V Praze na Masarykově nádraží byla ve čtvrtek 12. listopadu odhalena pamětní deska Čechům, Židům a antifašistickým Němcům, kteří byli nuceni v důsledku teroru henleinovců a nastolení nacistických pořádků po Mnichovské dohodě na podzim 1938 opustit československé pohraničí. Jednalo se podle historiků o 370 tisíc československých občanů, jejichž osud doposud nepřipomínala žádná pamětní deska a o kterých se v našich médiích v posledních letech prakticky nemluvilo. Napravit tento stav se rozhodla obecně prospěšná společnost Centrum české historie, která odhalení desky organizovala.

Nad odhalením pamětní desky převzal záštitu předseda Senátu parlamentu ČR, Milan Štech, a dále se jej účastnil například zástupce bývalých německých sociálních demokratů z Československa ze sdružení Seliger Gemainde a v Česku žijící historik Thomas Oellermann, tajemník Federace židovských obcí v ČR Tomáš Kraus, nebo válečný hrdina a místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu, plukovník Pavel Vranský.

Úvodní projev pronesl Jaroslav Těšínský z Centra české historie. Vyslovil se v něm proti zkreslování dějin a jejich zapomínání resp. selektivnímu výběru témat, jakými je u nás v poslední době například hojně, ale ne vždy objektivně diskutovaný (divoký) odsun Němců z poválečné republiky. Těšinský připomenul skutečnost, že v roce 1938 při henleinovci rozpoutaných násilnostech v československém pohraničí zemřelo na 120 lidí z řad četnictva, finanční stráže, vojáků i civilního obyvatelstva a další stovky byly zraněny. Po odstoupení pohraničí nacistickému Německu z něj odešlo nebo bylo vyhnáno 370 tisíc lidí, z nichž skoro 300 tisíc dorazilo vlaky právě na Masarykovo nádraží v Praze. Zmínil i aktivní účast řady antifašistických Němců při obraně republiky a zdůraznil, že ačkoliv tvořili mezi německým obyvatelstvem pohraničí koncem 30. let výraznou menšinu, rozhodně nesmí býti zapomenuti.

Milan Štech konstatoval ve svém projevu zadostiučinění, že konečně dochází k připomenutí těchto obětí, stejně jako je dobře, že se v poslední době připomínají i oběti tzv. divokého odsunu v roce 1945. Zmínil, že mezi těmito událostmi existuje příčina a důsledek, což by nemělo být bagatelizováno.  Uvedl – ve zjevné narážce na současné dění, že by mělo být přirozené solidarizovat s těmito „našimi“, československými uprchlíky a nehlásat solidaritu selektivně, zejména pokud pro někoho byla ještě donedávna div ne „nadávkou z komunistického slovníku“. Thomas Oellermann rovněž vyjádřil poděkování, že dochází k připomenutí osudu těchto lidí a Tomáš Kraus následně krátce zmínil konkrétní příběh své matky, která v roce 1938 musela opustit Teplice, kde její rod žil od 18. století.

Poté již došlo k samotnému odhalení pamětní desky ve dvoraně nádraží a zahrání a zpěvu české státní hymny. Připomínky dosud poměrně opomíjené skupiny obětí nacismu a henleinovského teroru se zúčastnilo na 200 lidí. Závěrem nelze než vyjádřit přání, aby lidé nebyli už odnikud nuceni utíkat a aby v konfrontaci s agresory dokázali vždy uhájit svá práva, svobody a domov.