Následující stať pojednává o USA. Je to daleko, až za velkou louží. Takže se nás to ani možná netýká. Naše pravice přece nelže. Nebo že bych se mýlil…? (pozn. překl.)

Konzervativní Republikáni, než aby čelili chudobě tím, že rozšíří dávky dlouhodobě nezaměstnaným, navrhli zvýšení minimální mzdy nebo podpořili programy tvorby pracovních míst, raději používají jinou taktiku. Šíří o chudobě tři velké lži. Jako (hořký) vtip.

Lež první: Ekonomický růst snižuje chudobu.

„Nejlepší program proti chudobě“, napsal Paul Ryan, předseda kongresového Rozpočtového výboru, „je ekonomický růst.“

Chybné. Od konce 70. let (20. stol.) ekonomika vzrostla o 147 % na hlavu, ale nekáplo z toho skoro nic. Typický americký dělník pobírá téměř totéž co před třemi desítkami let, jen přizpůsobené inflaci. V chudobě zůstává kolem 15 % Američanů; to je dokonce víc, než počátkem 70. let. Jak to, že ekonomika o tolik vzrostla, zatímco mzdy lidí se nepohnuly a chudí zůstávají chudými? Protože téměř všechny zisky odešly k těm nahoře. Výzkum, jenž provedli Immanuel Saez a Thomas Piketty, ukazuje, že před čtyřiceti roky nejbohatší 1 procento Američanů dostávalo 9 % celkových příjmů. Dnes dostávají přes 20 %.

Je pravda, že přerozdělit příjem potřebným je politicky snazší v rostoucí ekonomice než ve stagnující. Jedním z důvodů, proč se tolik příslušníků střední třídy zdráhá platit daně, aby tak pomohli chudým, je, že jejich vlastní příjmy klesají. Ale poučení, jež bychom si měli vzít z posledních tří desetiletí, je, že ekonomický růst sám o sobě chudobu nesnižuje.

Lež druhá: Pracovní místa snižují chudobu.

Senátor Marco Rubio řekl, že s chudobou je nejlepší se vyrovnávat nikoli zvyšováním minimální mzdy nebo větří pomocí vlády chudým, ale „reformami, jež povzbudí k práci a odmění ji“. To je obvyklá republikánská linie dokonce už od doby, kdy Ronald Reagan prohlásil, že nejlepším sociálním programem je zaměstnání. Přijalo ji i mnoho Demokratů. Jenomže je špatná.

Jistě že je lepší být chudý a pracovat, než být chudý a nezaměstnaný. Evidence naznačuje, že pracovní místa jsou rozhodující nejen pro ekonomické blaho, ale i pro sebeúctu. Dlouhodobá nezaměstnanost dokonce zkracuje i průměrnou délku života. Ale jen mít práci není záštitou proti chudobě. Ve skutečnosti řady pracující chudiny po celé Americe rostou. Přibližně čtvrtina všech amerických dělníků má zaměstnání, kde je placený méně, než dělník, pracující celý rok a na plný úvazek potřebuje, aby mohl žít nad federálně definovanou hranicí chudoby pro čtyřčlennou rodinu.

Proč víc lidí pracuje, a přitom zůstávají chudí? Především ve stále více zaměstnáních dostávají ubohou mzdu. Zatímco nízkoplatové provozy jako maloobchodní prodej a rychlé občerstvení čítaly za Velké krize dvaadvacet procent všech ztracených zaměstnání, teď tvoří 44 % pracovních míst dodaných od té doby, uvádí poslední zpráva projektovaného zákona o národní zaměstnanosti.

Za druhé, neustále klesá skutečná hodnota minimální mzdy. To zasahuje víc dělnice než pracující muže, protože víc žen je na minimální mzdě.

Za třetí, vládní pomoc teď obvykle vyžaduje, aby příjemci pracovali. To neznamená méně chudých. To jen znamená, že víc chudých má práci.

Reforma sociální péče Bill Clintona z roku 1996 nahnala chudé do práce, ale většinou s nízkou mzdou, bez stupínků do střední třídy. Úvěr daně z příjmu, čili mzdová subvence, byl zvýšený, ale museli jste pracovat, abyste na něj dosáhli. Pracovní požadavky nesnížily počet ani procento Američanů v chudobě. Zvýšily toliko počet pracujících chudých – pojem, jenž by měl být oxymoronem (spojení slov, jež si alespoň zdánlivě odporují, např. „živá mrtvola“; pozn. překl.).

Lež třetí: Ambice léčí chudobu.

Většina Republikánů, na rozdíl od Demokratů a nezávislých, je přesvědčena, že lidé jsou chudí hlavně proto, že se dostatečně nesnaží, jak uvádí průzkum střediska Pew Research Center/USA dnes. Je to obvyklé ostinato (opakování) pravice: kdyby chudí byli ambicióznější, nebyli by chudí.

Osobní zodpovědnost je očividně důležitá. Ale neexistuje žádný důkaz, že by lidé, kteří jsou chudí, byli méně ambiciózní než kdokoli jiný. Ve skutečnosti mnozí pracují dlouhé hodiny ve značně namáhavých, vyčerpávajících zaměstnáních. Co skutečně postrádají je příležitost. Ta začíná mizernými školami. Amerika je jednou z pouhých tří rozvinutých zemí, které vydávají méně na vzdělávání chudších dětí než na vzdělávání bohatších, jak vádí studie OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj).

Mezi 34 zeměmi OECD jen ve Spojených státech, Izraeli a Turecku školy v chudých čtvrtích mají méně učitelů a větší dav studentů ve třídě, než je tomu ve školách pro privilegovanější studenty. V mnoha zemích je tomu naopak: chudinské čtvrti dostávají víc učitelů na studenta. A na rozdíl od většiny zemí OECD Amerika nedává do špatně vyučujících škol lepší učitele.

Tak proč nám tolik pravicových Republikánů říká tyhle tři lži? Protože nám téměř znemožňují se zaměřit na to, co chudí opravdu potřebují – dobře placené zaměstnání, odpovídající zabezpečující sítě a skvělé školy.

Tyhle věci totiž stojí peníze. Lži jsou levnější.