Karel Kosík má letos, v roce 2013,  dvojí výročí. 21. února jsme si připomněli deset let od jeho smrti a v červnu to bylo padesát let od vydání jeho Dialektiky konkrétního. Litovali jsme, že na světě nepobyl déle. Narodil se sice už 26. 6. 1926, ale jeho dílo bylo stylisticky i myšlenkově stále vytříbenější. V roce 1958 znamenala událost jeho kniha věnovaná České radikální demokracii, která ukázala na pozapomenutou část české myšlenkové historie devatenáctého století. Radikální demokraté nebyli početní, přejel po nich hoblík represe, ale jejich stopa v české kultuře i v českém dělnickém hnutí se nedá odbýt mávnutím ruky.

Ale Dialektika konkrétního, která vyšla v roce 1963, to bylo něco jiného. To byl skutečný myslitelský čin, oceňovaný nejen u nás, ale i v zahraničí. Proti zaklínání se praxí, které známe i z politické každodennosti vlastní strany, Karel Kosík ozřejmuje, že pravou praxí je jen převratná praxe (umwälzende Praxis), nikoli trapná přizpůsobivost vůči požadavku chvíle. Kosík ovšem také mapuje možné kultury odporu vůči diktátu statu quo. Po letech je třeba říci, že avantgardní kulturu rozhlodal tlak tržních struktur. Ale požadavek destrukce pseudokonkrétna zůstal stejně naléhavý jako tehdy. Politická emancipace v tehdejším komunistickém hnutí narazila na dobové limity a tehdejší výzvy hnutí byly ubity zvrácenou „logikou“ blokového uspořádání. Příznivá šance byla promeškána, sám Kosík se ocitl v politickém „offsidu“, nežilo se mu jednoduše, ale zachoval si kontinuitu směřování.

Událostí v českém myšlenkovém úhoru bylo, když se začaly objevovat kritické články, postupně shrnované do knížek. Prvním souborem, který vzbudil svým způsobem senzaci, byla kniha Století Markéty Samsové z roku 1993, následovala útlá publikace Jinoch a smrt (1994), klíčové místo v polistopadové tvorbě zaujaly Předpotopní úvahy (1997) a dílo uzavřely posmrtně vydané Poslední eseje (2004).

Základním tématem Dialektiky konkrétního je to, co je skutečnost, cesty ke skutečnosti a k její přeměně. Řeknu rovnou, že cesta ke skutečnosti je Kosíkem koncipována v návaznosti na vizi revoluční, převratné praxe jako hlavní formy destrukce pseudokokonkrétna, která byla a je oporou jak moderní umělecké distance vůči pseudokonkrétnu, falešnému bezprostřednu, které vůči člověku vystupuje jako temná, nereflektovaná síla, stejně jako individuálního vybočení, osobní distance vůči neosobnímu koloběhu daností. Jestliže někteří dnešní autoři pro vazbu na motiv převratné, revoluční praxe Kosíka odkazují do minulosti (i když po roce 1969 u Kosíka samotného poněkud ustupuje do pozadí), pro mne je tomu přesně naopak. Dnešek ukazuje, že převratná praxe není tak mrtvá, jak si vyznavači postmoderny myslí a myšlenka komunismu slaví své zmrtvýchvstání (autor se toho bohužel už nedožil, k londýnské konferenci Idea komunismu by měl určitě co říci) a prochází hledáním dobově přiměřených, nových forem. Revoluční praxe není odbytá s ním, že zmizely státostrany sovětského typu.

Co ale prostupuje Kosíkovu celou tvorbu, je hluboké přesvědčení, že poznání není bod, ale vektor, že poznání má hodnotovou dynamiku, že není asubjektivní. Pozdní Kosík oněch brilantních esejů je bytostným oponentem postmoderní „objektivity“, která popírá pathos pravdy, zaujetí pro pravdu, je pouhým vyřazováním všeho, co naznačuje subjektivní volbu. Objektivita není zbaveností individuálních a subjektivních charakteristik. Není rozum prostý emocí, vášně a rozhodnutí pro spravedlnost nebo proti ní. Kosík ví, že přeměna společenských podmínek a lidí jako subjektu této změny spadá v jedno. Subjektem progresivní změny spíše než nějaký privilegovaný subjekt je občanská společnost, kde každý může mít své místo. Každý se může vzepřít nestálému proudu konvenčních, prefabrikovaných obrazů, které se stávají náhražkou skutečnosti a formou naší kontroly. Česká moderní kultura má velké tradice této osvobozující distance vůči pseudokonkrétnu. Stačí jmenovat Jaroslava Haška. Co by duch jeho formátu vytěžil z doby Havla, Klause, Schwarzenberga a Kalouska! Karel Kosík z něj získal i distanci vůči institucím, které „požraly“ velkou myšlenku komunismu. Kosík doložil, že vždy musí být distance mezi myšlenkou a institucemi, že tragédie každé velké myšlenky začíná tam, kde si ji podřídí instituce. Paradoxně bez této distance není trvale úspěšná revoluční praxe možná.