Rozhovor s aktivní ženou Miladou Sigmundovou z Neratovic

Žijeme dosti dramatické období. Jak to prožíváte vy?

Nu, jak prožívám současné období, to je dáno tím, že během pěti měsíců jsem měla tři operace plic, dvě poslední v průběhu měsíce. A vzhledem k tomu, že – jak říká moje sestřenka – je nutno brát věci pozitivně, mohu s klidným svědomím říci, že nikde nepoletuji a nevystrčím nos z bytu. S půlkou plic bych asi takovému koronaviru chutnala moc a moc a tu radost ničemu a nikomu neudělám. Takže krátce, beru situaci, jaká je, a musela bych se přizpůsobit, i kdybych byla zdravá.

Jak udržujete kontakty s veřejností, s rodinou?

Já naštěstí nejsem sama. Především je tady syn se svojí úžasnou paní, kteří se o mě starají tak, že jsem jako v bavlnce. Nakupují, a nejen potraviny, ale i léky plus všelijaké pomůcky na moje bolavá záda. Jen pro vysvětlení. Museli mi odebrat jedno žebro a člověk by nikdy neřekl, jak to bude chybět. Ale zase musím zaťukat, že mám takového syna.

Dále je tady sestřenka se svojí rodinou a pochopitelně moji přátele jak ze spolku Levá perspektiva, tak jiní, například ze studií na VŠE, nebo přítelkyně, kterou jsem poznala před lety za velice složitých okolností pro nás obě a které si nesmírně vážím. Své přátelství osvědčila mnohokrát.

A konečně nesmím zapomenout ani na přátele na Facebooku. S některými se dokonce osobně znám. Ale i jiní mně vyjadřují podporu, diskutujeme o situaci doma i ve světě. Takže i v nich mám spřízněné duše.

Sledujete celosvětový výskyt koronaviru, jak se kam převaluje, kde to zvládli, kde méně?

K tomu celosvětovému procesu mne v tuto chvíli napadá především radost z pomoci Ruska, Číny a především Kuby Itálii. Nu, však Kuba je moje srdeční záležitost.

Vím, že jste velkou znalkyní Latinské Ameriky. Kde se tato láska vzala?

Jak jsem k Latinské Americe i Kubě přišla? Je to složitější, protože jsem to vzala oklikou přes Španělsko. Nebo přesněji řečeno přes španělskou občanskou válku, interbrigády a jejich hrdiny. Např. jsem četla o dívkách, které v Barceloně měly rozdávat odznaky s oslavou generála Franka. Na rub ale vyryly »Viva Espana!«. Všechny byly popraveny…

Anebo jsem si zamilovala poezii i divadelní hry Federika Garcíi Lorcy, taktéž zavražděného španělskými fašisty. A to všechno vedlo k tomu, že jsem se i začala učit španělsky. Do toho potom přišly diskuse, především doma s rodiči, kdo to jsou ti vousáči, kteří někde v kubánských horách bojují proti diktátorovi a vousy nesundají, dokud nezvítězí. Už tenkrát jsme se ptali, jaký je jejich další politický program, jsou to marxisté, komunisté? Začala se objevovat jména nejenom Fidel, ale v souvislosti s další politickou orientací Kubánské revoluce i jména Raúla Castra, a především Che Guevary.

Prožívala jsem to vše velice intenzivně. Měla jsem za přátele radikální studenty z Latinské Ameriky, moje kamarádka byla z Kolumbie. Takže i o partyzánském hnutí v této zemi jsem byla informována včetně jeho velkých osobností, jako byl kněz Camilo Torres, který padl v partyzánských bojích v roce 1966. A tím jsem se dostala i k teologii osvobození.

A ještě jedna vzpomínka. Jeden z mých přátel padl v partyzánských bojích ve Venezuele. Mám od něho pohled poslaný z neznáma. V textu mi děkuje za spolupráci v propagaci boje venezuelského lidu. Zvlášť pečlivě tento pohled opatruji.

To jsou intenzivní prožitky. A sledujete situaci v latinskoamerických zemích i v současnosti? Ono je to tam značně proměnlivé a někdy to jde proti pokroku…

Ano, současný vývoj v Latinské Americe moc radosti nedodává. Spíš jde o porážky levice, viz Bolívie, anebo nástup režimů servilních k USA a domácí velkoburžoazii. Neřekla bych proto ani u brazilského prezidenta Bolsonara, že jde o populismus. Ano. Využil kolísavosti středních vrstev, zneužil toho, že lidé, kteří za minulých pokrokových vlád se poněkud zmohli, se začali řadit výš a zájmy chudých jim začaly být ukradené. Byla a je to sprostá manipulace ve prospěch těch nejmocnějších doma i v zahraničí.

Musím ovšem smutně podotknout, že předchozí levicové režimy jak v Brazílii, tak i jinde si neuvědomily starou zkušenost, že revoluce se musí umět ubránit.

Přemýšlíte, jak jsme jako lidská společnost zranitelní? Sice máme dobrou výživu, a přesto nás plošně ohrozí jeden virus. Nebojíte se, že může dojít k naplnění toho, co nám předkládají různé katastrofické filmy o biologických zbraních apod.?

Pochopitelně je svět zranitelný, protože lidstvo se chová nikoli jako součást přírody, ale činí tak, jak ji ničit. Nejsem nějaká ekoteroristka, jsou mně tito lidé nesympatičtí, odmítám i jejich nereálné a, řekněme, i hloupé požadavky – např. k jaderným elektrárnám aj. Nebo drancovaní lesů. A nejde jen o tropické pralesy, ale lesy tady u nás. Což je, stejně jako v případě těch tropických, především otázka zisku. A k tomu se většina těch tzv. ekologů i u nás doma raději nevyjadřuje.

V současné situaci se jako akceschopný ukázal stát, ale můžeme to říci o Evropské unii?

Ano, další je otázka takových nadnárodních organizací, jako je EU, o čemž přemýšlím. Předesílám, že jsem byla od počátku proti našemu vstupu do Unie. Člověk ani nemusí být ekonomem, aby pochopil, že v kapitalistické společnosti jde o boj kdo s koho ve všech sférách. A vítězí ten dravější, bezohlednější, i ten, kdo umí líp s lidmi manipulovat. Ostatně se ukázalo, že přes ujišťování o podpoře i naší republiky ze všelijakých evropských fondů jde o přerozdělení vytvořených hodnot ve prospěch nejsilnějších států a nejsilnějších nadnárodních společností.

Co je vaše radost? Čím se bavíte, těšíte?

Pro kontakt s lidmi je vynikající Facebook, to je vlastně také takový můj koníček. Ale nesmím zapomenout na svého největšího koníčka, historii. Mám tady spoustu knih. Například »Velké dějiny zemí Koruny české«, jejichž kompletní vydání jsem dostala jako odměnu k výhře v soutěži O poklad Anežky České. Je toho nejmíň 16 dílů, a tak je příjemné využít čas jejich četbou. Podtrhuji systematickou četbou. Zatím jsem vždy po nich sáhla, jen když mě zajímal konkrétní problém.

Také si na YouTube pouštím písně. Udělala jsem si alba a pouštím si písně od Victora Jary, symbolu chilského odporu proti fašistickému režimu generála Augusta Pinocheta, a kubánské zpěvačky Nathalie Cardone »Hasta siempre, comandante«. Tato její píseň o Che Guevarovi je hodně působivá. Anebo takové písně, jako je »Bandiera rossa«. Dokonce se mi podařilo najít i písně ze španělské občanské války. A konečně bojové ruské, jako je »Píseň o křižníku Varjag« anebo »Varšavjanka«, píseň kterou miloval V. I. Lenin, i když jde původně o revoluční píseň polskou. Mám ale i Vladimira Vysockého, z jeho úžasných písní mám nejraději »On ně věrnulsja iz boja«.

Ale nejen tím jsem zabavena. Všichni přátelé a známí vědí, že milovaným členem mé domácnosti je černý kocour Barnabáš. Je to mazlivka a teď, kdy jsem už konečně z nemocnice doma, ho mám v patách neustále. Ostatně on je už od doby, kdy se před pěti lety u mne ukázala rakovina, velice osvědčeným a i lékaři uznávaným terapeutem.

Takže teď jenom překonat následky operací, zesílit plíce i tělo a zase se vidět na protestech proti NATO, při vzpomínce na Oděsu anebo i při obyčejné vycházce.

Řekla jste, že jste se účastnila soutěže O poklad Anežky České. Kdy to bylo?

Tuto soutěž jsem vyhrála na podzim roku 2003. Byl to její poslední díl, potom oblíbená soutěž skončila, přestože psali diváci i ředitelé historických objektů, kteří nabízeli pro další natáčení »své« objekty, a zdarma.

Soutěžila jsem v Nostickém paláci na Malé Straně, hostitelem byl tenkrát ministr kultury Pavel Dostál. Sešla se příjemná skupina milovníků historie. V polední přestávce jsem dalším účastníkům šla ukázat domek na Kampě, který Nosticové nechali postavit pro svého vychovatele Josefa Dobrovského. Dnes se tento domek také zkráceně nazývá Werichova vila.

Převzato z Halo novin: ZDE