Nastupující budování Sovětského vztahu ukazuje řadu problémů, se kterými se Stalin a celá komunistická strana museli vyrovnávat. Problémy v zásobování postihovaly města, především dělníky a ti se bouřili. Na venkov byly vysílány zásobovací oddíly, což zase vedlo k odporu rolnictva a dokonce povstáním celých vesnic. Pochopitelně se nejednalo v „rukavičkách“. Násilí provázelo nejen řešení zásobovacích problémů, ale i budování kolchozů či průmyslu. A nebyla to jen vina Stalina a vedoucích představitelů komunistické strany. Běžná např. byla korupce, a to dokonce i ve významných odvětvích průmyslu, svévole vedoucích stranických i státních činitelů v regionech. Ani vnějškově nebyl život obyvatel skvělý – do očí bil uboze oblečený lid v ulicích, rolníci, kteří pod vlivem chudoby plnili městská předměstí, bezprizorné děti… A bylo nutno řešit nejen životní úroveň, ale i položit základy industrializace, moderního zemědělství, a, a to v míře nikoli bezvýznamné, také obrany země.

Zde, v polovině dvacátých let, se postavení Stalina jako vůdce začíná měnit. Stalin pociťoval osamělost a pochopení hledal u svých nejbližších v rodině. Mnoho čtenářů překvapí poměrně podrobný popis jeho rodiny, zvyků, jeho sympatií a antipatií. V každém případě ve svém soukromém životě byl milujícím manželem i otcem (také adoptivnímu synovi revolucionáře Arťomu Sergejevovi).

Od konce dvacátých a ve třicátých letech si byl Stalin vědom toho, že dřív nebo později bude muset SSSR čelit vojenskému konfliktu. Podle P. Struveho, který žil v emigraci v Paříži, se začalo kombinovat u sovětské mládeže „revoluční nadšení a nacionalismus“. To se ostatně projevilo během Velké vlastenecké války. Alespoň mně nebylo známo, že hrdinové SSSR Zoja a Alexandr Kosmoděmjanští, zahynuvší v boji proti německým uchvatitelům, byli vnuky kněze Pjotra Kosmoděmjanského, popraveného za podporu rolnického povstání v Tambovské oblasti v první polovině dvacátých let.

Tady se začíná autor věnovat i stavu a úloze kultury v budování státu. Vztahu k „bardu revoluce“ Majakovskému, Jeseninovi, ale i Šolochovovi a jeho literárnímu i myšlenkovému oponentovi Maximu Gorkému. Na druhé straně zaujme čtenáře postoj Stalina k M. Bulgakovovi, jehož hra Bílá garda, přejmenovaná na „Dny Turbinových“, Stalina bezesporu zaujala. Podle vzpomínky jeho adoptivního syna ji viděl několikrát a dokonce synům vysvětloval, že „nikdo není úplně bílý a druhý úplně rudý“. Pochopitelně je podporována kultura, jíž můžeme charakterizovat jako sovětskou, která vytváří nového hrdinu. Sem v první řadě patří Ostrovského román „Jak se kalila ocel“ a k tomuto typu literatury potom patří i „rudý hrabě“ A. Tolstoj, I. Erenburg, K. Čukovskij či I. Babel.

Tak, jako charakterizuje autor rozporuplný vztah Stalina k umění a literatuře, vidí rozporný i vztah Stalina k církvi. Zpočátku své politické kariéry je jejím neúprosným protivníkem. Tak, jak se upevňuje sovětský stát a vytváří se nová inteligence a to, čemu říkáme „sovětský lid“, se Stalin stává schopným využít tradice pravoslaví a v době Vlastenecké války dokonce zapojit církev do boje s nepřítelem. Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry působila výchova jeho zbožné matky či zkušenosti ze semináře. Jednoznačně ale lze tvrdit, že i v tomto problému vystupoval jako pragmatický politik, který jedná v zájmu státu. Ostatně k tomuto zájmu neváhal využít i spisovatele dávno zemřelé. Například oslavy na výročí Puškinovy smrti slavila jak emigrace v Paříži, tak celý SSSR.

Kniha nastiňuje i změny, které ovlivnily Stalinovu osobnost. Byla to především smrt jeho ženy. Rybas píše o její osobnosti, zdravotních problémech i bezprostředních okolnostech její sebevraždy. Na rozdíl od mnohých senzacechtivých publikací popisuje Stalina jako milujícího a následně zdrceného člověka. Totéž bylo v případě vraždy S. Kirova, jen s tím rozdílem, že byl položen základ k represím druhé poloviny třicátých let. I když sama příčina vraždy vyznívá jako fraška a pomsta zhrzeného manžela, důsledky byly ničivé. Právě tady se Stalin vypořádal s protivníky, jako byli Bucharin, Zinověv, Kameněv a Trocký. Zároveň zasáhly čistky také NKVD a armádu. V pozdějších kapitolách se ale popírá, že likvidace armádních špiček byla příčinou prvotních neúspěchů v době napadení SSSR nacistickým Německem. Byla to především všeobecně nevhodná strategie útoku, který vyhovovala období občanské války, ale nikoliv modernímu konfliktu. Zdaleka nebyla rozpracována strategie organizovaného ústupu, mizerná byla logistika, organizace spojení mezi jednotkami atd.

Většina čtenářů bude určitě zvědavá na vzestup N. Chruščeva a jeho politickou práci. Ve světle jeho hodnocení „kultu osobnosti“ na XX. sjezdu KSSS vše vypadá, že projevem chtěl zakrýt i svůj podíl na likvidaci „odpadlíků“. V době vyhroceného boje proti trockistům neváhal uspořádat na Rudém náměstí demonstraci 250 tisíc lidí, požadujících „smrt zrádcům“. Mnoho lidí, kteří jeho činnost v té době znali, ho charakterizuje jako „nevzdělaného kruťáka“. A tak, jak spletitá je lidská duše, jsou spletité i činy politických vůdců. Právě v období represí byla navržena a vstoupila v platnost nová ústava, která měnila systém voleb a podílu občanů různých tříd na řízení země. Bohužel, do toho vývoje vstoupila válka s nacistickým Německem.

Zároveň s popisem krutého zúčtování s protivníky se tedy dostáváme do období 2. světové války. Je popisován pakt o neútočení mezi SSSR a Německem, kterému Stalin až do poslední chvíle věřil. Z dokumentů ovšem vyplývá, že věděl o tom, že válka později přijde. I tak však čtenář bude uvažovat o tom, proč spoléhal na Hitlerovu čest.

Počátek války je věnován především Stalinově osobnímu postoji – překvapení, ústup, myšlenka o osobním selhání i o důsledcích pro něho osobně. Uvažoval i o tom, že místo něho se do čela státu postaví někdo jiný. Ne, že by pro to podmínky nebyly, ale ostatní političtí představitelé si uvědomovali, že měnit v tuto chvíli vůdce a představitele státu by bylo sebevraždou. Myslím, že ve vyprávění o událostech na počátku i v průběhu 2. světové války by bylo vhodné, aby čtenář sáhl i po knize pamětí maršála Žukova. O likvidaci vojenských vrcholných kádrů jsme už hovořili, o chování těch, kteří zbyli, přináší kniha další informace. V souvislosti s tím, jak se válka stává celonárodní vlasteneckou válkou, je připomínán Stalinův povzdech nad zbytečností represí vůči mnohým lidem a konkrétním komunistům. Končí tím, že by je lidi „měli nakopat“. Tak, jak probíhala 2. světová válka, přichází na řadu spojenecká jednání mezi SSSR, Anglií a USA, tedy vytvoření „Velké trojky“. Je popisován Stalinův vztah k prezidentu USA Roosveltovi, který je hodnocen jako oboustranně sympatický, tak k anglickému předsedovi vlády W. Churchillovi. Tam už tolik přátelství není. Ve vztahu k budoucím „lidovým demokraciím“ je zajímavý Stalinův odstup, resp. skepse. Ostatně se to shodovalo s jeho teorií o budování socialismu v jedné zemi a o škodlivosti „vývozu revoluce“.

Ostatně politický vývoj ve vztahu SSSR k bývalým spojencům jakoby mu dával za pravdu. Bývalí spojenci SSSR se stali nepřáteli a opět je nutno řešit obranu, nyní už na daleko vyšší technické úrovni. Celé budoucí období je poznamenáno vznikem studené války a nebezpečím jaderného konfliktu. Nové pohledy přináší autor do vztahu k židovským politikům či umělcům, do osobního života jeho dcery Světlany. Ta svůj vztah k otci popisuje takto: „On byl špatným otcem, já byla špatnou dcerou. Přesto mě miloval a já milovala jeho“. Pochopitelně všechny peripetie jejich vztahu, právě tak jako vztahu ke spolupracovníkům, není možno popsat. To chce jen pečlivě knihu přečíst. Neznámé je např. pro většinu čtenářů hodnocení Beriji, Malenkova i Chruščova, Kosygina, který všechny politicky „přežil“ i nástup nové generace politiků až k Brežněvovi. A naznačeny jsou i příčiny, jež vedly začátkem devadesátých let dvacátého století k rozpadu a zániku SSSR.

Závěrečná kapitola českého čtenáře určitě potěší. Velice sympaticky totiž líčí vztah s ČSR a jejími představiteli, především prezidentem E. Benešem. Toho si Stalin vážil a pokládal ho za vrcholného diplomata a politika. Autor se snaží, a myslím s úspěchem, hodnotit i činnost čs. legií a jejich postavení v občanské válce, resp. zahraniční intervenci vůči Rusku. Ruský vlastenec se nezapře ani v historii a osudu admirála Kolčaka. Když francouzský admirál Janin žádal admirála Kolčaka o souhlas s vývozem ruského zlata, uslyšel: „Já vám nevěřím. Raději ponechám zlato bolševikům, než abych ho přenechal spojencům.“ Padají tedy i fámy o materiálních podmínkách založení pražské Legiobanky.

Co říci závěrem? Čtenář, ať už pozitivního vztahu k osobnosti Stalina, tak čtenář zatracující jeho osobu do pekel, bude knihu číst se zaujetím. Tak jako autor bude nahlížet nejen vývoj osobnosti, ale i celého Ruska, resp. SSSR. Bude vtažen do barvitého děje politických i osobních osudů všech hrdinů, především Stalina a jeho rodiny. Když se nad tím vším zamýšlí, autor píše, že na „místě prvním se hodnotí Stalinovo násilí a krutovláda. Lidsky to lze pochopit. Ale pokud chceme Stalina chápat jako historickou osobnost, která vyvěrá z podobných zdrojů jako postavy Petra Velikého, Napoleona, Bismarcka nebo Mao Ce-tunga, je třeba vyjít z Marxovy teze, že násilí je porodní bába historie.“ Dodávám, že historii je nutné zkoumat nejen, abychom rozuměli minulosti, ale také a především abychom rozuměli své době i nám samým.

Přeji vám, milí čtenáři, nejen hezký zážitek při čtení knihy. Přeji vám také to, abyste ji četli se srdcem otevřeným – k odporu či souhlasu. Určitě za to stojí.

(Konec 2. a poslední části recenze) – 1. část najdete ZDE