Vystoupení Lukáše Vrobela na 46. pražské teoreticko-politické konferenci, pořádané OV KSČM Praha 1 a dalšími územními organizacemi strany ve spolupráci s Klubem pokrokové inteligence Olomouc a Komunistickým svazem mládeže a se zahraniční účastí hostů ze 14 zemí na téma „K problematice mezinárodní jednoty a součinnosti komunistického hnutí v boji proti antikomunismu a válečnému nebezpečí, za sociální pokrok“

Vážené soudružky, vážení soudruzi,

nejednota světového komunistického hnutí je závažnou skutečností, rozhodující měrou přispívající k jeho odtržení od pracujících mas ve většině zemí a k jeho neakceschopnosti.

Komunistické hnutí je silně nejednotné nejen v mezinárodním měříku, ale i v rámci většiny jednotlivých zemí. V České republice jsou registrovány tři komunistické strany, z nichž jedna funguje špatně, druhá ještě hůře a třetí prakticky vůbec. Obvyklý postoj komunisty k ostatním komunistickým stranám a organizacím ve vlastní zemi zní: „Já jsem členem jediné revoluční komunistické strany, ostatní jsou pseudokomunisté, oportunisté, slouží třídním nepřátelům a spolupráce s nimi není možná.“ Jiní říkají: „V mé zemi žádná revoluční strana ani organizace neexistuje.“ K těm patřím i já. A dodávám sebekriticky, že ani já nejsem schopen takovou za současných podmínek vytvořit a nevidím dostatečně organizované síly pro její založení.

Názorové rozdíly i na ty nejpodstatnější otázky jsou mnohdy zcela protichůdné nejen mezi jednotlivými komunistickými stranami, ale i v rámci nich. Boj proti antikomunismu nemůže být účinný, pokud i řada členů a funkcionářů těchto stran přijímá a šíří antisocialistickou propagandu, v první řadě mýtus o „zločinném stalinismu“.

Velká část komunistických stran a organizací rezignovala na samostatnou politiku a zabývá se pouze podporou jednoho buržoazního tábora proti druhému, tak jako v České republice, kde Komunistická strana Čech a Moravy podporuje vládu oligarchického premiéra, jenž prosazuje řízení státu jako firmy, tedy korporátní fašismus. Antikomunistický prezident republiky, klíčová postava kontrarevoluce v roce 1989, sionista a válečný štváč, je pro velkou část členů strany modlou. Téměř všichni delegáti sjezdu strany v minulém roce tomuto reakcionáři vstoje tleskali za antikomunistický projev. Český prezident šel ve své nenávisti tak daleko, že vyjádřil touhu, aby byl zavražděn soudruh Kim Čong Un. Části komunistů to ovšem nevadí, protože Korejská lidově demokratická republika je jim politicky vzdálenější než domácí protilidový režim.

Většina komunistického hnutí je odtržena od hnutí pracujících po dobu jedné až dvou generací, většině pracujících jsou proto komunisté lhostejní nebo směšní. Pokud se komunisté v kapitalistických zemích účastní voleb, obvykle volí jednu z hlavních opor kapitalismu, jako je sociální demokracie. Případně nevolí vůbec, aniž by však účinně prováděli mimoparlamentní činnost, takže stojí zcela mimo společenské dění. Pokud kandidují samostatně, dosahují obvykle výsledků blízkých 0 %. I naše republika se zřejmě brzy zařadí k zemím, kde komunisté nebudou zastoupeni v parlamentu. Nebude to však žádnou tragédií, protože pracující lid to nijak nepocítí.

Představitelům komunistických stran v placených státních a stranických funkcích jsou revoluční teorie a dějiny pokrokového hnutí obvykle lhostejné a soustředí se na obchody s buržoazií. Oproti tomu řadoví komunisté upadají do sektářství spočívajícího v neustálém připomínání velkých revolučních vůdců minulosti, v naprostém odtržení od současného života.

Zejména v bývalých socialistických zemích vyjadřují komunisté vyhroceně protiuprchlické postoje, někdy vysloveně rasistické, a volají po obraně vlasti ruku v ruce s domácí buržoazií proti zahraničním proletářům. Nechápou, že nepřítel je uvnitř. Volají dokonce po posílení represivní státní moci. Část českých komunistických poslanců například opakovaně navrhovala zákon proti hanobení prezidenta republiky.

Tyto hlasy splývají s fašistickými, což vyhovuje liberálům a posiluje to jejich kampaň, že „socialismus a fašismus jsou totožné“. Spojenectví s konzervativními nacionalisty proti liberálním demokratům se projevuje v parlamentu i na veřejných shromážděních. Dlužno dodat, že členové stejné komunistické strany někdy stojí proti sobě na téže akci na obou stranách barikády. Konzervativní obraz „rudých“ vytváří také antiekologické postoje části z nich, jejich výsměch ekologickému hnutí, které na rozdíl od socialistického získává přízeň mas mládeže.

Zahraničním účastníkům pražských teoreticko-politických konferencí může připadat nadsazené, co uvádím, protože zde takové reakční názory neslyší. K tomu musím dodat, že stoupenci hlavního názorového proudu ve straně, podporující obnovený kapitalismus, se těchto konferencí neúčastní, opovrhují jimi a vícekrát se pokoušeli o jejich zmaření.

V bývalých socialistických zemích jsme se ani za 30 let nedokázali vyrovnat s porážkou. Mladých zastánců socialismu je nepatrné množství a převažují mezi nimi reformisté a oportunisté. Silný antikomunismus, kterým jsou vymývány mozky celé společnosti po tři dekády, vede i mladé zastánce socialismu k přesvědčení, že současné buržoazně demokratické režimy jsou lepší než bývalé i současné státy hlásící se k socialismu.

Často se setkávám s voláním po nové Komunistické internacionále. Domnívám se, že současné komunistické a dělnické hnutí není zralé pro její obnovu. V současnosti působí několik mezinárodních sdružení, usilujících o posílení mezinárodní spolupráce revolucionářů, ale obávám se, že žádné nefunguje účinně a hnutí spíše rozdělují, než sjednocují. Při spolupráci se projevuje tolik rozporů, že účinná koordinace není možná. Politické i osobní rozpory mezi komunisty jednotlivých zemí jsou obvykle takové, že není možná existence jen jedné komunistické strany v jednom státě, a nová Kominterna by jen omezovala spolupráci na okruh svých členských organizací. Mezi komunistickými stranami a organizacemi je nezbytná všestranná mezinárodní spolupráce, neomezená jejich zapojením do jednotlivých mezinárodních koordinací.

Jednotlivé komunistické strany a organizace je nejprve nutné zkvalitňovat a aktivizovat, teprve poté pevně organizačně spojovat. Spojíme-li jednotlivé trosky, nevznikne nic než velký vrak.

Soudružky a soudruzi,

domnívám se, že pokud budoucnost lidstva nebude patřit socialismu, nebude budoucnost patřit lidstvu vůbec. Byl bych rád, abychom přispívali k první z těchto dvou alternativ, k tomu se však musíme rozejít s hlasateli antikomunistických a fašistických názorů ve vlastních řadách.