Na úvod shromáždění si vzal slovo děkan 1. lékařské fakulty UK, prof. Zima, který několik desítek účastníků seznámil s vývojem situace kolem vysokoškolské reformy tj. kolem návrhů zákona o vysokých školách a zákona o finanční pomoci studentům. Podle Zimy se celá reforma VŠ připravovala původně na návrh průmyslníků s cílem dosáhnout dalšího zkrácení bakalářského studia na dva roky a zajistit přímé zastoupení byznysu ve vedení vysokých škol, ve schvalování učiva apod.

V současné době je podle Zimy hlavní problém „reformy“ v oblasti omezování autonomie vysokých škol, jmenovitě ve snaze posílit pravomoc správních rad s účastí osob jmenovaných politiky, ve snížení role akademických senátů a participace studentů, ve snížení role fakult a dále v otázkách tzv. funkčních míst.

Zatímco dnes může mít fakulta/univerzita tolik docentů a profesorů, kolik jich splní předepsaná kritéria (výstupy vědecké práce ve formě publikací, pedagogická činnost, vedení studentů), reforma předpokládá zavést funkci docentů a profesorů jako omezeně dostupná pracovní zařazení, kterých vysokoškolský učitel a vědec bude moci dosáhnout až po mnohem delší době.

Zima se věnoval i otázce školného, kde kritizoval především fakt, že tento zákon nebyl s akademickou sférou vůbec konzultován. Zima vyjádřil přesvědčení, že ne/zavedení školného je legitimní politické rozhodnutí, nicméně případné školné by nemělo být „nemravné“, což soudí o současné podobě zákona vzhledem k jeho zcela okaté podpoře soukromých bankovních ústavů studenty i státem. Také vyjádřil obavu o to, zda se o peníze ze školného nebude krátit rozpočtové financování vysokých škol.

Celkově Zima označil oba „reformní“ zákony v současné podobě za nepřijatelné.

V podobném duchu se nesl rovněž projev předsedy akademického senátu 1. LF Uk, profesora Přemysla Strejce, který přečetl prohlášení schválené touto korporací. I zde byl důraz kladen na kritiku posilování role státních institucí na úkor autonomie vysokých škol a na nepřijatelnost omezování akademických svobod. Přímo o školném chyběla v prohlášení jakákoliv zmínka, i když i zde byl příslušný zákon v současné podobě odmítnut.

Podporu akademických senátům a České konferenci rektorů VŠ vyjádřila také zástupkyně vysokoškolského odborového svazu.

V posledním příspěvku promluvil mluvčí koordinační rady studentů, postgraduální student 1. LF UK, Marek Hilšer, který se věnoval již představení konkrétních akcí v rámci tzv. týdne neklidu na protest proti „reformě“. Zejména zdůraznil dvě akce – Noc univerzit 28.2., kdy se na půdě všech státních vysokých škol (kromě profláklé pravičácké bašty – VŠE) odehrají přednášky, prezentace vědeckých prací, ukázky umělecké tvorby, filmové projekce, cvičení apod.), a protestní pochod 29.2. od 10:00 k budově vlády.

Také Hilšer zdůraznil, že hlavním smyslem protestu je boj proti omezování akademické samosprávy a ohrožení akademických svobod, přičemž se výslovně ohradil proti tomu, že „studentům jde o školné“.

Po tomto příspěvku následovala diskuze, kde, a to nutno zdůraznit, padala od přítomných studentů i pedagogů mnohem ostřejší kritika reforem, než od jmenovaných řečníků.

Tvrdě bylo kritizováno zavedení školného jako takového. Jde o opatření, které vždy zvyšuje nerovnost v přístupu ke vzdělání a dělá ze vzdělání zboží dostupné pouze majetným vrstvám. Školné je dalším z prostředků proměny vysokých škol a univerzit z prostoru svobodného bádání na oblast produkce pracovních sil šitých na míru trhu a v horším případě přímo na továrny na tituly. Nemá tedy smysl bavit se o školném „nemravném“ a „mravném“. Zkušenosti ze zahraničí, například z Británie, také jasně hovoří proti školnému.

Jiní diskutující zase kritizovali, že prohlášení akademických shromáždění jsou sama o sobě úplně k ničemu a že tváří v tvář současné vládě je potřeba radikálních akcí. Například Noc univerzit podle jednoho z přítomných studentů „přesvědčí pouze přesvědčené“ – je třeba jít účinněji mezi studenty, kteří se zatím z různých důvodů o protesty ani moc nezajímají. Kritika zazněla také na to, že prohlášení akademického senátu nepožaduje demisi ministra školství Dobeše.

Zajímavá byla reakce, která na tyto poznámky a diskusní příspěvky přišla od řečníků – všichni s nimi samozřejmě „souhlasili“. Tak najednou zaznělo, že nejlepší by pochopitelně nebylo školné žádné, a že „maximálně“ snad lze uvažovat o zpoplatnění překročení řádné doby studia i o jeden rok. Zima a Hilšer pouze apelovali, aby protesty, kde přece jde (podle nich) hlavně o samosprávu, nebyly „zpolitizovány“ a aby akcent na problém školného neposloužil „nepřátelům vysokých škol“, kterých je prý plná politika. Školné prý také studentskou a akademickou veřejnost rozděluje, a toho je třeba se vyvarovat. Musíme držet spolu a „nezaplést se do politických her“…

Úvodní příspěvky stejně jako diskuze ukázaly jasné limity organizačního a politického vedení současných studentských protestů: Ty se mají podle připravovaného scénáře omezit pouze na otázku (jakkoliv důležitou) vysokoškolské autonomie a funkčních míst, zatímco otázky sociální (školné) a postupná proměna funkce vzdělávacího systému podle potřeb trhu a podle principů fungování trhu mají být upozaděny.

Není jistě náhoda, že vedení studentských a akademických protestů dává do popředí právě ty požadavky, které vysokým školám mají udržet status jisté elity vůči zbytku společnosti resp. mají studenty a akademické pracovníky odtrhnout od celospolečenských problémů a možného nalezení průsečíků bojů a rezistence různých společenských skupin vůči fakticky týmž silám neoliberalismu a na místo toho je poutají k problémům spíše úžeji vymezeným, stavovským.

Tato skutečnost odráží značné sociální rozvrstvení mezi „kolegy“ z akademické obce a psychologii lidí vědomých si potřeby nehrotit situaci, aby bylo v pravý čas možné dohodnout se ještě „mezi svými“.

Ačkoliv odpor Zimy nebo Hilšera k připravované „reformě“ je tak nepochybně autentický, nelze zavírat oči před tím, že oba stále hledají naději v nalezení jakýchsi osvícených partnerů v řadách elit a politické garnitury, nikoliv v nalezení mostu, který by propojil akademické protesty s dalším vřením v řadách společnosti (označovaném pejorativně jako „politika“). Pro dokreslení situace je ostatně ještě třeba dodat, že o Zimovi se na podzim roku 2010 uvažovalo jako o „superlídrovi“ pražské kandidátky ODS do komunálních voleb, zatímco Hilšer byl v roce 2009 kandidátem pravicové SNK-ED do Evropského parlamentu.

Souhrnně lze říci, že pokud diskuze na půdě 1. lékařské fakulty UK přinesla nějaké varování, pak ono nespočívá v údajném nebezpečí politizace protestů, ale právě naopak v pasti „nepolitického“, akademického, úzkoprse pojatého protestu, vědomě či podvědomě designovaného toliko jako cesta ke kulatému stolu, kde se nakonec – na úkor studentů – lídři dohodnou třeba na podobě „mravnějšího“ školného.