Když 22. října rakouští studenti obsadili posluchárnu Audimax na vídeňské univerzitě, málokdo tušil, jakou to bude mít odezvu. Během následujícího týdne se okupacemi připojili vysokoškoláci na dalších sedmi rakouských univerzitách.

Demonstrace 28. října ve Vídni se zúčastnilo na 40 tisíc lidí. Od té doby se okupace vysokých škol rozšířily, okupováno bylo na 50 univerzit v sousedním Německu, další ve Švýcarsku, Chorvatsku či dokonce prestižní kalifornská univerzita Berkeley.

V dalších zemích, např. v Kanadě, Kolumbii či Bangladéši, se konaly několikatisícové demonstrace.

Není to poprvé, co se něco takového děje – v posledních třech letech proběhly okupace univerzit či středních škol nebo alespoň masové demonstrace studentů a školáků v Itálii, ve Španělsku, ve Francii či v Řecku. V Německu letos v červnu vyšlo do ulic čtvrt milionu školáků a studentů. Univerzity byly okupovány kvůli útoku na pásmo Gazy minulou zimu i v Británii.

Kromě posledního případu byly důvody protestů až podezřele nápadné – škrty ve vzdělávání, zavádění nebo zvyšování školného a dalších poplatků, způsobující na univerzitách sociální selekci, stále větší vliv trhu ve školství. Není náhodou, že se tak děje po celé Evropě, a to prakticky najednou.

V roce 1998 byl zahájen tzv. Boloňský proces, koordinovaná snaha politiků a velkého byznysu, která má za cíl změnit vzdělání ve zboží, tedy stavět na první místo zisk. Je součástí neoliberálních snah učinit Evropskou unii konkurenceschopnější, které jsou zakotvené v tzv. Lisabonské agendě. A součástí plánu musí být pochopitelně i školství – musí se přizpůsobovat potřebám trhu, klíčová je konkurenceschopnost, flexibilita a adaptibilita.

A k těmto klasickým neoliberálním heslům se nyní v ospravedlňování útoků na naše vzdělávání přidala krize. Tou nyní vlády i zaměstnavatelé odůvodňují vše, od mezd učitelů, přes nárůst nákladů na studium až školné.

Studenti ve velké části evropských zemí ukázali, že jsou připraveni a odhodláni se bránit. Okupace probíhají dosud, byť v Německu byly některé univerzity násilně vyklizeny policií. Zejména v Rakousku, od 2. světové války proslulého svým systémem „sociálního smíru“, je erupce studentů skvělou ukázkou, že se nemusíme dát všechno líbit. Ale i přes nesmírnou bojovnost a masový charakter začínají protesty ztrácet dech a nepodařilo se jim dosáhnout splnění svých požadavků.

Na většině okupovaných univerzit se tak nyní bilancuje a diskutuje otázka jak dál. Potěšující zprávou je, že drtivá většina studentů neskládá zbraně a je odhodlána pokračovat ve svém snažení – již nyní jsou plánovány akce na příští rok, zejména den akcí 10. března, kdy se ve Vídni a Budapešti sejdou ministři školství EU. Pro úspěch v budoucnosti (doufejme, že nedaleké) se musíme ptát, proč se nepodařilo dosáhnout cílů, které si hnutí stanovilo.

V prvé řadě okupovány většinou nebyly celé univerzity, pouze hlavní posluchárny. To znamenalo, že studium probíhalo podle možností dál a s blížícím se zkouškovým obdobím docházelo i k odlivu aktivit a soustředění studentů na jejich boj. Plné obsazení univerzit bylo tedy jedním z argumentů, na který se v těchto zemích soustředila revoluční levice.

Dalším faktorem byla organizační struktura hnutí. Roman z Vídeňské univerzity ji popsal následovně: „V současnosti jsou nejsvrchovanějšími rozhodovacími orgány hnutí pravidelná shromáždění všech zúčastněných (pléna). Po počátečním chaosu byl již zaveden systém, jak vést diskuse, jak přicházet s návrhy a jak přijímat rozhodnutí. Účast na plénech přitom s někdy více než 2 tisíci účastníky často přesahuje kapacitu Audimaxu, často probíhají velice živě
a s mnoha diskusními příspěvky. Dosud však není žádné legitimní vedení, přestože se vytvořily neoficiální struktury. Volba takovéhoto stávkového výboru by byla důležitým krokem kupředu.“

Neexistence demokraticky zvoleného stávkového výboru byla způsobená především nedůvěrou velké části studentů ke „strukturám“, kvůli špatné zkušeností s již existujícími a byrokraticky fungujícími organizacemi, které mají vysokoškoláky zastupovat. To není otázka pouze Rakouska, např. v Itálii je tento problém ještě větší.

Jenže výsledek je přesně opačný. Stávající byrokratické vedení má poměrně velké materiální zázemí, a pokud nejsou demokraticky zvolené a odvolatelné orgány, tak se snadno získávají neformální vedení. Například v Rakousku jsou tyto struktury vedené sociálnědemokratickými organizacemi, které chtěly zabránit eskalaci konfliktu a postupně, krok za krokem dojít k nějakému zlepšení. Jenže místo došlo naopak k postupnému odumírání.

Na počátku rakouského hnutí zároveň probíhalo několik bojů pracujících, kováci, nejsilnější odborový svaz, přerušili své kolektivní vyjednávání, tiskaři a zaměstnanci školek bojovali za vyšší mzdy. Mezi všemi těmito skupinami panovala silná solidarita a navzájem se podpořily. Bohužel však vedení kováckých odborů nakonec nevýhodnou kolektivní smlouvu podepsalo
a podařilo se mu zabránit stávce.

Studenti z povahy svého postavení, kdy nejsou těmi, kdo tvoří hodnoty, nemají k vynucení svých požadavků takovou váhu. Když vstoupí do stávky, není tím hospodářství země poškozeno do takové míry, aby to politiky k něčemu muselo přinutit.

V minulosti však již mnohokrát prokázali, že mohou sloužit jako rozbuška pro celospolečenské hnutí – ať to bylo v mnoha zemích v roce 1968 či v listopadu 1989 v Československu.

Proto jsou ve studentském hnutí důležité i debata o společenském uspořádání. Jak totiž říká již citovaný Roman z Vídně: „Jakýkoli protest si musí uvědomovat svou společenskou roli, tím spíše v dobách historické krize kapitalismu. Bez toho, že budou problémy vzdělávacího systému dány do souvislosti se systémem kapitalistickým, budou nutně kritika i požadavky nedostatečné.“ A ze stejného důvodu je klíčové „rozšíření i do jiných společenských vrstev, především mezi námezdně pracující“.

Každopádně bojovné hnutí studentů v Evropě rozhodně nekončí, spíše se reorganizuje a doufejme, že znovu nabere dech a opět se pustí do boje, tentokrát i s hmatatelnými výsledky.

Rozhodně bychom si přáli vidět něco podobného i v českém školství. Učitelům budou v příštím roce sníženy mzdy o 4%, univerzity dostanou o miliardu korun méně, což vše bude mít za následek snižování úrovně vzdělávání. Kolejné, školní pomůcky a obecně horší materiální situace bude znamenat pro mnohé problém – v době, kdy vychází najevo, jak snadné a rychlé je získat titul, když má člověk dostatečné konexe či peníze. Znovu a znovu se vynořuje otázka školného. Středoškoláci si sice letos svými protesty vynutili odložení státních maturit, ale pouze o rok.

Je tedy na místě se pokusit vybudovat podobně bojovné a masové hnutí studentů a školáků i zde – můžeme si vzít ponaučení ze zahraničí a zároveň se svými kolegy a kolegyněmi spojit. Koordinované celoevropské studentské hnutí by mohlo smést Boloňský proces ze stolu a dát vzdělávání jeho místo.