O víkendu 16. a 17. listopadu běsnila Praha, a o něco méně všechna krajská a mnohá další města republiky, masovým šílenstvím u příležitosti „30 let svobody“. Zatímco zbohatlíci právem (silnějšího) oslavují svá znovu nabytá nadpráví a neuvědomělé maloměšťáctvo hýká radostí v představách zázračného zbohatnutí a očekávání vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, zatímco mnozí demonstrují snad už jen ze samotného principu, že už 30 let „konečně mohou“, pro pokrokové lidi je 17. listopad dnem dvojnásobné národní tragédie.

Dvousettisícový dav dorazil v sobotu na pražskou Letnou, aby ve jménu svobody a demokracie šílel nenávistí k předsedovi vlády a prezidentu republiky, kteří byli v buržoazně demokratických mezích svobodně a demokraticky zvoleni. Shromáždění přetékalo antikomunistickou hysterií a zlobou a poněkud mu uniklo, že oba jeho největší nepřátelé se opakovaně – a u příležitosti „30 let svobody“ znovu – prezentují jako antikomunisté a neskrývají svou plně prozápadní orientaci. Ačkoli jsou diplomatičtější a pragmatičtější ve vztahu k Rusku a Číně než otevřená pravice, naprosto je nelze považovat za protagonisty protizápadní orientace „naší“ země.

Vzhledem k vyhroceně antisocialistickému zaměření letenské demonstrace nepovažuji za vhodné, že ji svou účastí podpořila i malá část zastánců socialismu, například ze Socialistické solidarity. Ostatně, zastánci teze o „náhradě státního kapitalismu soukromovlastnickým“ v roce 1989 (v další své metamorfóze nyní jako „Skutečná levice“) pořádali v neděli dokonce demonstraci pod neoriginálním názvem „Zrazená revoluce“. Nenarážejí tím samozřejmě na zradu socialistické revoluce z února 1948 (tu ostatně považují zpravidla za nastolení „byrokratické stalinské diktatury“), nýbrž na zradu „revoluce“ z listopadu a prosince 1989. Tento převrat však vedli jednoznační stoupenci kapitalismu typu Havla, Klause, Zemana a podobných (a dostali se na svá místa především zásluhou sovětského Gorbačovova vedení a jeho československých pohůnků), kteří prováděli převzetí moci od počátku jako buržoazní kontrarevoluci. Zastánci skutečného socialismu, skutečné revoluce to nikdy nebyli. Můžeme nanejvýš hovořit o jejich zradě ČSSR, ale spíše v rovině morální než trestněprávní, protože všechny kontrarevoluční změny si nechali posvětit zákonem.

Smutnou, ale příznačnou skutečností pro současný stav pokrokového hnutí je pasivita komunistů tváří v tvář tragickému výročí. Strana, která by měla být předvojem, ale místo toho podporuje vládu oligarchy, uspořádala jen jednu nevelkou výstavku v budově Ústředního výboru v Praze (kam z běžné veřejnosti nikdo nevkročí), a tamtéž pietní akt u Hlávkovy koleje, vztahující se jen k událostem roku 1939 (navíc pořádaný pražským krajským výborem, nikoli ústředím). Poslední manifestaci požadující otevřeně socialismus pořádala KSČM v únoru 2008 k 60. výročí Vítězného února, nicméně bez podpory (natož iniciativy) svého vedení, nýbrž jen ve spolupráci pražské organizace s Komunistickým svazem mládeže.

Ani na mediálním poli nevidíme ofenzivu. „Prohlášení k 17. listopadu“, přijaté Výkonným výborem ÚV KSČM, hovoří o převratu před 30 lety vágně jako o „důsledku dlouhodobě opomíjených a neřešených zásadních rozporů ve společnosti“. Poslanec Jiří Dolejš zopakoval svou verzi o „logickém pádu mocenského monopolu státostrany v rámci celého stalinizovaného sovětského bloku“ a „nevyužité šanci ze strany demokratických socialistů a celé levice“.

Je sice politováníhodné, že oproti statisícům kontrarevolucionářů dostane 17. listopadu parlamentní komunistická strana („téměř vládnoucí“, jak tvrdí její odpůrci) „do ulic“ jen asi 40 lidí (v Praze, o jejích akcích jinde nevím, ale jistě nebyly větší), na druhou stranu každoroční pietní akt u Hlávkovy koleje byl důstojný a zapojením nových a mladších řečníků též inovativní, v dobrém slova smyslu. Není snadné pronést dobrý projev na pravidelné pietní akci, vztahující se k událostem, které všichni přítomní znají. Petře Prokšanové z Komise mládeže KV KSČM Praha (nově zvolené předsedkyni Komise mládeže při ÚV, čekající ještě na schválení ÚV) i Adamu Nainarovi z Komunistického svazu mládeže se to povedlo. Na české poměry obstojný byl také podíl mladších účastníků akce. Komsomolci dorazili i se svými prapory.

Petra Prokšanová ve svém projevu odsoudila zneužití odkazu Mezinárodního dne studentstva, zapomínání na zločiny fašistických okupantů a konzumní styl života, ve kterém hrdinou není ten, kdo obětoval život, ale ten, kdo vydělal více peněz. Cituji závěr projevu:

„Ve jménu odkazu tohoto významného dne nesmíme dovolit, aby docházelo k přepisování historie, bagatelizaci nacismu, zlehčování jeho obětí a normalizaci ultrapravicového myšlení. Nesmíme nečinně přihlížet fašizaci dnešního světa, šíření rasové, etnické a národnostní nenávisti. Nesmíme zaměňovat upřímné vlastenectví se zhoubným nacionalismem a šovinismem, jak se to poslední dobou stává i v řadách jinak pokrokových lidí.

Je potřeba mít na zřeteli, že fašismus nemusí znovu přijít oděn do praporu s hákovým křížem, ale může se plíživě usadit v myslích lidí pod rouškou populistického zneužití ušlechtilých hodnot jako je »svoboda a demokracie« nebo »pravda a láska«. Nesmíme mlčet k takovým událostem, které se dějí například na Ukrajině, kde jsou zrůdy jako Stepan Bandera stavěny na piedestal, nebo v Polsku a Skandinávii, kde desetitisíce pravicových radikálů pochodují městy.

Je potřeba neustále opakovat, že je to kapitalismus, který umožňuje násilí na lidech, kteří nechtějí prožít své životy v nenávisti, strachu a nekonečné spirále vykořisťování. Je to kapitalismus, který vytváří podmínky pro růst nacionalistického hnutí. Je to kapitalismus, který štve lidi proti sobě. A není překvapením, že velkou část těch, kdo se dnes staví kapitalismu na odpor, tvoří mládež a studenti. Stejně jako mládež a studenti, kteří se 17. listopadu 1939 postavili na odpor nacismu. To především jejich životy jsou ve hře, a stejně jako my, i oni dobře vědí, že budoucnost nabízí jen dvě možnosti – socialismus nebo barbarství.“

Adam Nainar popsal události protifašistického odporu a perzekuce studentů před 80 lety, odsoudil obnovu kapitalismu po jejich 50. výročí a zmínil návaznost práce Komunistického svazu mládeže, členské organizace Světové federace demokratické mládeže, na pokrokové studentské hnutí.

Památku obětí kapitalismu uctila 17. listopadu Komise mládeže KV KSČM Praha položením věnce a zapálením svíček na Florenci, kde 20. října 2010 při požáru opuštěné drážní budovy zahynulo devět bezdomovců. Předseda pražské komise Luboš Petříček v projevu uvedl:

„Není to však ojedinělá tragédie, lidské životy vyhasínají každou zimu, když lidé bez domova umrzají na ulici. Lidé v exekucích páchají sebevraždy. Uštvání pracující kolabují na mrtvice a srdeční problémy. Kapitalismus má ale na svědomí i další neštěstí. Od nedostupného bydlení přes války kvůli ropě po pomalu se hroutící klima.

Víme, že jedinou cestou, jak z tohoto marastu ven, je změna systému a přechod od kapitalismu k socialismu. Než se to ale podaří, je potřeba podat pomocnou ruku těm, kteří to potřebují tady a teď a pro společnost i politiky jsou často neviditelní. Stejně tak je potřeba si symbolicky připomínat, že kapitalismus má své oběti a že jich není málo. Proto jsme se rozhodli oslavit dnešní den solidární sbírkou. Za část vybraných prostředků jsme zakoupili nocleženky, které zajistí alespoň pár lidem noc v teple v nadcházejícím zimním období. A druhou část prostředků jsme poslali na otevřený účet iniciativy obetikapitalismu.cz, která plánuje vybudování pomníku obětem kapitalistického systému.“

O den dříve označil dnešní dobu premiér Andrej Babiš ve slavnostním projevu za „nejlepší a nejsvobodnější období České republiky, jaké pamatujeme“. Nelze přitom pochybovat, že měl na mysli celé dějiny našeho území, nikoli od rozpadu Československa. „České republice se daří. Ano, daří,“ dodal. Svou politickou kariéru zahájil heslem „Ano, bude líp!“ Líp už bylo. A zase bude. Nikoli však s Babišem ani s jeho odpůrci z „Milionu chvilek pro demokracii“.