Po masakru socialistické mládeže ze strany Islámského státu (IS) 20. června v tureckém městě Suruc, spustila turecká vláda větší mobilizaci svých bezpečnostních sil. Ve velkých městech jako Ankara, Izmir nebo Istanbul bylo více než 1 000 lidí zatčeno a jedna mladá žena zastřelena.

Nicméně velmi málo z nich jsou stoupenci IS, ba naopak. Vlna represí se zaměřuje především na členy Strany kurdských pracujících (PKK) a Lidově demokratické strany (HDP), které vedou kampaň za rovná práva pro Kurdy, a levicové organizace jako Lidová revoluční fronta osvobození (DHKP-C). V Istanbulu proběhlo několik dnů bouřlivých pouličních bitev a pohřeb soudruha Gülay Özarlana byl dokonce napaden policií.

Boj s terorismem?
Tento boj proti vnitřnímu nepříteli ze strany Erdoganovy strany AKP je součástí rozsáhlejší ofenzívy. Turecká bojová letadla od víkendu létají nad Sýrií a severním Irákem. Podle BBC bylo podniknuto okolo 10 letů proti IS, ale téměř 200 proti Kurdům v Rojavě a severním Iráku. Ti jsou tím skutečným terčem.

Jen v lednu lidové obranné síly YPG/YPJ v regionu Rojava procházely urputnými boji za osvobození města Kobanê od IS a získaly mezinárodní uznání. Zároveň je obecně známo, že Turecko svou politikou v kontrole hranic vyvolalo katastrofický nedostatek dodávek jídla a munice pro kurdské bojovníky, zatímco bojovníci IS byli ošetřováni na tureckých soukromých klinikách.

Právě nedávno Erdogan jasně řekl, že by kurdskou autonomní oblast na hranicích s Tureckem nedovolil. Takové území pod kontrolou Strany demokratické unie (PYD) by znamenalo posílení PKK, kterou se AKP ve skutečnosti snaží zastavit svými „mírovými rozhovory“ s HDP v posledních měsících.

Toto vše ukazuje na pokrytectví Turecka, když oficiálně ospravedlňuje intervenci v Sýrii. Dokonce ani teď nebojuje proti IS, ale proti jeho odpůrcům! A tak 26. června Generální velitelství Lidových ochranných jednotek (YPG) vydalo tiskové prohlášení podrobně popisující, jak turecké tanky bombardovaly pozice Ženských ochranných jednotek (YPJ), Lidových ochranných jednotek (YPG) a Syrské osvobozenecké armády (FSA) ve vesnici Zormikhar, západně od Kobanê, kde zabily čtyři bojovníky FSA a zranily mnoho vesničanů.

Včerejší přítel, dnešní nepřítel
Od večera 26. června turecká bojová letadla bombardovala také ústředí kurdských partyzánů v Kandilských horách v severním Iráku. Udeřila nejen na jejich úkryty a výcvikové tábory, ale také na mnohé vesničany. Tento útok trval více než 8 hodin.

Ale ne všichni Kurdové jsou stejní! V Barzaniho severoirácké vládě má turecká armáda spojence, který věrně stojí „vždy na turecké straně v boji proti terorismu.“ Zdá se, že nemá problém s vojenskými útoky na své „území“, dokud jsou namířeny proti „správným lidem“ v podobě společného politického nepřítele.

Ačkoli program „Demokratického konfederalismu“, kult osobnosti Abdullaha „Apo“ Öcalana a idealizace jeho rodiny má maloburžoazní, nejasně anarchistický nebo utopický charakter, PKK je věrným odpůrcem kolonizace Středního východu a nacionalistického útlaku kurdského lidu.

Kdokoli se odváží zpochybnit tento způsob uspořádání, natož se chopit zbraní proti němu, pocítí hněv turecké vlády. Ta už dlouho doufá v získání souhlasu od Spojených států a NATO s vojenskými akcemi proti Kurdům, ale konkrétně PYD byla viděna jako potenciální spojenec v boji proti IS, i když jí byla prakticky odmítnuta skutečná materiální podpora a vážně se zdržovaly solidární kampaně zajišťující finanční pomoc.

Nicméně zdá se, že tato politika se teď mění. Zatímco v Istanbulu byl zakázán mírový pochod organizovaný HDP a političtí aktivisté jsou zatčeni, v Rojavě hrozí válka na dvou frontách. PYD, hrdinové v boji proti IS, uvedli, že by jakýkoli útok ze strany turecké armády považovali za vyhlášení války. PKK věří, že uzavřená dohoda, ve které USA souhlasily s útoky na Kurdy, je výměnou za využívání leteckých základen v Turecku Spojenými státy. Turecké útoky na PKK a jejich spojence jsou nyní dovoleny, jazykem amerických diplomatů ve jménu „sebeobrany“, na kterou má každý člen NATO právo.

Boj na dvou frontách
Nicméně skutečná sebeobrana YPG/YPJ ve městech jako Sirrin, ohrožovaná ze strany IS, musí pokračovat. Obrat turecké vlády přerušující podporu IS, který stejně nikdy veřejně neoznámila, přes noc neoslabí islamistické gangy.

Kurdové v Rojavě čelí bezprostřední hrozbě války na dvou frontách, kterou mohou těžko vyhrát, bude-li turecká intervence podporována NATO. Turecko dává dohromady masivní vojenské jednotky na hranicích s kurdskými oblastmi v Sýrii a severním Iráku a také plánuje v Sýrii vybudovat „bezpečnostní zónu“. A tak jsou Kurdové v Rojavě na všech stranách obklopeni mocnými protivníky, Tureckem i IS.

Kurdské hnutí v Turecku může dokonce čelit porážce, pokud si Turecko dokáže vymoci své zpátečnické cíle nebo když Rojava padne. Předseda HDP, Selahattin Demirtas nešetří morálními obviněními vůči AKP a správně zdůrazňuje, že AKP vyvolává občanskou válku nebo ji alespoň mlčky bere na vědomí.

Je zřejmé, že turecká vláda nemá zájem na jakémkoli „mírovém procesu“, pokud bude doprovázen politickým posílením PKK/PYD a HDP, a tak i možným vytvořením levicové politické síly, která by sjednotila národnostně utlačované kurdské masy s tureckým levicovým a dělnickým hnutím.

Volební vítězství HDP donutilo AKP uznat, že by se HDP brzy mohla stát zavedenou politickou silou, která může pravidelně ve volbách překonávat nedemokratickou překážku 10 % a tím v budoucnu znemožnit absolutní parlamentní většinu AKP.

Nemělo by se zapomínat, že AKP bojuje o sestavení vlády, protože ve volbách 7. června ztratila absolutní většinu, a nyní hledá koalici. Určitě není nemožné, že AKP záměrně odloží sestavení vlády, aby se v současném chaosu prezentovala jako stabilizující faktor a opět dosáhla většinové vlády skrze nové volby. Zakázat HDP jako „teroristickou organizaci“ by také bylo krokem tímto směrem.

Osvobozenecký boj
Přesto stabilita buržoazní strany, jejíž vláda je založena na strachu a státním teroru, není neochvějná, pokud je nátlak vytvářen na správném místě. Tímto místem je militantní organizace dělnické třídy, rolníků a městské chudiny z Turecka a všech kurdských oblastí.

„Mírový proces“ je pryč a nemůže být obnoven. Když turecká vláda hrozí válkou proti PKK až do jejího „definitivního odzbrojení“, je jasné, že nechce mír, ale spíše kapitulaci Kurdů. Solidarita s kurdským lidem, ať už s bojovníky v Rojavě, s PKK v severním Iráku nebo s HDP v Turecku, je v této situaci povinností všech internacionalistů, celé evropské dělnické třídy, všech levičáků a vskutku všech demokratů.

Pokrok v Turecku určitě nebude znamenat návrat k partyzánské strategii, ale spíše masový boj Kurdů v Sirhaldin, v masových akcích ve městech napříč Tureckem, v politické stávce proti represi a v agitaci za armádní výbory vojáků, kteří odporují Erdoganově špinavé válce.

V Evropě je nutné vybudovat hnutí solidarity s politickými vězni, požadující jejich okamžité propuštění i ukončení zákazu PKK a ostatních levicových organizací. Současně musí toto hnutí odporovat jakékoli intervenci ze strany Turecka, NATO, Spojených států nebo EU na Středním východě.

Za hranicemi
Osvobození kurdského lidu je zjevně nemožné bez politické perspektivy celého Středního východu. Sebeurčení kurdských obyvatel (ať už v podobě nezávislého státu nebo pevné autonomie) se nemůže uskutečnit bez položení si otázky nejen o rovnováze moci v nejméně čtyřech zemích, které se domáhají kurdského území, ale také o imperialistické dominanci v celém regionu. Kromě toho kurdské území (takové jako Rojava) by nemohlo být ekonomický soběstačné ani v „mírových“ podmínkách, ale muselo by se spolehnout na spolupráci se svými sousedy.

Hranice této oblasti, stanovené Smlouvou z Lausanne, jsou nyní zpochybňovány. To se týká nejen „Islámského státu“, Izraele a imperialistických Spojených států amerických, ale také jednání Turecka. Těchto cílů – rozšířit geo-strategický vliv a zamezit kurdskému, fakticky samosprávnému území v Rojavě, nemůže dosáhnout v rámci současných hranic. Proto ty útoky v „sebeobraně“ na další území.

Kurdská otázka jako žádná jiná ukazuje, že pokroková, revoluční změna by také nemohla být uskutečněna v rámci současných státních hranic. Přeshraniční solidarita mezi pokrokovými silami a především mezi příslušníky hnutí pracujících je naléhavou potřebou dneška. To se týká především kurdského hnutí a ostatních sil syrské demokratické revoluce, pokračujících v boji jak proti Assadovi, tak proti islamistům z IS.

Vyžaduje to politickou organizaci přesahující současné hranice národních států a vybavenou perspektivou revolučního svržení reakčních režimů a ustavením dělnicko-rolnických vlád. Tato cesta je možná jedině vyvlastněním velkých kapitalistů a zavedením demokratické, plánované ekonomiky, uskutečněním agrární revoluce ve prospěch zemědělských dělníků a malých zemědělců, realizací sebeurčení všech lidí, osvobozením od dominance imperialismu, nahrazením buržoazního státního a represivního aparátu radami a milicemi. Spojené socialistické státy Středního východu musí být cílem, za který bojuje mezinárodně koordinovaná strana.

Z anglického originálu Turkey: Down with state terrorism! přeložil Petr Vinkler.