Zprávy o masakru v Oděse 2. května 2014 mi doslova vyrazily dech. Podle dostupných údajů bylo v zapálené budově odborů v Oděse a v jejím okolí upáleno, otráveno zplodinami, postříleno a ubito 46 lidí a na 200 zraněno. Už v minulosti mě zarážely informace z různých knih o upalování a jiných neuvěřitelně drastických způsobech fyzické likvidace lidí na území Evropy, považované za jakousi tvrz světové kultury a pokroku. Zvláště za obou světových válek a za občanské války na území pozdějšího (budoucího), poté tehdejšího a z dnešního pohledu bývalého Sovětského svazu. Jistě stojí za pozornost, že o upalování jednotlivců i celých skupin komunistů a jejich skutečných či domnělých podporovatelů, ale i prostých lidí různých národností jen na základě jejich národní či státní příslušnosti a politického přesvědčení, jsem se nikdy nedozvěděl ve školách, které jsem navštěvoval počínaje 90. lety. Zato jsem v nich slyšel mnohé o „hrůzách“ v Československu a Sovětském svazu před rokem 1990, jež byly často typu „všichni měli stejné ponožky“, což je, dovolím si tvrdit, oproti hromadnému upalování mužů, žen i dětí v domech, stodolách či kostelech fašisty a jejich předchůdci poněkud méně závažné, eufemisticky řečeno.

Jediné dvě kantorky, které nám dětem srozumitelně a poutavě vylíčily fašistickou hrůzovládu a její cíle, plány německých nacistů na likvidaci našeho národa a způsoby jejího provádění a neslučitelnost fašistického a rasistického přístupu se zdravým lidským rozumem, byly vůbec ty dvě první, které nás, mě a mé spolužáky, učily. Jedna vyučovala od r. 1953, druhá od r. 1956. Naopak jsme od nich nepoznali ani náznak antikomunistické nenávisti. Možná proto byly brzy penzionovány a u mladších kantorů zůstalo už jen u hrůzostrašných zkazek o „komunismu“ a vychvalování prvorepublikové a současné „vzorné svobody a demokracie“.

No ale abych se vrátil k těm knihám. Při líčení hrůz z 2. světové války jsem si říkal, že 40. léta nejsou ještě tak dalekou minulostí, že ještě dnes žijí jejich pamětníci a byly-li takové krutosti možné a bohužel docela rozšířené dokonce i na českém a slovenském území v té době (a v mnohem větším měřítku v blízkém Polsku, Bělorusku a Ukrajině), není důvodu se domnívat, že by v současnosti nebo budoucnosti ještě nemohlo k podobným krutostem dojít. A je to tady. 2. květen 2014, Oděsa. Ne až tak daleko od nás. Od naší východní hranice, z Lanžhota, necelých 1400 km po silnici. A od naší bývalé východní hranice, z Čierne nad Tisou, po silnici 999 km. Vybavuji si vzpomínky Jana Wericha, vydané Melantrichem v r. 1982, kde uvádí, jak nějaký pražský žid odmítl před okupací emigrovat se slovy, že německý národ je kulturní a vyspělý a není možné, že by fyzicky likvidoval lidi na základě jejich rasové či politické příslušnosti. Zemřel v koncentračním táboře.

Ukrajina zažila ve 20. století strašlivé masakry. Budete-li hledat na internetu „masakr v Oděse“, kromě událostí z 2. května letošního roku naleznete i odkaz na události, které česká Wikipedie popisuje takto: „Masakr v Oděse bylo vyhlazování Židů v Oděse a okolních městech v Podněsteří během podzimu 1941 a zimy 1942. Šlo o série masakrů a vražd během holocaustu spáchaných rumunskými silami pod německou kontrolou. V závislosti na definici to může odkazovat jak na události 22. – 24. října 1941, kdy bylo zastřeleno nebo zaživa upáleno něco mezi 25 000 – 34 000 Židy, tak i k vraždám více než 100 000 ukrajinských Židů, které byly spáchány ve městě a v oblastech mezi řekami Dněstr a Bug během rumunské a německé okupace.“ Zdá se, že dnešní fašisté z „Pravého sektoru“ a přidružených sil podporujících samozvanou Jaceňukovu kyjevskou juntu čerpají inspiraci z této minulosti. Nelze vyloučit, že chtějí „dílo“ svých předků „dohnat a předehnat“. Zatím jim nesahají po kotníky, obětí nepokojů či lépe snad už občanské války na dnešní Ukrajině jsou dosud „jen“ stovky – a naše informace jsou žalostně neúplné. Na začátku 40. let byla pro fyzickou likvidaci rozhodující rasa či národnost. Dnes už rasa takovou roli nehraje, židé byli vesměs vyhlazeni a účastníci ukrajinského konfliktu na obou (či všech) jeho stranách jsou Slované, nicméně národnost je společně s politickou orientací stále rozhodujícím faktorem. Jsi Rus, proruský nebo zkrátka „jsi v nesprávnou dobu na nesprávném místě“, budiž upálen, ubit, v nejlepším a nejmilosrdnějším případě zastřelen. Fašista Jaceňuk je dokonce tak smělý, že prohlašuje, že za masakr v Oděse mohou „proruští separatisté“ a jejich „provokace“. Opravdu, znamenitá „provokace“, povraždit si na padesát vlastních lidí a svést to na nepřítele – jak tvrdí Jaceňuk.

Jistě, Ruská federace jako imperialistická velmoc hájí na Ukrajině své vlastní zájmy, zájmy své vládnoucí třídy, svých oligarchů, nicméně z hlediska společenského pokroku je v dnešní situaci zcela pochopitelné a dle mého názoru podpory hodné územní připojení východních oblastí k Ruské federaci, neboť ta garantuje alespoň buržoazní demokracii, zatímco teroristická ukrajinská hrůzovláda je ztělesněním výstavního fašismu, brutálnějšího než v Pobaltí, kde je dnes národnostní a politický útlak mnohem tvrdší než za carského impéria.

Povšimněte si, že česká oficiální, masová a jak je dnes módní hezky česky říkat, „mainstreamová“ média, buďto o oděském masakru z 2. května neinformují vůbec, nebo přejímají fašistickou propagandu zaprodané kyjevské fašistické kliky, jíž nepokrytě drží palce, po vzoru svých pánů z Velkoněmecké říše, promiňte, z Evropské unie, a z USA, resp. NATO.

V našich podmínkách je dnes obvyklé spíše než proti fašismu se vymezovat proti komunismu a v národnostní otázce tedy proti necitlivé či (prý) přímo zločinné národnostní politice někdejšího Sovětského svazu. Ta však, byť se jistě neobešla bez chyb a omylů, nikdy neznamenala fyzickou likvidaci národů a národnostních menšin, natož snad přímo pogromy proti nim, jejich upalování a jiné masakrování.

Sovětský svaz úspěchy své národnostní politiky, stejně jako své úspěchy v jiných směrech, bohužel přecenil. Generální tajemník ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov se chvástal v politické zprávě ÚV KSSS XXVII. sjezdu KSSS dne 25. února 1986: „Navždy byl odstraněn národnostní útlak a nerovnoprávnost národů ve všech formách a projevech. Prosadily se a do vědomí desítek milionů lidí vešly nerozborné přátelství národů a úcta k národní kultuře a národnímu důstojenství všech národů. Sovětský lid je kvalitativně nové sociální a internacionální společenství stmelené jednotou ekonomických zájmů, ideologie a politických cílů.“ (XXVII. sjezd KSSS, Svoboda, Praha 1987, s. 59) Ano, tak mluvil ten Gorbačov, který o sobě později prohlásil, že nikdy nebyl komunistou a jenž uprchl do německé emigrace, protože ve své dřívější vlasti se po své kolosální zradě a kapitulaci před západním imperialismem oprávněně musel obávat o život.
Uplynulo 22 let od rozpadu Sovětského svazu a někdejší sovětští lidé, narodivší se většinou v poslední dekádě jeho existence, se dnes na Ukrajině zvířecky vraždí, ubíjejí, podřezávají, kamenují a upalují.

Vždy jsem byl dalek předsudkům proti imigrantům. Skutečnost, že na Ukrajině je nyní běžnou záležitostí brutálně a masově se napadat a zabíjet v ulicích a vypalovaných budovách, mě však naplňuje vážnými obavami. Na Ukrajině se takové jednání stává normou, současně už tak bídná a kolabující ekonomika kráčí ke svému úplnému zhroucení, k němuž přispěje likvidační „pomoc“ Mezinárodního měnového fondu a podobných zločineckých organizací. Další a další Ukrajinci i Rusové a příslušnosti dalších národů z Ukrajiny pak budou nutně hledat práci kromě Ruské federace i západně od svých hranic, mnozí v ČR, která jednak práci nabízí ve větší míře než většina států bývalého sovětského bloku, jejichž hospodářství jde od desíti k pěti, jednak je to nejzápadnější slovanská země, tedy není zde ještě tak silná jazyková bariéra ve srovnání s Německem a ostatními neslovanskými státy.

V závodě, kde pracuji, je zaměstnáno vícero Ukrajinců a příslušníků jiných národů někdejšího Sovětského svazu. Většinou jsou to milí a bezproblémoví lidé, kteří si váží své práce a na rozdíl od svých českých kolegů málokdy do ní bez omluvy nepřijdou nebo dorazí pozdě. Některé Čechy irituje, že přistěhovalci dělají za nízké mzdy a za podmínek, za nichž Češi vykonávat tyto profese nechtějí. Nicméně, má-li být řešením odmítnutí imigrantů budoucích a vyhoštění stávajících za tím účelem, aby všechny pozice zastávali Češi, museli by kapitalisté, v jejichž rukou jsou podniky (ať už je to kapitál soukromý nebo dnes už v nepatrné menšině státní), zvýšit mzdy a zlepšit pracovní podmínky, anebo by musela být zavedena represivní opatření proti nezaměstnaným, která by v rámci kapitalismu značně přiblížila naši společnost fašismu.

Proti svým zahraničním kolegům necítím žádné předsudky a nenávist, spíše je mi jich líto, že nemohou žít a pracovat ve své vlasti, jak to bylo obvyklé dříve. Nicméně hrozím se situace, kdy k nám ve větší míře dorazí přistěhovalci z Ukrajiny, navyklí si v tamních nepokojích „komunikovat“ noži, střelnými zbraněmi a Molotovovými koktejly. Takový kolega se nepohodne se svým českým protějškem a hodí mu do kanceláře nebo dílny Molotovův koktejl…
Vjačeslav Michajlovič by asi neměl radost z toho, s čím je dnes ponejvíce spojováno jeho jméno. Neměl by radost z více věcí. Vlastně skoro z ničeho v dnešním světě. V referátu ke 30. výročí Velké říjnové socialistické revoluce v r. 1947 prohlásil: „V naší době jsou spojené síly demokracie a socialismu v Evropě i za hranicemi Evropy nesrovnatelně mohutnější než protidemokratický tábor imperialismu, stojící proti nim.“ (Čtení o SSSR, Družstevní práce 1950, s. 650) Dnes je, pravda, jiná situace a kdo si představuje demokracii jinak než ukrajinští fašisté a jejich eurounijní a američtí ochránci a kdo je dokonce pro socialismus, musí si dát pozor, aby nebyl „demokraticky“ upálen.