Tak právě pod tímto názvem se v pondělí 27. února konal v rámci cyklu Pražské školy alternativ (zorganizovaném Ekumenickou akademií) seminář o historii a dnešním významu družstevnictví. Přednášející Magdalena Hunčová, František Stočes a moderátor Jiří Silný připravili účastníkům velmi zajímavý informativní večer s následnou neméně podnětnou debatou.

Rok 2012 byl Valným shromážděním OSN označen jako mezinárodní rok družstev pod heslem „Družstva vytvářejí lepší svět!“ Jaká je však realita světového a českého družstevnictví v době, kdy se většina světa aktuálně tvrdě potýká s následky systémové krize kapitalismu a destruktivními dopady neoliberální politiky posledních desetiletí? A jakou roli dnes družstva s ohledem na svou tradici a charakter mohou vůbec objektivně v dnešní době sehrát?

Magdalena Hunčová ze sociálně ekonomické fakulty Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem začala svůj příspěvek tezí, že družstevnictví na tom dnes není v Česku tak špatně, jak se někdy traduje, nicméně oproti jiným zemím nemá kvůli přístupu politických elit také na růžích ustláno.

Družstva jsou podle Hunčové „autonomní asociace osob dobrovolně sdružených za uspokojením potřeb a aspirací svých členů ve společně vlastněném a demokraticky kontrolovaném podniku“. Jejich fungování stojí na zásadách svépomoci, svéprávnosti, solidarity, rovnosti, dobrovolného a otevřeného členství.

Stručná historie družstevnictví v Česku

Historie českého družstevnictví sahá již do poloviny 19. století, když v roce 1847 vzniklo první družstvo – Pražský potravní a spořitelní spolek. V roce 1873 byl přijat na svojí dobu velmi pokrokový zemský zákon o „výdělkových a hospodářských společenstvech“, který upravoval fungování družstev v českých zemích a později v celé rakouské části monarchie (v Rakousku ostatně v novelizované podobě platí dodnes).

Výdělková a hospodářská (v dnešní terminologii výrobní a spotřebitelská) družstva sehrála významnou roli během trvání monarchie i za první republiky. Stála například u stavby Petřínské rozhledny, Národního divadla a českého divadla v Brně, za nakladatelstvím Družstevní práce a tvorbou umělecky ztvárněných bytových doplňků – Krásná jizba, stavbou železnice v Posázaví, počátkem 20. let také za projektem vzniku pražské zoologické zahrady.

Během Protektorátu a okupace mohla činnost většiny družstev pokračovat, nicméně tyto byly začleněny do unifikovaných, přísně dozorovaných svazů. Tento model pak v zásadě zůstal zachován i po válce, přičemž po roce 1948 většina předválečných družstev buď zanikla, nebo byla sloučena do větších organizací pod kontrolou shora. V roce 1954 byl rovněž zrušen starý zákon o družstvech z dob monarchie. V té době se naopak dala dohromady řada výrobních družstev invalidů, z nichž některá fungují úspěšně až dodnes.

Na jednotná zemědělská družstva řeč nepřišla – zjevně z důvodu, že mnohdy vznikala administrativní cestou shora a při nedodržení zásad dobrovolnosti.

František Stočes z Alternativy zdola nicméně připomněl jedno významné družstvo – agrokombinát Slušovice – které koncem 80. let dosahovalo tržeb 7 miliard tehdejších korun (zemědělství, chemie, počítače aj.) a vysoce nadprůměrných výnosů například v pěstování okurek, rajčat a květin. Tento podnik byl zprvu mocipány kritizován jako „kapitalistický“, aby byl proti němu hned po roce 1989 veden „otci“ neoliberální ekonomické transformace a havlisty (Havlův proti-čubovský projev 21.8.1990 v Praze) zuřivý útok. Dnes z jednoho z nejúspěšnějších družstevních podniků ve světovém měřítku nezůstalo vůbec nic – vše bylo vytunelováno, rozkradeno, zničeno.

Hunčová ovšem zdůraznila, že družstva nezmizela ani dnes. 1. severočeské družstvo zdravotně postižených, které vzniklo v roce 2003 v Ústí nad Labem, úspěšně podniká ve výrobě kočárků, konfekce, autosedaček, řetízků apod. V Olomouci existuje družstevní lékárna, družstva řídí kempy, nebo vydavatelství. Připomenuto bylo i družstvo fotbalových fanoušků, které se podílí na řízení prvoligového klubu Bohemians 1905.

Skutečností však je, že stát družstvům u nás tzv. nefandí. Projevuje se to byrokratickými průtahy při jejich schvalování, svázaností jejich stanov (v Dánsku si družstva mohou tvořit stanovy sama tak, aby jim to co nejvíce vyhovovalo), nebo neposkytováním daňových úlev běžně přiznávaným nadnárodním korporacím, ačkoliv družstva na rozdíl od korporací nevyvádí zisky do zahraničí, ale používají je pro uspokojování potřeb svých členů a nevýnosné leč užitečné zlepšení servisu poskytovaného veřejnosti.

I v USA přitom vláda podporuje vznik družstev na místě krachujících malých společností a podporuje i banky, dávající družstvům zvýhodněné půjčky. Členem družstevních finančních ústavů je dnes ostatně na 90 milionů Američanů. To v Česku došlo v druhé polovině 90. let k systematickému vytunelování družstevních záložen/kampeliček. Z 11 miliard korun, které do nich členové družstev uložili, zmizelo osm miliard kamsi „do nenávratna“.

Když družstva válí: Mondragon a FaSinPat

Oproti popisu situace v tuzemsku podaném Hunčovou se Stočes ve svém příspěvku zaměřil zejména na příklady úspěšných družstev v zahraničí:

K nejznámějším patří španělský resp. baskický Mondragon, založený v roce 1956. Z malého podniku na výrobu naftových kamínek se postupem času vytvořil družstevní koncern s 90 tisíci vlastníky-zaměstnanci a obratem skoro 400 miliard korun. Mondragon staví mrakodrapy, vyrábí jízdní kola, nábytek a domácí spotřebiče FAGOR, má vlastní banku a univerzitu, která ročně chrlí tisíce družstevních organizátorů a odborníků.

V mondragonském družstvu existuje hlasování o všech zásadních otázkách systémem jeden člověk rovná se jeden hlas. V podniku se také uplatňuje mnohem menší mzdová diferenciace než ve zbytku španělské ekonomiky. Družstevníci v manažerské funkci pobírají v průměru 30% toho, co by dostali u korporací, zatímco řadoví zaměstnanci si vydělávají o 15% lépe než v soukromých továrnách. Existuje zde silný prvek komunitní solidarity.

Jiným úspěšným družstevním podnikem je argentinský FaSinPat (dříve Zanon) – keramička, kterou zaměstnanci zachránili před uzavřením podnikatelskou výlukou a následně jako družstvo provozovali, přičemž se museli bránit snahám bývalého majitele a zkorumpovaných úředníků o zpětné obsazení továrny. FaSinPat (doslova; továrna bez šéfů) dosáhl úspěchů díky spolupráci s místní komunitou – v chudém regionu zajistil během pár měsíců stavbu nemocnice, kterou obyvatelé marně požadovali po regionální vládě předchozích dvacet let!

Zmíněna rovněž byla zemědělská družstva působící v italském regionu Trentino, která se mimo jiné hojně zabývají pěstováním vinné révy a výrobou vína a svojí činností brání pustnutí venkova typického pro mnohé kapitalistické státy. Družstevní pekárna Alvarado Street z Kalifornie o 116 zaměstnancích vyrábí ekologickým způsobem zdravé, celozrnné pečivo. Průměrný plat družstevníků dosahuje více než 60 tisíc dolarů ročně.

Jsou družstva cestou k socialismu?

Příspěvky obou řečníků podtrhly význam družstevního modelu jako určité alternativy správy a řízení podniku vůči modelu kapitalisticko-korporátnímu. Zatímco klasická korporace je postavena na hierarchické řídící struktuře, nízké míře participace zaměstnanců na rozhodování, na úsilí o dosažení maximálního zisku a na oddělení vlastníka od zaměstnanců, družstva jsou postavena na zásadách představených v úvodu, které vedou k větší míře podnikové demokracie, potlačení odcizení pracovníka ve výrobním procesu a k pozitivním sociotvorným efektům družstva na jeho okolí.

V diskuzi, která následovala po obou úvodních slovech (třetí avizovaný řečník, Jaromír Císař, se musel omluvit) přišla řeč mimo jiné na dnešní fungování družstev vytvořených dělníky argentinských továren, farem ba i hotelů v době ekonomické krize na přelomu tisíciletí.

Účastník diskuze z řad členů NAL položil oběma řečníkům otázku ohledně globální a historické úlohy družstev v ekonomice:

V kapitalismu jsou družstva často nucena, aby udržela krok s korporacemi neustále zefektivňujícími svůj provoz, přistupovat k „racionalizačním krokům“ – družstevníci si sami sobě snižují mzdu a tráví v práci více času, což ale zvyšuje pocit odcizení a neguje úsilí o zajištění benefitů vlastním členům. Fungování v podmínkách kapitalistické konkurence také často pracuje proti snahám družstev působit na neziskové bázi resp. distribuovat svůj zisk v určité formě jako sociální příspěvek místním komunitám.

Družstva jsou v nespolední řadě nezřídka šikanována kapitalisty jednajícími jako „třída pro sebe“ – je jim odpírán úvěr i zakázky (FaSinPat), a to bez ohledu na cenu a kvalitu výrobků, prostě jenom proto, že úspěch družstev by mohl podnikatele a režim uvnitř korporací postavit pod zvýšený tlak zaměstnanců.

Naopak v post-kapitalistické ekonomice je otázkou, zda jednak družstva objektivně mohou zastat roli správců velkých hospodářských celků, komplexních územně-ekonomických segmentů účastnících se výroby podle plánu, nebo třeba i jen takových, pro hospodářství klíčových podniků jako jsou jaderné elektrárny, a zadruhé zda je v takové ekonomice vhodné/nutné, aby správa podniků zaměstnanci byla spojena se zaměstnaneckým vlastnictvím výrobních prostředků? Z toho pak vyplývá i otázka, zda mohou družstva tvořit základ „nové, post-kapitalistické ekonomické formace“, nebo zda jim není souzeno hrát jak v kapitalismu tak v socialismu pouze druhořadou, doplňkovou roli?

Odpovědi diskutérů na tuto otázku byly značně rozdílné. Podle Hunčové jsou družstva v první řadě základem tzv. sociální ekonomiky v rámci kapitalismu, kde mají svojí nezastupitelnou funkci, a nelze je chápat jako zárodek nějaké post-kapitalistické ekonomiky. Hunčová popsala kapitálovou ekonomiku (konkurující si korporace) jako motor a sociální ekonomiku (družstva) jako stabilizátor hospodářského růstu a společenského rozvoje. Z její odpovědi šlo usoudit, že samotný socialismus nechápe jako něco vývojově vyššího než kapitalismus, ale do značné míry jej ztotožňuje právě s přítomnou sociální ekonomikou družstev (společně s prvky sociálního státu a sociální etiky). K nemalému překvapení mnohých přítomných označila Hunčová Švýcarsko za „nejsocialističtější stát“ dnešní Evropy.

Naopak z odpovědi Stočese z Alternativy zdola vyšla družstva jako skutečný základ nové, post-kapitalistické ekonomiky. Stočes ve svém úvodu i v diskuzi mluvil o názorech starých, „družstevních socialistů“ (Lassale, Bernstein), teoretiků družstevnictví (Ch. Gide) a o programu předválečné československé sociální demokracie (Hampl). Ačkoliv otevřeně nedeklaroval návaznost své vize na evolucionářsko-reformistické pojetí „přechodu k socialismu“ hlásané „starou“ sociální demokracií (které ve svém důsledku bylo rezignací na snahu o překonání kapitalismu, tak jak jej ostře tepala marxistická kritika), rozhodně jej nezpochybnil a zároveň hájil názor, že družstva skutečně mohou – po vzoru modragonské asociace – řídit celé socialistické hospodářství.

Názorům tazatele z NAL byl každopádně mnohem bližší než odpovědi obou řečníků názor vyslovený z pléna Vlastou Hábovou, která se vyslovila proti kladení rovnítka mezi sociotvornost (družstev) a socialismus. Družstevnictvím samo o sobě nelze kapitalismus překonat/“nahlodat“ a družstva také nebudou hrát rozhodující roli v post-kapitalistické ekonomice.

Družstevnictví je nicméně třeba zásadně podpořit, neboť představuje pro pracující velkou a neocenitelnou školu. Družstva jsou školou, kde se pracující učí hospodařit, kde se připravují na roli toho, že budou rozhodovat nejen v podniku ale i v širších společenských záležitostech, kde se v jedinci vytváří komplexní charakter tvůrčího pracovníka – administrátora i vykonavatele, čímž se překonává odcizující společenská dělba funkcí na byrokrata a pouhého „nevolníka stroje“.

Družstva se v neposlední řadě ukázala být prvkem ekonomického vzestupu v rámci post-kapitalistických ekonomik (např. ruský NEP 20. let), který umožňoval snadnější přechod od rozdrobeného malovlastnictví k efektivnějším formám hospodaření za podmínek dobrovolné spolupráce, materiální zainteresovanosti a tvůrčího přístupu samotných výrobců. Družstva tedy k vizi socialismu, který je našim cílem, nepochybně patří.