to dosud nestalo.