Rozhovor s malířem a pedagogem Dominikem Formanem

Ahoj, Dominiku, pro rozhovor jsem tě oslovila jako vcelku známou osobnost levicového hnutí, můžeš se nám ale i přesto trochu představit?

Jsem malíř a pedagog, učím sedmým rokem na střední škole kresbu a dějiny umění. Žiji v Praze, kde jsem se také narodil.

Vím, že se zabýváš výtvarným uměním, jak ses k tomu dostal?

Ke kreslení jsem měl od dětství kladný vztah a moje okolí mě v tom podporovalo. Od první třídy jsem chodil do lidušky, poté asi ve třinácti letech nastala učebnicová krize dětského výtvarného projevu, zcela mě pohltil zájem o sport a k výtvarnu jsem se vrátil kolem sedmnácti let, kdy jsem začal navštěvovat kurzy figurální kresby u prof. Borise Jirků na VŠUP. Poté jsem vystudoval učitelství českého jazyka a výtvarné výchovy na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a také ateliér malířství na brněnské Fakultě výtvarného umění VUT.

V rámci vašeho kolektivu vznikla skupina Radikální realisté, můžeš ji představit?

Jsme volné uskupení několika umělců, všichni jsme více méně fungovali v rámci zavedených struktur umělecké scény, ale postupně jsme dospěli do bodu, kdy jsme se chtěli nějak ostřeji vymezit, distancovat od toho, co představuje současné umění. Hlavně proto, že už nám přišla současná výtvarná produkce příliš vyprázdněná a nekonečně se cyklící sama v sobě, jednoduše nudná a nezajímavá. A také absolutně nesrozumitelná pro diváka, který není zasvěcen. Zkrátka jsme si i díky objevení sovětského teoretika Michaila Lifšice, který byl mj. velkým přítelem György Lukácse, uvědomili, že současné umění přesně odráží dnešní odcizenou, úpadkovou kapitalistickou společnost a že se v něm recyklují postupy, které se od 60. let nezměnily.

Co se vám s Radikálními realisty podařilo uskutečnit za akce?

Nejdůležitější bylo sepsání a publikování Manifestu radikálního realismu. Ten vyvolal bouřlivou vlnu reakcí na umělecké scéně, protože byl nečekaný a zároveň většinu lidí strašně podráždil. Od té doby jsme zrealizovali několik tuzemských i zahraničních výstav a prohloubili malířské schopnosti. Snažíme se navazovat na určité autory socialistického realismu a přinést jiný pohled na socialistický realismus, než je ten prezentovaný současnou liberální ideologií. Podle mě je socialistický realismus poslední velkolepá kapitola dějin evropského umění a je natolik bohatý a vnitřně rozrůzněný, že lze hovořit o slohu. A jako každý sloh obsahuje vynikající, hluboce pravdivá díla i díla mělká, dogmatická nebo nevydařená. Za skvělé umělce považujeme např. Alexandra Deineku, Geli Korzheva, Arkady Plastova nebo Andreje Vasněcova, ale nalezli bychom jich mnohem více. I ženy, jako byly např. Tatjana Jablonskaja nebo Věra Muchina.
Už delší dobu se veřejně mluví o krizi levice. Co si o tom myslíš, když se v levicových kruzích sám pohybuješ?

Bohužel si myslím, že na tom levice nikdy nebyla hůř. Obě dvě stabilní parlamentní strany se do Sněmovny při letošních volbách nedostaly a mimoparlamentní levici svírají kulturní války. Samotný pojem levice se vyprázdnil natolik, že už ani není jasné, co vlastně takový levičák prosazuje za postoje. Obávám se, že začínáme pociťovat stále strmější pád k americkému pojetí levicovosti. Za levicové, nebo dokonce neomarxistické je označováno vše, co bojuje proti všemožným formám kulturního útlaku. Veškerá kritická energie, jež by mohla podkopávat daný společenský řád, se vyčerpává v hyperkorektních zápasech za práva etnických, genderových a sexuálních menšin, zatímco ekonomickou, třídní hierarchii znejasňuje, činí ji méně viditelnou. Koná tak především službu kapitálu, kterému je nakonec jedno, jaké kulturní výdobytky si přivlastní. Lze si bez větší námahy představit nadnárodní korporace, jejichž dominantní ideologií bude queer, feminismus nebo ekologická udržitelnost, a přesto budou stejně nevybíravě vykořisťovat své zaměstnance a kolonizovat přírodní zdroje. Liberální levičáci tuto pozici vehementně brání a každého kritika obviňují z fašismu. Obyčejní pracující jsou levicí zrazováni, což je žene do náručí pravicově populistických stran.

KSČM čelí nejen odlivu voličů, ale i stárnutí členské základny. Přitom by se nabízelo, aby se centrem levicových aktivit i sdružování lidí stala právě komunistická strana. Proč myslíš, že tomu tak není, a je to vůbec potřeba?

Velká výhoda KSČM je ta, že je konstituována idejí socialismu, i když se občas zdá, jako by na to její představitelé zapomínali. Problémem je, že strana nedokáže patřičně využít svůj potenciál, zčásti zřejmě z určité setrvačnosti způsobené podílem na moci, zčásti možná kvůli ambivalentnímu postoji ke své minulosti. Už je ale na čase přejít do ofenzivy. Pokud v průzkumu ke 30 letům od pádu minulého režimu vyjde, že více než třetina společnosti si myslí, že za socialismu bylo lépe, je to pro stranu obrovská příležitost. Straně může její parlamentní výpadek jedině prospět, musí se však hlasitěji a viditelněji deklarovat jako strana pracujících. Je tu mnoho témat, na kterých může KSČM vybudovat svoji politiku, měla by být ale radikálnější, jednoznačně hájit zájmy lidí proti kapitálu. Lidé musí uvěřit, že jim může pomoci z jejich tíživých životních situací, musí ztělesňovat naději. Pokud začne vytvářet vzdělávací a kulturní aktivity a více sdružovat lidi, bude to jedině dobře.

Na závěr si dovolím jednu otázku ke tvé profesi. Jací jsou dnešní středoškoláci? Zajímají se o společenské dění, politiku?

Nesleduji na středoškolácích nějaký výrazný zájem o politiku, na druhou stranu tomu rozumím vzhledem k podmínkám, ve kterých se v současnosti vyskytují. Internet a sociální sítě zásadním způsobem ovlivňují způsob myšlení, takže udržet a prohlubovat kontinuální zájem o cokoliv je dnes mnohem složitější, než kdykoliv dříve. Destruktivní dopady těchto sil zřejmě v budoucnu ještě poznáme. Ale určitě budou existovat i výjimky, které potvrzují pravidlo.

Chtěl bys čtenářům Haló novin ještě něco vzkázat?

Aby si v následujících těžkých časech udrželi optimistickou a bojovnou náladu, protože ji budou vzhledem k nástupu nové neoliberální vlády potřebovat.

(Převzato z: https://www.ihano.cz/ )