Kniha „Stalin, krev a sláva“, v ruském originálu „Suďba i strategija“, vyšla v roce 2007 v nakladatelství Molodaja Gvardija. Vyšla i v jiných jazycích, velký úspěch měla především v Číně. Naše vydání je z roku 2015 a vydalo jej Ottovo nakladatelství. Pro českého čtenáře je určitě sympatické, že autor knihy, Svjatoslav Rybas, text pro české čtenáře upravil. Jednak vychází v jedné knize a je tedy srozumitelnější pro člověka, který nezná podrobně ruskou, resp. sovětskou historii. A ještě důležitější pro nás je fakt, že neopomíjí ani vztahy s Československem jednak v textu, jednak v samostatné závěrečné kapitole.

Autor sám si odpovídá na otázku, proč knihu věnoval právě J. V. Stalinovi. Pohlíží na něho jako na velikého člověka, nikoli odsouzeníhodného zločince. Domnívá se, že velcí politici jsou zároveň i zločinci, což však nesnižuje jejich význam. Ostatně není zanedbatelný fakt, že S. Rybas se snaží pochopit ruské dějiny v jejich souvislostech a rozporech, že je mu blízký cit vlastenectví. A tak mezi jeho předešlé práce patří životopisy reformátora Stolypina, hrdiny 1. světové války generála Alexandra Samsonova, bělogvardějského generála Kutěpova, ale i životopis dlouholetého sovětského ministra zahraničí Andreje Gromyka. A tehdy, jak sám uvádí, dospěl k životopisu J. V. Stalina.

Kniha je podána chronolologicky a zachycuje život Stalina od jeho dětství, studií až do skonu v březnu 1953. Podotýkám, že část věnovaná dětství není obsáhlá. Spíš vykresluje prostředí, ve kterém vyrůstal, a úlohu jeho matky jako vychovatelky svého syna i jako ženy, která vynaložila všechny síly na to, aby studoval. V souvislosti s životem v Gruzii je zmíněna i smrt jeho první ženy a narození syna Jakova, který byl později v nacistickém zajateckém táboře zastřelen.

Zajímavá část, i když načrtnutá jen v hrubých obrysech, je věnována Stalinovým studiím na kněze. Přála si to jeho matka. A Stalin později dobře hodnotil význam kláštěrů jako středisek vzdělanosti. Rovněž se tím dá vysvětlit jeho rozporuplný vztah k církvi v době, kdy již stál v čele SSSR. Chtěla bych zde podtrhnout, že autor knihy vyvrací názory, že Stalin nedostudoval díky svým omezeným schopnostem. Naopak, přestože byl v květnu 1899 ze semináře vyloučen pro svoji počínající revoluční činnost, mohl působit jako učitel základní školy. To je vyjádřeno ve zprávě semináře, který ho prohlašuje za kompetentního pedagoga.

A tak, jak se rozvíjelo soukromé podnikání, bankovnictví a s tím i požadavky na kvalifilaci, rostl počet inženýrů, právníků, lékařů, učitelů i literátů. Ruská inteligence se stávala hybnou silou společnosti. Společně s tím ale vzrůstal vnitřní boj. Řekněme mu přímo „třídní boj“. Začaly se šířit myšlenky marxismu a toho se uchopil i mladý J. V. Stalin.

—

Myslím, že tak jako pro mne, tak i pro čtenáře, bude velice zajímavá kapitola o ruských politicích, které Stalin porazil, i když se vzájemně osobně neznali, případně se míjeli: car Mikuláš II., ministr financí Witte, Stolypin, ministr spravedlnosti, A. Kerenskij, předseda prozatímní vlády aj. V knize je popisována řada jejich reforem, především ekonomických. Nezapomíná na jejich obecně politické postoje a vysvětluje se, jak mohli proti této „elitě“ Ruska vyhrát ruští bolševici a nakonec i Stalin.

V následujících kapitolách nás autor seznamuje s vývojem Stalinovy politické kariéry – vyhnanství, věznění, práce mezi dělníky, ve volbách i jeho seznámení s Leninem, na kterého udělal velice příznivý dojem. V souvislosti s vývojem ruské společnosti v 1. světové válce se zajímavě podává jak vývoj názorů veřejnosti na válku, tak i postoje bolševiků. Autor uvádí i na správnou míru hodnocení J. V. Stalina jako udavače a lapky. Dokumenty o jeho udavačské činnosti se nenašly. Peníze získané přepadem převážené hotovosti byly určeny pro potřeby strany. A konečně – v době, kdy výrazná většina ze strany bolševiků vystoupila, Stalin nejenže zůstal, ale patřil k jejím předním bojovníkům.

Rybas pak portrét Stalina dokončuje zajímavou charakteristikou toho, co jej vyzvedlo do čela státu jako vůdce: „Stalinovy zkušenosti ho činily proti emigrantům Leninovi, Trockému aj. daleko praktičtějším… Stalin uměl přežít v obtížných podmínkách a díky organizačnímu talentu dokázal řídit i sjednocovat lidi z různých sociálních vrstev… A když téměř celá vzdělaná vrstva ruské společnosti vystoupila proti komunistickému programu, byli zapotřebí lidé, kteří se nebáli riskovat a zničit protivníky…“

V těchto historických souvislostech autor začíná popisovat i Stalinův vztah s V. I. Leninem a L. D. Trockým. Hovoří se nejen o tom, kdy spolu souhlasili, ale i o tom co je rozdělovalo. To se týká především vztahu s Trockým, kde Lenin se snažil vyvažovat jejich rozpory tak, aby se jejich moc vyvažovala. Nové poznatky nabídne kniha čtenáři v souvislosti s Leninovým onemocněním a smrtí. Zajímavě je také hodnocen vztah Stalina a Leninovy manželky N. K. Krupské i Leninovo hodnocení Stalinovy osobnosti jako možného vůdce státu a bolševiků. Celou myšlenkovou linií se také prolínají vztahy Stalina s Dzeržinským, které pojily vzájemné sympatie nejen politické, ale i vztah obou k jejich oblíbenému. A. Čechovovi. [Mimochodem, v roce 2015 vyšla česky i kniha polské autorky Sylwye Frolow „Dzeržinskij – láska a revoluce“]. Právě tak se celou knihou vinou osudy lidí jako Kameněv, Molotov, Tuchačevský, Bucharin, Ordžonikidze…

V souvislosti s povstáním v Kronštadtu je asi překvapením, že Stalin nepatřil k těm, kteří prosazovali násilné řešení. A v knize zazní také myšlenka, jež vysvětluje mnoho procesů, které se v komunistické straně odehrály v budoucnu. V roce 1920 přijal sjezd rezoluci O jednotě strany, kterou sjezdu navrhl Lenin. Zde je zakázáno vytváření frakcí a skupin, za která bylo možno trestat dokonce i vyloučením ze strany. Autor charakterizuje výstižně změnu, která se v budoucnu straně i státu vymstila: „Zdalipak Lenin i stará bolševická garda pochopili, že rezoluce odděluje stranu od její minulosti a vytváří základnu pro stranu jiného typu?… Bývalá strana bolševiků, která byla demokratická, pružná a dokázala díky vnitřní svobodě rychle nahradit zatčené nebo do vyhnanství poslané aktivisty, se nyní obávala vlastní tradice…“

(Konec 1. části recenze)