Skončeme s mýty o pokojném syrském „arabském jaru“ a brutálním Asadovi
Občanská válka v Sýrii si za pět let svého trvání vyžádala bezmála 300 tisíc obětí a několik milionů dalších lidí přinutila opustit své domovy. Navzdory tomu se ji až donedávna věnovalo v českých médiích poměrně málo pozornosti. To se ovšem změnilo se zapojením ruského letectva do bojů na straně vlády prezidenta Asada v září minulého roku. Objektivní úspěchy Ruska v likvidaci protivládních sil a následný zvrat ve vývoji konfliktu zvedly v českém mediálním prostředí vlnu nenávistné hysterie, kdy byli Bašar Asad společně s Putinem rázem obsazeni do role hlavních padouchů namísto Islámského státu.
Na tuto propagandistickou hru bohužel přistoupila nebo se jí poddala i část české radikální levice, která stále teskní po „zrazeném“ arabském jaru, „zasvěceně“ a „morálně“ se dojímá nad krutým potlačením údajně mírumilovných protestů Asadovými hrdlořezy v roce 2011, fandí „umírněné opozici“ a vědomě či nevědomky tak hraje hru podle scénáře Bílého domu za použití dalších rekvizit z inventáře CIA. Je tedy nejvyšší čas podrobit tyto mýty důkladné examinaci.
Jak začaly protesty proti Bašaru Asadovi v roce 2011?
Jedním z pilířů protiasadovské propagandy zacílené na získání podpory pro „změnu režimu“ v Sýrii resp. pro západními velmocemi vynucený odchod legitimně zvoleného syrského prezidenta je operování s pojmem umírněná opozice. Tato blíže necharakterizovaná entita se jako deus ex machina zjevuje ve zpravodajsko-mediální hře pokaždé, kdy je nutné obhájit vměšování západních velmocí a jejich vazalských států (Saúdská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty a dalších) do syrského konfliktu. Ačkoliv část politické a mediální mocenské struktury donedávna otevřeně připouštěla, že dokonce i Islámský stát (a případně Al-Nusra) jsou v Sýrii menším zlem ve srovnání s Putinem a Asadem, pro část establishmentu usilující o podporu liberálnějších skupin obyvatelstva se takto otevřené přiznání geopolitických mocenských zájmů jevilo kontraproduktivní. Dobytí veřejného mínění raději realizuje pomocí trojského koně umírněné opozice, která prý na začátku konfliktu v roce 2011 usilovala mírumilovnými prostředky o svobodu, demokracii, vítězství pravdy a lásky nad… pardon, vždyť to už sami všichni známe. Dobře, jaká jsou ale fakta?
Pro stoupence teorie o umírněné opozici, kterou až brutalita Asadova režimu donutila chopit se zbraní, jsou bohužel fakta taková, že z tohoto mýtu nenechají kámen na kameni. Západní narativ konfliktu vychází z toho, že v březnu 2011 v jihosyrském, převážně sunitském městě Daraa došlo k zatčení několika chlapců, kteří sprejovali na zdi domů protivládní grafity. Zatčení vyvolalo mírumilovné protesty místních obyvatel, které – při stálém zachování pokojného charakteru – rychle sílily, když na ně Asad odpověděl brutálními represemi, a postupně se rozšířily do celé země. Bojovat začala opozice prý až na podzim 2011, kdy k ní masově přeběhli nespokojení Asadovi vojáci.
Tento příběh má hned několik trhlin. Předně, zatčení mladistvých a dětí sprejujících protivládní grafity, k němuž došlo 6. března 2011, bezprostředně žádné demonstrace a protesty nevyvolalo. K podobným zatýkáním za sprejování protivládních hesel docházelo v Sýrii vcelku běžně, v řadě oblastí dokonce platí zákaz volného prodeje sprejů. Tato protivládní hesla mají mimochodem nezřídka charakter výzev typu „křesťané do Bejrútu, alavité do hrobu“, jak se typicky objevovala např. v Homsu (podle opozice je ovšem maluje sama vláda, aby si k sobě připoutala vystrašené menšinové náboženské skupiny).
K prvním demonstracím došlo 15. března 2011 najednou v několika městech včetně Daraa a také Hama, což je město, kde v roce 1982 proti režimu Hafeze Asada, otce současného prezidenta, povstalo Muslimské bratrstvo. Demonstrací se účastní převážně chudí, konzervativní vesničané z okolí měst nebo lidé, kteří se právě do měst přistěhovali (mnozí kvůli mimořádnému suchu a neúrodě), nenašli práci a žijí ve slumech. Toto sociálně-demografické pozadí protestů bylo později zvláště významné např. v Aleppu, kde demonstrace probíhaly jako vzpoura sunitských chudých předměstí proti křesťanské střední třídě města.
Klíčové demonstrace ale neprobíhaly v žádném městě s jasnou alavitskou, šíitskou, křesťanskou nebo drúzskou většinou obyvatel a vláda na ně reagovala zatýkáním, nikoliv střelbou. Demonstrace pokračovaly především v Daraa i ve dnech 18.-20. března a vláda, aby uklidnila emoce, oznámila mj. propuštění všech zadržených (a na služebně zbitých) chlapců a mladistvých, k čemuž posléze také došlo. V konfliktu jsou však první mrtví, kdy podle izraelské zpravodajské agentury policie zabila minimálně čtyři ozbrojené demonstranty. Stejná agentura ale uvádí, že došlo také k zabití sedmi policistů. Demonstranti rovněž násilím obsadili a vzápětí vypálili místní sídlo strany Baas a budovu soudu.
Usiloval o dialog Asad nebo opozice?
Protesty pokračují a jsou brzy „zformalizovány“ masovými pátečními shromážděními v mešitách sloužících radikalizované části sunitské komunity. Pro sekulární Sýrii, která se bez ohledu na snahy Muslimského bratrstva vyznačovala desetiletími pokojného soužití různých náboženských skupin, je to šok. V rozporu s vnímáním Asada jako sektářského, alavitského despoty, se sunitští muslimové hojně podíleli a stále podílí na výkonu politické moci v zemi: syrskou viceprezidentkou je sunitka Najaah Al-‘Attaar, syrským premiérem je sunita Waa’il Naadir Al-Halaqi, syrským ministrem obrany je sunita Fahd Jaassim Al-Furayj, ministry vnitra, zahraničních věcí, informací, šéfy několika tajných služeb atd. jsou rovněž sunité. V posledních březnových týdnech proto navrhla vláda Bašara Asada řadu významných ústupků směrem k demokratizaci země včetně povolení islámské opoziční politické strany, přiznání volebního práva pro syrské Kurdy, všeobecné amnestie, větší svobody médií apod. Odvolává také guvernéra v Daraa. Asadovy návrhy ale opozice odmítla. 25. března došlo k útoku ozbrojené skupiny na vojenskou základnu Al-Sanamajn. Útok je odražen za cenu mrtvých. Asad přesto jako gesto dobré vůle propouští 26. března z vězení více než 200 vězňů včetně islamistů a aktivistů za kurdskou autonomii.
Během dubna odpovídá režim na stále agresivnější protesty represemi. Do konce měsíce je policií, armádou a alavistickými milicemi zabito minimálně 200 osob, v některých případech neozbrojených, ba i jen náhodných kolemjdoucích, v řadě případů ale ozbrojených, a to při snahách obsadit budovy státních úřadů a vypálit sídla vládní strany. Zároveň jsou opozicí zabíjeni policisté, vojáci a provládní civilisté. Podívejme se na některé případy: 5. dubna uvádí agentura Reuters dva zastřelené policisty v Damašku, 8. dubna píše The Guardian o nepokojích v Daraa, které si vyžádaly život minimálně 20 demonstrujících a 19 policistů (velmi zajímavý údaj na údajně neozbrojený protest). 9. dubna podle Al Akhbar zavraždila neidentifikovatelná skupina v Baniyas ze zálohy 9 vojáků při jízdě autobusem, 18. dubna je v Homsu ozbrojenou skupinou zavražděn armádní generál spolu se dvěma syny a synovcem, 19. dubna zastřelil ostřelovač v Homsu pilota vojenského letectva na prahu jeho domu, zatímco v Daraa se pohřeb změnil na násilnou manifestaci, která si vyžádala život osmi lidí včetně pěti policistů. Ve stejný den Asad přijímá požadavek protestů na zrušení výjimečného stavu, který v zemi platí již od roku 1963.
Profesor Joshua Landis, ředitel Centra pro blízkovýchodní studie Univerzity v Oklahomě napsal 26. června 2011: „Mnoho Syřanů odmítá revoluční změnu a reaguje velmi negativně na návrhy opozice, že by se Sýrie měla rozdělit podle sektářských hranic. Nechtějí celkové rozložení vlády ani státu. Trvají na nezbytnosti dialogu a na tom, že prezident může vést zemi a musí mu být poskytnut čas. Jsou přesvědčeni o tom, že povstání způsobilo takový otřes státních struktur, že změna je nicméně nevyhnutelná.“ Během této doby proběhlo v Sýrii několik masových demonstrací na podporu prezidenta Asada.
Eskalace „mírumilovných“ protestů
Výše uvedená fakta, která si kdokoliv může z větší části ověřit třeba jen na anglické Wikipedii, vůbec neodpovídají mediálnímu obrazu pokojné, „ghandiovské“ syrské opozice. Tvrzení o mírumilovnosti protestů přitom zpochybňuje řada dalších zdrojů. Americký, v Libanonu žijící novinář Nir Rosen většinově kritický k syrské vládě napsal 13. února 2012 pro Al Jazeeru: „Ozbrojený odpor začal dávno před dezercí vojáků… Opozice udávala každý den počet mrtvých bez bližšího vysvětlení… Mnoho z takto uvedených lidí byli ve skutečnosti mrtví bojovníci opozice, ale… byli popsáni jako nevinní civilisté zabití bezpečnostními silami… Protirežimní bojovníci rovněž každý den zabíjí vojáky syrské armády a bezpečnostních složek.“
Profesor Jeremy Salt z Bilkent University v Ankaře uvedl v říjnu 2011: „Tvrzení, že ozbrojená opozice proti vládě vznikla teprve nedávno, je naprostou lží. K zabíjení vojáků, policistů a civilistů a to i tím nejbrutálnějším způsobem dochází prakticky od samého počátku.“ Již zmíněný profesor Landis vyvrátil ve zprávách na svém blogu několik případů, kdy opozice připsala vládě oběti mezi vojáky jako důsledek údajných sporů a povstání ve vládním táboře. Jezuitský kněz Frans Van der Lugt žijící v Homsu v lednu 2012 svědčil: „Na těch demonstracích jsem viděl od začátku ozbrojence… Byli první, kdo střílel na policii. Násilí ze strany bezpečnostních složek bylo velmi často reakcí na brutální násilí ozbrojených povstalců.“
V červnu 2011 došlo k největšímu masakru vládních sil ve městě Jeser al-Shagour nedaleko tureckých hranic. Ozbrojené opoziční skupiny zde zabily a následně zohyzdily desítky vládních vojáků a policistů. V důsledku jejich běsnění uteklo z města asi 10 tisíc lidí směrem do Turecka, čímž vlastně začal smutný syrský příspěvek k dnešní migrační krizi.
Protiasadovská opozice složená z velké řady různých skupin nebojovala pouze pomocí zbraní, ale na přelomu let 2011 a 2012 se stále častěji uchylovala i k bombovým útokům. V prosinci 2011 a lednu 2012 zabily tyto exploze v Damašku 70 osob. 10. února 2012 vybuchly v automobilech před sídlem bezpečnosti v Aleppu dvě bomby, které na místě zabily 28 a poranily 235 lidí. Šlo o první výrazný projev násilí v jinak klidném, převážně provládně smýšlejícím městě. I z tohoto útoku byla opozicí – ovšem bez důkazů – obviněna sama vláda.
K největšímu útoku tohoto druhu došlo 10. května 2012 na předměstí Damašku poblíž budovy tajné služby. Při sebevražedném výbuchu za použití tuny výbušniny zahynulo 55 osob a 372 bylo zraněno. Celkově došlo za prvních šest měsíců roku 2012 podle údajů německé vlády odtajněných na základě parlamentního vyšetřování vedeného německou stranou Die Linke k více než 90 bombovým útokům různé intenzity. Zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva z 24. května 2012 zmiňuje, že syrská vláda předala OSN seznam obsahující jména 478 policistů a 2091 vojáků jako obětí vládní strany od 29. března 2011 do 20. března 2012. Správnost počtu obětí ani jejich identity ovšem nemohla komise OSN posoudit.
Asad a migrační krize
S otázkou eskalace násilí úzce souvisí také otázka vzniku a pohybu uprchlické vlny. Lidé mluvící o jednostranné brutalitě Asada často hovoří také o tom, že právě on je především nebo primárně zodpovědný za migrační/uprchlickou krizi. Takové tvrzení se objevilo např. v článku na stránce Antifa.cz z 2. února 2016. Nechybí ani hlasy označující za strůjce migrační krize Putina. Nemáme zde prostor jít do větších detailů a omezíme se pouze na některá snadno ověřitelná fakta:
Anglická Wikipedia uvádí v článku o syrské občanské válce, že v červenci 2013 kontrolovala syrská vláda 30-40 % území a asi 60 % populace. V září 2015 kontrolovala již pouze 25-30 % území, kde ovšem žilo 66 % populace země. Co tato čísla znamenají? Interpretovat se jistě dají různě, ale princip Occamovy břitvy nás navádí k jednoduchým, logickým závěrům: Pokud Asadova vláda ztratila území, ale navýšila podíl lidí, který na nich žije, znamená to, že lidé buď prchají z území ovládané opozicí na území ovládané vládou, nebo minimálně to, že z území ovládaného opozicí prchají lidé výrazně více než z území ovládaných vládou. Takovou interpretaci lze sotva označit za podjatou, ovšem za nevyhovující mediálním klišé jistě.
Data z uprchlických táborů ovšem mluví rovněž výmluvně. Ze všech registrovaných uprchlíků v libanonských uprchlických táborech, kterých bylo k 31. prosinci 2014 přesně 1 146 405, jich nejvíce pocházelo z provincií Homs (149 tisíc), Idleb (65 tisíc) a Jebel Saman (128 tisíc) ovládaných protiasadovskou opozicí. Nikoliv Islámským státem, ale onou umírněnou opozicí od Svobodné syrské armády po Al-Nusru. Naopak z území ovládaných Asadem v provinciích Latákia, Banyas a Al-Haffa, z území drženého kurdskými milicemi a z území ovládaného Islámským státem (kromě Raqqy) utíkalo do táborů v Libanonu jen minimum lidí. Podobně tábor Al Zaatari v Jordánsku v lednu 2013 ubytovával z 94 % uprchlíky z provincie Daraa opět v držení povstalců.
Tyto údaje by mohly být vysvětleny tak, že lidé opouštějí území pod kontrolou rebelů kvůli obavám z vojenských akcí a údajného k civilistům zcela bezohledného přístupu asadovských sil. Bližší pohled pro tuto hypotézu ale zcela nesvědčí. Profesor historie Juan Cole z University of Michigan uvádí ve svém článku z 26. prosince 2014, že lidé z rebely ovládaného venkova utíkají do vládou držených měst tak, že například počet obyvatel Hamy se zvýšil dvojnásobně na dva miliony, počet obyvatel Homsu na milion a podobně se zvýšil i počet obyvatel Aleppa. Přitom v těchto městech nebylo bezpečno a v případě Aleppa se o ně tehdy i dnes zuřivě bojuje.
Podle Monitorovacího centra pro vnitřní uprchlíky skutečně lidé v prvních letech občanské války hledali především bezpečí před operacemi armády a ozbrojených skupin, mnoho lidí uprchlo před nálety Asadových letadel např. do pohraničních oblastí s Tureckem, kde se dlouho nebojovalo. Později ale při rozhodování o opuštění domova převážil zájem uspokojit základní životní potřeby (potraviny, léky, přístřeší a ochrana proti zimě) nad bezpečností a více lidí se začalo stěhovat do oblastí kontrolovaných vládou s lepším přísunem i distribucí zdrojů než jsou území kontrolovaná nejednotnou opozicí s proměnlivou držbou a rozvráceným hospodářstvím.
Útěk obyvatel se také stále více začal řídit sektářskou linií konfliktu, kdy příliv lidí určité víry nebo etnicity posiluje již existující většinové zastoupení dané skupiny v místní populaci. Docent Fabrice Balanche z Univerzity v Lyonu patřící k nejvýznamnějším expertům na Sýrii ve Francii ve své analýze přesunu uprchlíků uvnitř Sýrie napsané pro Washingtonský institut 3. prosince 2015 uvádí, že oblasti kontrolované vládou celkově získaly netto 2 miliony vnitřních uprchlíků z oblastí kontrolovaných opozicí (včetně Islámského státu). Vládní oblasti i oblasti kontrolované opozicí ztratily od začátku války zhruba stejné množství lidí – 2,2 milionu, kteří úplně opustili zemi (zmíněné údaje se netýkají oblastí kontrolovaných Kurdy). Území kontrolovaná vládou jsou dnes domovem prakticky pro všechny náboženské a etnické menšiny Sýrie, které houfně opustily území kontrolované rebely (výjimku představují silně protiasadovští sunitští Turkméni a údaje se opět nevztahují na Kurdy).
Asad přehodnocen?
Výše uvedený text jistě může být pochopen jako řeč ďáblova advokáta. Smyslem ale není bránit Asada před jakoukoliv kritikou. Skutečností je, že jeho režim byl a zůstává diktaturou, že protesty proti své vládě potlačil násilně a že proti některým oblastem postupuje dnes s velkou bezohledností. Pravdou jsou ostatně i poznámky o jeho obchodech s Islámským státem, od něhož bral jeden čas ropu, než proti němu začal vážně válčit. Je ale nutné rozejít se bez sentimentu s mýtem o dobrém arabském jaru, které se (opět!) kamsi vytratilo: Asad od začátku čelil ozbrojené opozici (s podporou ze zahraničí), která si předsevzala násilné svržení jeho vlády. Byla to opozice, která odmítla vážně míněné Asadovy nabídky na dialog a na implementaci demokratických reforem a místo toho nechala konflikt eskalovat včetně uplatnění taktiky bombových útoků v největších syrských městech. Tuto opozici tvoří různé skupiny, ale většina a především ty klíčové z nich se vyznačují odmítáním sekulární povahy syrského státu a nepřátelským vztahem k náboženským menšinám žijícím v Sýrii. Rozvratem ekonomiky a vědomou politikou etnických čistek se opozice zásadně podílí na uprchlické krizi zejména uvnitř samotné Sýrie.
Je také neoddiskutovatelné, že Asad má stále u nemalé části obyvatelstva (včetně spřátelených sunitských klanů) autentickou podporu a jeho odstranění by s největší pravděpodobností vedlo k úplnému rozpadu Sýrie a následné chaotické válce všech proti všem s katastrofickými následky pro exponované náboženské a etnické skupiny. Text se také nedotýkal otázky syrských Kurdů, která musí být řešena samostatně v kontextu postavení Kurdů nejen v Sýrii, ale i dalších státech a musí vycházet z bezpodmínečné podpory práva tohoto národa na sebeurčení.
Prameny:
https://consortiumnews.com/2015/07/20/hidden-origins-of-syrias-civil-war/
http://www.globalresearch.ca/daraa-2011-syrias-islamist-insurrection-in-disguise/5460547
http://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/HRCouncil/CoISyria/PeriodicUpdate24May2012.pdf
http://www.joshualandis.com/blog/syrias-opposition-faces-an-uncertain-future/
http://uweness.eu/myths-about-syria.html
http://carnegieendowment.org/syriaincrisis/?fa=58875
http://www.juancole.com/2014/12/baathist-riposte-regime.html
http://www.syriadeeply.org/articles/2014/05/5427/syria-worlds-biggest-idp-crisis/
http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/ethnic-cleansing-threatens-syrias-unity
