Dne 4. září 2022 hlasovalo více než 13 milionů Chilanů – z přibližně 15 milionů obyvatel způsobilých k volbám – o návrhu na zavedení nové ústavy v zemi. Už v březnu začaly průzkumy naznačovat, že ústava neprojde. Průzkumy však také už měsíce naznačovaly ztenčování náskoku pro tábor odpůrců, a tak zastánci nové ústavy zůstávali v naději, že jejich kampaň nakonec úspěšně přesvědčí veřejnost, aby opustila ústavu z roku 1980, kterou zemi předložila vláda vojenské diktatury vedená generálem Augustem Pinochetem. Datum hlasování, 4. září, připomínalo den, kdy Salvador Allende zvítězil ve volbách o prezidentský úřad v roce 1970. K tomuto datu ti, kdo chtěli novou ústavu, navrhovali, že duch Pinocheta – který Allenda svrhl násilným převratem v roce 1973 – by byl vymýcen. Jak se ale ukázalo, Pinochetova ústava zůstává v platnosti, více než 61 procent voličů novou ústavu odmítlo a schválilo ji pouze 38 procent voličů.

Den před volbami ve čtvrti Recoleta (část chilského hlavního města Santiago) vedl starosta Daniel Jadue masivní shromáždění na podporu schválení nové ústavy. Desetitisíce lidí se shromáždily v této převážně dělnické oblasti s nadějí, jak se vyjádřil Jadue, že ukončí platnost „ústavy zneužívání“. To jim však nemělo být dopřáno. Dokonce i v Recoletě, kde je Jadue oblíbeným starostou, byla ústava poražena. Nová ústava získala o 23 000 hlasů více než Jadue v posledních volbách – což je známka toho, že počet voličů na levici vzrostl – ale hlasy pro odmítnutí ústavy byly větší, což znamenalo, že noví voliči měli větší vliv na celkový výsledek.

7. září nám Jadue řekl, že se cítí „klidně“, že pro ústavu hlasovalo téměř 5 milionů Chilanů a že „poprvé máme ústavní projekt, který je napsaný a lze jej přeměnit na mnohem konkrétnější politický program.“ „Neexistuje žádné definitivní vítězství a žádná definitivní porážka,“ řekl nám Jadue. Lidé hlasovali nejen o ústavě, ale také o hrozné ekonomické situaci (inflace v Chile je více než 14,1 procenta) a o tom, jak ji vláda řídí. Stejně jako byl plebiscit z roku 2020 o návrhu nové ústavy trestem pro bývalého prezidenta Sebastiána Piñeru, bylo toto hlasování trestem za neschopnost Boricovy vlády řešit problémy lidí. Jadueův „klid“ pramení z jeho důvěry, že pokud levice půjde k lidem s akčním programem a bude schopna oslovit jejich potřeby, pak 5 milionů, kteří hlasovali pro ústavu, zjistí, že jejich počet výrazně vzrostl.

Během několika hodin po zveřejnění závěrečného hlasování se analytici ze všech stran snažili vyrovnat s tím, co bylo pro vládu velkou porážkou. Francisca Fernández Droguettová, členka Hnutí za vodu a území, napsala v článku pro El Ciudadano, že vysvětlení porážky spočívá v rozhodnutí vlády učinit tyto volby povinnými. „Povinné hlasování nás postavilo tváří v tvář sektoru společnosti, o kterém jsme nevěděli nic, pokud jde o jeho tendence, a nejen politické tendence, ale také hodnoty.“ Přesně to se stalo v Recoletě. Poukázala na to, že mezi politickou třídou panuje obecný názor, že ti, kdo historicky volili, budou mít – kvůli své obecné orientaci na stát – názor, který se blíží formám progresivismu. Ukázalo se, že tomu tak není. Kampaň za ústavu nezdůrazňovala ekonomická témata, která jsou důležitá pro lidi, kteří žijí na drsném konci sociální nerovnosti. Reakce na prohru – obviňování chudých (rotear, to je pohrdavé slovo) ze ztráty – byla ve skutečnosti odrazem úzkoprsé politiky, která byla viditelná během kampaně za novou ústavu.

Droguettové názor na povinné hlasování je sdílen napříč politickým spektrem. Do roku 2012 bylo hlasování v Chile povinné, ale registrace do seznamu voličů byla dobrovolná; poté, v roce 2012, po schválení reformy volebního zákona, byla registrace prováděna automaticky, ale hlasování bylo dobrovolné. Pro následné volby se vláda rozhodla učinit celý volební proces povinným pro všechny Chilany starší 18 let, kteří byli oprávněni volit, s uložením značných pokut pro ty, kteří nebudou volit. Jak se ukázalo, volilo 85,81 procenta voličů, což je mnohem více než 55,65 procenta voličů, kteří volili při druhé rekordní účasti v Chile během prezidentských voleb v roce 2021.

Porovnání mezi druhým kolem voleb během prezidentských voleb v roce 2021 a nedávným hlasováním o ústavě je poučné. V prosinci 2021 získal chilský prezident Gabriel Boric – vedoucí středolevé koalice Apruebo Dignidad – 4,6 milionu hlasů. Apruebo Dignidad propagovala ústavu a získala 4,8 milionu hlasů. To znamená, že hlasování v Apruebo Dignidad v prosinci 2021 a hlasování o nové ústavě bylo přibližně stejné. Boricův soupeř – José Antonio Kast – který otevřeně chválil Pinocheta – získal 3,65 milionu hlasů. Kast vedl kampaň proti nové ústavě a byl poražen hlasy 7,88 milionu voličů. To znamená, že hlasů proti ústavě bylo dvakrát více než hlasů, které Kast dokázal nasbírat. Toto číslo, jak nám řekl Jadue, nelze číst jako posun Chile doprava, ale představuje spíše absolutní odmítnutí celého politického systému včetně ústavodárného shromáždění.

Jedním z nejméně zmiňovaných prvků politického života v Chile – stejně jako v jiných částech Latinské Ameriky – je rychlý růst evangelikálních (zejména letničních/pentekostálních) církví. Asi 20 procent obyvatel Chile se identifikuje jako evangelikáni. V roce 2021 šel Kast na děkovnou bohoslužbu evangelického sboru, jako jediný poslanec pozvaný na takovou akci. Velká část evangelikálních voličů, kteří byli nuceni volit kvůli novému povinnému systému, odmítla návrh nové ústavy kvůli jeho liberální sociální agendě. Jadue nám řekl, že evangelikální komunita neuznala, že nová ústava poskytuje evangelikálům „rovné zacházení s římskokatolickou církví, protože zajišťuje svobodu vyznání“.

Ti, kdo nebyli pro ústavu, začali hned po prosazení ústavodárného shromáždění bojovat proti jejímu liberálnímu programu. Zatímco ti, kteří byli pro novou ústavu, čekali na její sepsání a zdrželi se kampaní v regionech, kde vládly evangelické církve a kde byl jasný odpor k ústavě. Ústava byla odmítnuta jako výraz rostoucí nespokojenosti mezi Chilany ohledně obecného směru sociálního liberalismu, který mnozí – včetně vedení Frente Amplio – považovali za nevyhnutelný pokrok v politice země. Vzdálenost mezi evangelikály a levým středem je zřejmá nejen v Chile – kde jsou nyní k vidění výsledky –, ale také v Brazílii, kterou v říjnu čekají následné prezidentské volby.

Mezitím, dva dny po hlasování, vyšly školní děti do ulic. Text, který daly do oběhu pro svůj protest, je plný poezie: „Tváří v tvář lidem bez paměti tvoří studenti historii organizací a bojem“. Celá tato epocha nové ústavy a středolevé Boricovy vlády začala v letech 2011-2013, kdy Boric a mnoho členů jeho kabinetu studovali na vysoké škole a když začali svou politickou kariéru. Středoškoláci – kteří čelili brutální policii a nyní se vymezují proti Boricovi – chtějí otevřít novou cestu. Byli konsternováni hlasováním, kde chtěli rozhodovat o své budoucnosti, ale kterých se pro svůj věk nemohli zúčastnit.

Tento článek byl produkován Globetrotter.

Taroa Zúñiga Silva je spisovatelka a španělská mediální koordinátorka pro Globetrotter. Je spolueditorkou s Giordanou Garcíou Sojo z Venezuely, Vórtice de la Guerra del Siglo XXI (2020). Je členkou koordinačního výboru Argos: Mezinárodní pozorovatel pro migraci a lidská práva a je členkou Mecha Cooperativa, projektu Ejército Comunicacional de Liberación.

Vijay Prashad je indický historik, redaktor a novinář. Je spisovatelem a hlavním korespondentem společnosti Globetrotter. Je redaktorem LeftWord Books a ředitelem Tricontinental: Institute for Social Research. Je vedoucím nerezidentem na Chongyang Institute for Financial Studies, Renmin University of China. Napsal více než 20 knih, včetně The Darker Nations and The Poorer Nations. Jeho posledními knihami jsou Struggle Makes Us Human: Learning from Movements for Socialism a (s Noamem Chomskym) The Withdrawal: Iraq, Libya, Afghanistan, and the Fragility of U.S. Power.

Převzato z: https://www.struggle-la-lucha.org