„Kašgar je klíčovým místem pro pozemní a námořní propojení Pásu a stezky, spojujícím nejen místa ležící na západ, jako je západní Asie, Evropa, Rudé moře a Afrika, ale také jižním směrem k Indickému oceánu přes přístav Gwadar,“ uvádí profesor Li Bo z Čínského výzkumného institutu na Fudanské univerzitě. Jde podle něj „o jádrovou oblast strategie Pásu a stezky.“ Kašgar je jedním z nejzápadněji položených čínských měst, hlavní městskou oblastí jižní části Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Obchodníci z celé Asie se na jeho nedělních bazarech setkávají už 2000 let.

Více než 1000 kilometrů severně od Kašgaru leží město Nur-Sultan, dříve známé jako Astana, hlavní město Kazachstánu. Právě zde mluvil v roce 2013 čínský prezident Si Ťin-pching o potřebě nové „Hedvábné stezky hospodářského pásu.“ Tento pás zahrnuje obchodní smlouvy a dopravní sítě, kulturní výměnu i politická spojenectví. Z projektu se postupně vyloupla iniciativa Jeden pás, jedna cesta, která je dnes známá jako iniciativa Pásu a stezky. Čínská národní komise pro rozvoj a reformu zveřejnila v březnu 2015 zprávu, že plánuje vytvořit šest hospodářských koridorů, do kterých přiteče více než 155 miliard dolarů investic z Asijské infrastrukturní investiční banky a Fondu hedvábné stezky. V následujících letech se mnoho z těchto koridorů vycházejících z Číny do střední Asie a rovněž přes Pákistán do Afghánistánu dokončilo. V prosinci 2020 tak projíždějí nákladní vlaky z Istanbulu v Turecku do Xianu v Číně po nové „Hedvábné stezce“ o délce 8693 kilometrů. Vlaky vozí turecké spotřebiče určené pro čínský trh.

Obvinění ze strany Spojených států a jejich spojenců ohledně genocidy a nucené práce v Sin-ťiangu způsobilo, že se čínská nejzápadnější provincie dostala do hledáčku světových médií. Tento pohled na Sin-ťiang je typický pro informační válku rozpoutanou Washingtonem. V naší diskusi s profesorem Li Bo a profesorem Wang Yiwei, ředitelem Institutu pro mezinárodní otázky na univerzitě v Renminu, a rovněž tak s intelektuály z Kašgaru a Urumči (hlavního města Sin-ťiangu) jsme si vytvořili povědomí o dění v provincii zahrnující dynamiku jejího sociálního rozvoje, nebezpečí extremismu a zasazení těchto problémů do širšího kontextu hybridní války proti Číně.

Je třeba rozvíjet Západ

„Ekonomika Sin-ťiangu není v tak dobrém stavu jako ekonomika východního pobřeží [Číny],“ říká nám profesor Wang Yiwei. Uznání této skutečnosti vedlo před 20 lety v roce 1999 k zahájení Rozvojového programu západní Číny (Xībù Dàkāifā) čínskou vládou. V roce 2010 byl Kašgar určen jako zvláštní ekonomická zóna s cílem přilákat investice do jižního Sin-ťiangu, snížit zdejší vysokou míru chudoby a proměnit provincii na bránu ke střední Asii a Evropě.

Na 18. národním sjezdu Komunistické strany Číny v roce 2012 se delegáti rozhodli udělat z rozvoje Sin-ťiangu jednu z priorit země. Výstavba infrastruktury, rozvoj energetických zdrojů, propojení ekonomiky Sin-ťiangu s Pásem a stezkou a podpora místních talentů se ukázaly být hlavními cestami rozvoje provincie, uvedl profesor Li. V roce 2019 oznámila vláda Sin-ťiangu, že mezi lety 2014 a 2018 se z chudoby dostalo 2,3 milionu lidí, z nichž 1,9 milionu žilo v jižní části provincie, kde je koncentrována populace Ujgurů. Během pandemie vyvinula čínská vláda úsilí zlepšit život zemědělců a pastevců v poušti Taklamakan na jihu Sin-ťiangu. To pomohlo pokračovat v předchozím vývoji a pozvedlo životní úroveň většiny z 6,1 % obyvatel provincie, kteří v roce 2018 stále žili v absolutní chudobě. Míra chudoby poklesla na 1,2 procento obyvatel Sin-ťiangu v roce 2019 a stále se snižuje.

„Když jsem navštívil Sin-ťiang,“ říká Li, „byl jsem šokován zjištěním, jak velkými změnami provincie prochází. Tyto změny se prov´jevují v řadě oblastí: v rozvoji sociálního a hospodářského života, v integraci menšinových etnických skupin do širšího společenského dění v Číně a obtížným úkolem boje s terorismem.“

Washingtonský džihád

V srpnu 2013 byl extremisty brutálně zavražděn imám v mešitě v Turpanu, 200 kilometrů východně od Urumči. Tito extremisté, například členové Islámského hnutí Východního Turkestánu (ETIM) nebo Turkistánské islámské strany (TIP), zabili Abdurehima Damaollu protože byl součástí Islámské asociace, která spolupracuje s čínskou vládou v boji proti extremismu. V ujgurské společnosti se rozevřela propast mezi drtivou většinou obyvatel, kteří odmítají radikalizaci na základě víry a těmi, kteří se připojili k ETIM a TIP.

Kořeny ETIM a TIP sahají až do 60. a 70. let minulého století, kdy saudskoarabská Světová muslimská liga začala šířit striktní verzi islámu jako součást boje proti komunistickému vlivu. Lidé zlákaní tímto učením opouštěly saúdské školy, často v Pákistánu, aby se připojili k dalším nespokojeným středoasijským extremistům a dali vzniknout řadě skupinek přísahajících věrnost svaté válce proti komunismu.

Po zhroucení Sovětského svazu se tyto skupiny snažily násilně prosadit svůj program proti postkomunistickým státům střední Asie. První z nich bylo Islámské hnutí Uzbekistánu (IMU), které mělo napojení na Al Quaidu. Ujgurští bojovníci se připojili k Straně islámského obrození Tádžikistánu, k IMU a celosvětové platformě známé jako Hizb-ut Tahrir (Strana osvobození). Extrémisté ze Sin-ťiangu si brousili nože účastí na džihádu v Afghánistánu, Sýrii, Libyi a středoasijských státech.

Sin-ťiang zažil první velký útok těchto ozbrojených skupin v 90. letechv Urmuči a malých městech na jihu provincie. K velkým nepokojům došlo 5. července 2009, kdy v Urumči přišlo o život skoro 200 lidí. Od té doby došlo k řadě menších útoků. „Nerovnoměrný ekonomický vývoj,“ říká profesor Wang, „je základnou pro terorismus a extremistickou náboženskou ideologii.“

Shohrat Zakir, předseda vlády Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, souhlasí a poznamenává, že jeho vláda si vytkla program „vykořenění terorismu.“ Nejde v ní o to jednat jako ve skutečné válce – jak se o to snaží Dpojené státy v Afghánistánu. Tohle totiž není válka, kterou by bylo možné vyhrát násilím, říká Zakir, ale je třeba v ní zvítězit cestou vzdělávání a hospodářského rozvoje. Při otázce na odborné vzdělávání Zakir vysvětluje, že „někteří obyvatelé Sin-ťiangu špatně ovládají společný jazyk země a mají jen velmi omezené znalosti práva. Proto mají často potíže s hledáním zaměstnání, když jejich odborné znalosti nejsou dostačující. To způsobuje, že životní úroveň a pracovní zapojení obyvatel jsou mnohdy nízké, což činí lidi náchylnými k podnětům a nátlaku teroristů a extremistů. Jižní Sin-ťiang musí ještě ujít dlouhou cestu, aby zlikvidoval prostředí a živnou půdu, z níž vyrůstá terorismus a náboženský extremismus.“

Nová studená válka

V roce 2011 navrhla tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová Iniciativu nové Hedvábné stezky. Myšlenka spočívala v tom, že Spojené státy využijí Afghánistán jako jádro severojižní osy, která odstřihne státy střední Asie od vlivu Ruska a Číny; tato osa měla tyto státy orientovat směrem k jižní Asii a přes ní ke Spojeným státům. Nezdar v řešení problémů v Afghánistánu vedl Spojené státy k opuštění tohoto projektu.  Místo něj se zaměřily na pouhou snahu poškodit čínskou Pás a stezku.

Informační válka vedená dnes proti Číně se soustředí na Sin-ťiang. Spojené státy opět využívají dlouhodobých problémů, jakým je nárůst extremismu ve střední Asii (do určité míry poháněný od 80. let samotnými Spojenými státy), aby vytvořili problémy pro své soupeře. Úřední místa v Číně nám sdělila, že vláda po dlouhou dobu ignorovala ekonomický rozvoj Sin-ťiangu a nebyla schopná plně řešit nejrůznější prameny nespokojenosti menšinových etnických skupin. Odpovědí na tyto problémy ale není vydat Sin-ťiang nespokojeným stoupencům washingtonského džihádu. Stejně jako v případě Sýrie a Libye dnes Washington rozehrává s islámským extremismem nebezpečnou hru i v Číně.

Převzato z: https://www.struggle-la-lucha.org/