Když se řekne Smíchov, tak se nejen Pražanům vybaví rozlehlá čtvrť na levém břehu Vltavy, která v posledních dvou desetiletích prochází rozsáhlými proměnami. Z původního dělnicko-průmyslového předměstí vyrůstá nové obchodní centrum města. Ve středu 14. března se v sále zastupitelstva městské části Praha 5 konala panelová diskusi s účastí starosty Radka Klímy na téma revitalizace jižní části Smíchova, kde se dosud nachází rozsáhlé, částečně nevyužívané železniční a tovární areály.

Diskuse o budoucnosti jižního Smíchova se vedle starosty zúčastnili také architekti, zástupce developerů ze Sekyra Group, ale i Lukáš Budín z občanského sdružení Tady není developerovo, které se naopak snaží poukazovat na mnohdy necitlivý přístup „gründerských“ stavebních podnikatelů k veřejnému prostoru.

Příběh Smíchova se v mnohém podobí osudu mnoha dalších starých čtvrtí vyrůstajících v druhé polovině 19. století jako předměstí kolem historické Prahy. Stejně jako v Holešovicích, Karlíně, Vysočanech, na Žižkově a jinde, zůstala Smíchovu z této doby rozsáhlá průmyslová a dopravní (železniční) infrastruktura, která až do konce 80. let více méně sloužila svému účelu.

Po roce 1989 začíná proces de-industrializace řady velkých českých měst, zejména jejich širších center, a během pár let došlo k prudkému odklonu od nákladní železniční dopravy k dopravě kamionové. Tovární haly, sklady a rozsáhlá kolejiště začala pustnout a vedení magistrátů a městských částí tak čelí otázce, co s nimi?

Odpověď na tuto výzvu je bohužel až příliš často stále ta samá a pro život širšího společenství obyvatel a uživatelů městského veřejného prostoru neuspokojivá. Na místě továrních a skladištních budov z cihel vyrostou office-ghetta složená z „krabic“ ze skla, oceli a betonu, mající v sobě ještě méně originality pokud jde o architektonické ztvárnění a ještě méně městotvorných rolí než původní zástavba. A tam, kde se staví i byty a obchody, zase často chybí více zeleně, hřišť a širší občanská vybavenost (školy, školky, jesle, zdravotnická zařízení, kultura a zařízení celoměstského významu).

Bohužel, soudě podle středeční prezentace na půdě městského úřadu Prahy 5, pod níž Smíchov spadá, ani plán na „revitalizaci“ jeho jižní části nemá velké ambice vzepřít se tomuto smutnému standardu. Zatímco přestavbu centra Smíchova kolem Anděla v prvních letech 21. století bylo v tomto směru možné vnímat jako nadprůměrný počin, již navazující výstavba v Radlické ulici založila Praze 5 na problém kancelářské pustiny. A projekt jižního, „nového“ Smíchova sotva nabízí něco víc než klasickou developerskou směsku – kanceláře, obchodní centra a rezidenční byty.

Jako by jich Praha neměla dost a zrovna na Andělu nestálo jedno z největších v celém městě, chystá se Sekyra Group do středu rozvojového území smíchovského brownfieldu o rozloze 25 hektarů umístit nové obří nákupní středisko. Mělo by stát přímo za dnešním Smíchovským nádražím, které by se přebudovalo na velký dopravní uzel celoměstského významu. Jeho součástí má být nové dálkové autobusové nádraží (zruší se nádraží Na Knížecí) a rozsáhlé parkoviště typu P+R.

Čtvrť postavená v prostorách dnešního smíchovského nákladového nádraží bude koncipována tak, že po okrajích rozvojového území vzniknou kanceláře, obchody a služby a uvnitř území pak obytné domy. Nové bydlení vznikne i mezi dnešní Nádražní ulicí a Vltavou. Aby se tak stalo, bude automobilová doprava v tomto úseku svedena ze Strakonické ulice na Nádražní, která se pro auta rozšíří na čtyři pruhy. Nově dojde k propojení mezi smíchovským břehem a severním cípem či středem ostrova Císařská louka.

Celý návrh developera ze Sekyra Group na první pohled upoutá tím, že do nového rozvojového území nezasazuje prakticky žádnou stavbu celoměstského významu, ani objekty uspokojující sociální a kulturní potřeby co nejširšího spektra obyvatel městské části. V tomto směru se plánuje pouze přestěhování smíchovské radnice do nové budovy a postavení školy.

Muzea, výstavní síně, divadla, jesle ani sportoviště se v nové čtvrti neuplatní, stejně jako místa klidného stáří důchodců, azylové domy, sociální poradny a nízkoprahová centra, ačkoliv Praha 5 patří k oblastem, které mají s integrací sociálně vyloučených dlouhodobě značné problémy. „Řešení“ nabízená radnicí v době vlády modrých asociálů i v době po-jančíkovské „obrody“ vychází ovšem z vize využít populistické propagandy a represivních prostředků k vymístění všech „problémových lidí“ z území městské části. Kam tito lidé „zmizí“, se samozřejmě neřeší.

Takto se radnici Prahy 5 podařilo vyštvat obyvatelky Ženských domovů, často v důchodovém věku, nyní má zacíleno především na lidi bez domova a drogově závislé a projekt „revitalizace“ jižního Smíchova jí nepochybně umožní skoncovat s dělníky na ubytovnách v Nádražní ulici, ale třeba také s karavany a hausbóty ve Smíchovském přístavu. Konečným cílem bude celou čtvrť gentryfikovat tj. vyhradit ji pouze bydlení movitých a obchodu, službám a komerci zaměřené výhradně na tento segment obyvatelstva.

Dalším záporným rysem projektu přestavby jižního Smíchova je výrazný nedostatek plánované zeleně v celé rozvojové oblasti. Kromě výsadby stromů na nových ulicích se se zelení počítá vlastně už jen tam, kde se dnes již nachází – na ostrově Císařská louka. Připomínky Centra pro podporu občanů Arnika na zakotvení 30-50 procentního podílu zeleně na novém území zůstaly oslyšeny. I zde je tento fakt o to více tristní, bereme-li v potaz neustálé pokusy developerů v posledních 15 letech – ať již úspěšné či neúspěšné – kousek po kousku okrajovat z koláče zeleně Prahy 5. Připomeňme jen výstavbu resp. snahu o výstavbu v oblasti lesoparku Cibulka, parku Kavalírka, parku Šalamounka, na Dívčích Hradech apod., která vždy vyvolala nemalý odpor místních obyvatel.

Také dopravní řešení rozvojového území má k ideálu daleko. S přesunem automobilů ze Strakonické do Nádražní by – za předpokladu minimalizace vlivu tohoto přesunu na tramvajovou dopravu v Nádražní – dalo i souhlasit, ale pochyby budí snaha Prahy 5 prosadit (přes odpor magistrátu) koncepci nového mostu přes Vltavu na Zlíchově nejen jako mostu pro tramvaje, cyklisty a pěší, ale také pro automobily. Rovněž plán stavby nového obřího dopravního terminálu včetně parkovišť určených zákazníkům nákupního centra v oblasti za Smíchovským nádražím není šťastný.

Zástupci developera a radnice na setkání s veřejností ujišťovali, že k příslušnému území chovají respekt, znají dokonale jeho historii, rozumí jeho funkci ve vývoji města apod. Proto působilo nanejvýš s podivem, že z jejich návrhu nebyla cítit jakákoliv empatie či sympatie těm aktivitám, které se v daném brownfieldu již dnes snaží uchovat a posílit pozitivní, komunitní život (činnost železničních nadšenců ve výtopně Zlíchov, oživení opuštěné tovární budovy multifunkčním místem umění Meet factory). Developer navíc žádá „volnou ruku“ v rozhodování o výškové hladině nové zástavby. A jako naprostý kontrapunkt vůči slovům o respektu k historii a funkci území vyznívá téměř fantasmagorická vize o zakrytí celého kolejiště Smíchovského nádraží až po Zlíchov a stavbě kanceláří a obchodů na stropě tohoto nepřirozeného tunelu.

Prezentace plánů s jižním Smíchovem opět připomněla, že Praze zoufale chybí koncepční plánování a fungující nezávislý úřad disponující rozsáhlými pravomocemi na způsob Útvaru hlavního architekta (účelově zlikvidovaného v letech 1994-2003). Je ovšem zřejmé, že žádný úřad sám o sobě, ale pouze zaktivizovaná široká veřejnost, demokraticky volení zástupci všech segmentů místních i širších komunit a organizace hájící zájmy pracujících mohou úspěšně plnit roli strážců veřejného prostoru před developerskými vlky.