Pražská skupina Levé perspektivy chodí každoročně do Lidic poklonit se památce jejích obyvatel, kteří byli obětí kruté msty německých fašistů za atentát na říšského protektora Heydricha. O tom už byly reportáže na našich webových stránkách. Položíme květiny k hrobu lidických mužů, k pomníku zavražděných dětí, zavzpomínáme a připomeneme si, že se stejné zločiny už nesmějí opakovat. Protože to chápeme jako vzpomínku a uctění obětí, chodíme mimo hlavní a oficiální vzpomínky. Jde o pietu a ta je tichá.

Letos jsme uskutečnili už dlouho plánovaný výlet do Terezína. I když jde také o velice smutné místo, je nutné ho navštívit. Nelze zapomenout ani lidí, kteří v něm zahynuli nebo byli popraveni či odvezeni do neznáma, odkud už nebylo návratu. A je velice sympatické, že tam jezdí i hodně cizinců. A to nejen autobusy hromadných zájezdů, ale i jako individuálních turistů. Už s námi jeli autobusem ráno z autobusového nádraží v Holešovicích, s mnohými jsme se potom potkávali během prohlídky i potom při zpáteční cestě.

Prohlídku jsme začali návštěvou Malé pevnosti. Je příjemné, že v ceně vstupenky je prohlídka s průvodcem. Přestože já osobně znám Terezín z doby svého průvodcování španělských či ruských skupin, dala jsem rozhodně prohlídce s průvodcem přednost.

Průvodce především promluvil o historii Terezína i o historii Malé pevnosti. Terezín byl založen na podzim 1780 císařem Josefem II. jako další z obranných pevností, jakou byl např. Josefov u Jaroměře. Terezín pak pojmenoval podle jména své matky Marie Terezie. Je to pozdně barokní pevnost vybudovaná podle tehdy nejmodernějšího bastionového typu francouzské fortifikační školy. V průběhu 11 let  Terezín vyrostl v nejdokonalejší opevnění 18. století v Evropě. Jeho částmi je Hlavní pevnost ve tvaru osmiúhelníku a s pětibokými bastiony na levém břehu Staré Ohře a Malá pevnost, předsunutá na pravém břehu Staré Ohře ve tvaru obdélníku doplněném dvěma bastiony. V této souvislosti je nutno připomenout především pro milovníky technických památek, že se stavělo v silně podmáčeném a bažinatém terénu takže bylo nutno objekty „posadit“ na dubové rošty vyplněné kameny či na dubové piloty.

V roce 1782 bylo uvnitř opevněného prostoru založeno královské město, dokončené až ve třicátých letech 19. století. Paradoxem je, že takto mohutný areál se nikdy vojensky neuplatnil. Např. v roce 1866 v rakousko-pruské válce jej pruská armáda jednoduše obešla. Město se potom stalo městem posádkovým a Malá pevnost byla využívána jako vězení.

Již ve druhé polovině 19. století začala část pevnosti sloužit jako vězení, především pro politické vězně. Prošli jím např. srbští vlastenci po atentátu na rakouského následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Většina jich zde v krutých podmínkách zahynula. O tom, jaké to podmínky byly, je možné se přesvědčit právě během prohlídky. Záhy po obsazení republiky v roce 1939 začaly pevnost užívat jako vězení okupační orgány. V roce 1940 přešla plně do správy gestapa jako vězení pro členy českého protinacistického odboje a obyvatele židovské národnosti. Prošlo jí 32tisíc lidí, z nichž 2600 jich tady zahynulo. V roce 1942 se z města, v prostorách Hlavní pevnosti, zřídilo židovské ghetto. Tehdy počet nedobrovolných obyvatel Terezína dosáhl 50 tisíc lidí, celkem jím prošlo 150 tisíc. Umírali hladem, špatnými životními podmínkami i epidemiemi.

Jak jsem už vzpomněla, prvním objektem, který jsme si prohlédli, byla Malá pevnost. Prohlídka začíná na Správním dvoře s přijímací kanceláří, strážnicí a kanceláří velitele věznice. Dále následuje 1. dvůr s celami, samotkami, ošetřovnou, koupelnou, odvšivárnou a marodkou. Ta byla většinou cestou na smrt. Když se díváme na celu v podstatě bez oken, do níž bylo za trest zavřeno až 70 vězňů, svírá se člověku srdce. Nezapomenu, jak cca 10letý návštěvník musel v hrůze celu opustit. Následuje samostatný dům velitele věznice, kde dnes sídlí správa Památníku a dále v bývalých kasárnách SS muzeum a galerie. Tam lze pohledět na fotografie lidí, kteří v Malé pevnosti byli popraveni. Vzpomeňme např. na pomocníky parašutistů, kteří spáchali atentát na Heydricha. Je možné nejen zadívat se na jejich tváře, ale i na jejich „výrobky“ – postavičky z chlebového těsta aj. Jediné co po nich zbylo. Valná většina, včetně 14leté Jindřišky Novákové či herečky Anny Letenské, byla převezena do Mauthausenu a popravena 24. října 1942. A pohlédneme i do tváří těch, kteří byli popraveni jako poslední, 2. května 1945. Nezapomeňme – šlo o 52 životů většinou mladých lidí, členů levicové odbojové organizace Předvoj. 

Součástí prohlídky je také popraviště, místo kde na prahu svobody vyhasl jejich život. A tam jsme se zastavili, položili kytici rudých růží a hluboce se poklonili jejich statečným činům i jejich oběti. Myslím, že na tento okamžik nikdo nás nezapomene.

Oběti fašistické krutosti vás provázejí jak při příchodu do Malé pevnosti tak při jejím opuštění. Nelze nezastavit se na Národním hřbitově, vybudovaném v letech 1945 – 1958, kde jsou uloženy ostatky cca 10 tisíc obětí z Malé pevnosti, ghetta i blízkého koncentračního tábora Litoměřice (ten ležel již za hranicemi Protektorátu).

Prohlídka Malé pevnosti zabere hodně času i fyzických a psychických sil. A přitom pokračuje, tentokrát bez průvodce, do Muzea ghetta a dalších budov, spojených s utrpením obyvatel židovského původu, kterých tady, jak jsem již uvedla, žilo až 50 tisíc. Nejlepší představu o jejich životě zde však dělá nejen muzeum, ale objekty kde tito lidé skutečně žili. Ubytovnu s pryčnami, která byla zaplněna ženami i dětmi, místo, kde se právě děti díky aktivitě svých dospělých spoluvězňů vzdělávali. I památné místo, kde sehráli dětskou operu Brundibár. Součástí města je i krematorium, Židovský hřbitov a Ruský hřbitov. Památník sovětských vojáků, osvoboditelů.

Podrobnosti o této prohlídce nelze ani uvést. Zabraly by ještě hodně stránek. Ale dojem každého, který místo navštíví, ho bude provázet ještě hodně dlouho.

Na závěr mně ale dovolte jednu osobní příjemnou vzpomínku, která dokazuje, že oběti nejsou zapomenuty nejen u nás, ale ani v jiných zemích. Jak tak procházím po stanici autobusu k odjezdu do Prahy, přišly ke mně tři paní. Viděly medailonek Che Guevary na mém krku a potěšilo je to tím víc, že byly jako on Argentinky. Pochopitelně je potěšilo i to, že si mohly popovídat španělsky. Kromě jiného jsem jim vyprávěla o našich každoročních výpravách po stopách Che Guevary při jeho pobytu u nás před odjezdem do partyzánské války v Bolívii. Hned se začaly vyptávat, kde to je a zda by tam mohly zajet. Což ale pochopitelně pro neznalého není možné. Ale až v říjnu do těch míst půjdeme a připomeneme si už 50. výročí jeho hrdinné smrti, pokloníme se tam i za ně.