Ukrajina a Polsko jsou státy známé katastrofální, neustále se zhoršující sociální situací, masovým útěkem svých občanů z existenčních důvodů do zahraničí, omezováním už tak chabých demokratických výdobytků a s tím spojeným militantním antikomunismem a válečným štvaním ve prospěch USA.

V květnu 2015 zakázala zfašizovaná Ukrajina „komunistickou propagandu a symboliku“ a následně dvě ze tří registrovaných komunistických stran. Třetí z nich, Komunistické straně Ukrajiny, byla zakázána účast ve volbách a dodnes se vleče soudní proces zaměřený na její úplný zákaz. KS Ukrajiny se v minulosti zdiskreditovala svým reformismem a v žádném případě nepředstavuje „hrozbu“ obnovy socialismu. Zatímco v r. 1998 získala v parlamentních volbách 25,4 % a 84 křesel, v r. 2007 (poměrně dlouho před uchopením moci fašistickými a militantně antikomunistickými silami) už jen 5,4 % a 27 křesel. Ostatní KS byly mimoparlamentní: KS Ukrajiny (obnovená), vzniklá roku 2000 odštěpením od KS Ukrajiny, kandidovala ve volbách pouze v l. 2002 a 2007, s výsledky 1,4 % a 0,24 % hlasů. KS dělníků a rolníků, odštěpená od KSU v r. 2001, kandidovala jen v r. 2002 se ziskem 0,41 %.

Svým běsněním v odstraňování pomníků sovětské minulosti je Ukrajina rovněž proslulá. Prozápadně orientovaní političtí představitelé povykují o tom, že komunisté prý týrali a masově vraždili lid. Dnes zbytek občanů Ukrajiny, který ještě neutekl do zahraničí, živoří a stává se oběťmi kriminality i trvající občanské války na východě země, kde ukrajinská moc zabíjí své vlastní občany (potažmo občany republik Donbasu, které Ukrajina považuje za vlastní). V přepychu ovšem žije malá vrstva oligarchů.

Bezpráví a nespravedlnost

Omezováním zbytků sociálních a demokratických práv a militantním antikomunismem, stejně jako masovým útěkem svých občanů, se vyznačuje i Polsko. Existuje v něm sice legální mimoparlamentní KS Polska, její členové jsou však soudně popotahováni, např. v březnu 2016 byli čtyři z nich odsouzeni k devíti měsícům „společensky prospěšných prací“ za „přímé odkazy na komunistický systém a marxismus-leninismus“. Po odvolání byl rozsudek zrušen, následně proces obnoven a dosud trvá.

Vláda strany s výsměšným názvem „Právo a spravedlnost“, i českými režimními médii označovaná za „nacionalistickou a konzervativní“, rozhodla v minulém roce o odstranění až pěti set pomníků osvobození Polska Rudou armádou z veřejných prostranství. Některé byly odstraněny už dříve. Zároveň rozhodla o změně všech zbývajících názvů veřejných prostranství „spojených s komunistickým režimem“.

V březnu 2017 ústavní soud potvrdil platnost zákona, omezujícího pořádání demonstrací. Polsko opakovaně omezuje byť i jen formální, buržoazně demokratickou svobodu slova a nezávislost soudů, což opakovaně kritizuje dokonce i imperialistická Evropské unie (která v tomto ohledu hraje pokrokovější úlohu než polští reakcionáři). Jen díky masovým protestům neprošel v minulém roce návrh zákona zcela zakazujícího umělé přerušení těhotenství, ačkoli už současná pravidla pro něj (z r. 1993) patří k nejpřísnějším v Evropě. Znemožňují provedení potratu, pokud není ohrožen život nebo zdraví matky, jestliže není vyšetřením odhaleno nevratné poškození plodu nebo pokud není otěhotnění důsledkem znásilnění nebo incestu. Za současných společenských podmínek je takový zákon návratem do středověku.

Osvobození skončilo, zapomeňte

Ačkoli je politická a hospodářská situace v českých zemích po všech stránkách lepší než na Ukrajině a v Polsku, je patrné, že se mnozí čeští představitelé ukrajinskou a polskou politikou inspirují. Návrhy na zákaz KSČM a dalších komunistických a jim blízkých organizací a pokusy o perzekuci jejich představitelů jsou trvalou součástí politiky obnoveného kapitalismu, ačkoli nerevolučnost naprosté většiny formálních komunistů není žádným tajemstvím. Připomeňme dočasné rozpuštění Komunistického svazu mládeže v l. 2008 – 2010, jež hnutí mladých komunistů rozštěpilo a oslabilo (a zřejmě jen díky tomu byl svaz opět legalizován).

K folklóru režimní propagandy patří očerňování, zpochybňování a zamlčování osvobození většiny území tehdejší ČSR Rudou armádou a ostatními armádami bojujícími po jejím boku, včetně 1. čs. armádního sboru a včetně domácího odboje (asi protože obraz partyzána vypadá v očích měšťáků komunisticky, s vlajkou USA si jej lze představit těžko). Zato jsou dlouhodobě vyzdvihovány údajné zásluhy armády USA a je zdůrazňováno, jak by to bylo skvělé a snadné, kdyby byla osvobodila Prahu. Fašisté a jejich přisluhovači začínají být postupně omlouváni a tolerováni. Např. kandidát na prezidenta Petr Hannig, podporovaný ultrapravicovou a antisemitskou Národní demokracií (která se do r. 2014 nazývala „Právo a spravedlnost“, stejně jako nyní vládnoucí strana polských klerofašistů), se nedávno zastal Emila Háchy, symbolu kolaborace a zrady.

Po nějakou dobu se zdálo, že v českých zemích hysterie ohledně odstraňování pomníků a pamětních desek skončila, ty nejvíce provokující byly zničeny hned po r. 1989 a ostatní většinou ponechány chátrání stranou zájmu, aby „ožily“ jen jedním nebo několika málo pietními akty do roka s hrstkou účastníků. Dlouhodobé jsou požadavky antikomunistů na odstranění pomníku maršála I. S. Koněva na pražské třídě Jugoslávských partyzánů, respektive sousedním náměstí Interbrigády. (Dočkáme se i jejich přejmenování, např. na třídu Jugoslávských fašistů a náměstí Španělských fašistů?) Podle rozhodnutí zastupitelstva Městské části Praha 6 z r. 2015 má být k pomníku doplněna tabule v tom smyslu, že maršál Koněv kromě určitých zásluh o osvobození Prahy byl ošklivý zlý komunista, který potlačoval demokracii (fašistických revanšistů v Maďarsku a NDR nebo restaurátorů kapitalismu v ČSSR). K instalaci dosud nedošlo.

V dubnu 2017 však byla odstraněna ze Staroměstské radnice pamětní deska osvobození Prahy, zdánlivě za účelem rekonstrukce, nicméně sever Naše Praha.cz přinesl informaci, že už „zřejmě zmizí zcela“. Rozhodnutí o odstranění desky potvrdili i pražští zastupitelé KSČM a pracovníci velvyslanectví Ruské federace, informovaní o něm vedením hlavního města. V médiích však nelze oznámení o tomto rozhodnutí nalézt. Ani jakékoli vyjádření protestu proti takovému skandálnímu jednání. Snad jen Haló noviny z 1. srpna přinesly krátkou zmínku o projevu Milana Krajči, člena Výkonného výboru krajského výboru KSČM Praha, který uvedl, že „doba, kdy se odstraňovaly z veřejného prostranství Prahy antifašistické pomníky, neskončila. Opět se o to pokoušejí, například byla sňata deska ze Staroměstské radnice připomínající osvobození Prahy Rudou armádou. A tomu je třeba se postavit!“

Důvodem k odstranění desky má být údajná nepravdivost jejího textu: „Dne 9. května osvobodila vojska 1. ukrajinské fronty slavné Rudé armády, jimž velel hrdina Sovětského svazu maršál Ivan Stěpanovič Koněv, bleskovým úderem těžce bojující Prahu, která mu z vděčnosti udělila čestné občanství.“ Je možné uvěřit povídačkám o údajném snadném osvobození Prahy a útěku nacistů bez boje do amerického zajetí, když v Pražské operaci padlo 50 tisíc vojáků Rudé armády? (Tuto hodnotu uvádějí současné zdroje.)

Není náhodné, že nad připomínku osvobození Prahy jsou po r. 1989 stavěny „Slavnosti svobody“ v Plzni. Připomínka Rudé armády se do naší „svobody“ prostě nehodí. Ostatně, dnešní „vlastenecký prezident“ Miloš Zeman byl iniciátorem přesunu Dne vítězství z 9. na 8. května, aby termín odkazoval na západ a nikoli východ.

Při rekonstrukci Staroměstské radnice byly sneseny všechny pamětní desky, včetně té připomínající Jana Želivského, s textem: „Mluvčí radikálního křídla husitského lidu pražského Jan Želivský, revoluční kazatel v kostele P. Marie Sněžné a bojovník za sociální spravedlnost, byl dne 9. března 1422 stať na dvoře Staroměstské radnice. Padl, protože stál v cestě měšťácké reakci.“ Vrátí se deska zpět? A pokud ano, bude to v nezměněné podobě? Ve sdělovacích prostředcích o tom nelze nalézt ani zmínku.