Boje na východě Ukrajiny pokračují již několik měsíců a zatím se nezdá, že by se chýlily ke konci. Přes opakované zprávy o „rozhodující“ ofenzívě proti rebelům se ukrajinské armádě, národní gardě a různým soukromě financovaným batalionům nedaří zlomit rezistenci odpůrců současné kyjevské vládě, kteří jsou zjevně podporováni přílivem nových sil i zbraní z Ruska. Zatímco civilní populace východních měst trpí, pozvolna stoupá i počet vojenských obětí války na straně Kyjeva. Navíc se armáda ve zbídačené zemi potýká s řadou vážných problémů a není tedy divu, že se proti celé válce začíná mezi lidem vzmáhat odpor.

Tento odpor začal již před mnoha týdny přerůstat do veřejných protestních akcí, které měly zprvu charakter spontánních lokálních vystoupení, ale později začaly zvláště v určitých lokalitách nabývat charakteru masového hnutí.

Již 19. června proběhl například protest matek a manželek odvedených vojáků v západoukrajinském městě Mahala. Desítky žen zde na přechodu pro chodce zablokovaly pro dopravu významnou čtyřproudou komunikaci mezi Žitomírem a Černovicemi. Ženy protestovaly zejména pod dojmem zpráv od svých blízkých, že ve vojenských jednotkách účastnících se bojů proti východoukrajinským rebelům panují špatné poměry, nekompetentnost velitelů, vojáci jsou vyčerpaní, nemají dostatek jídla a pijí dešťovou vodu. Ženy si také stěžovaly, že nedochází k jejich slíbenému pravidelnému střídání. V podobném duchu došlo k protestům menšího rozsahu také přímo v Kyjevě.

Nešlo ještě o protesty proti válce jako takové, ale spíše proti jejímu špatnému vedení ze strany vlády a panujícím nepořádkům. Již tady se ale projevil třídní prvek protestů, kdy ženy ostře odsuzovaly bohorovnost a neschopnost papalášů a žádaly, ať na frontu odkráčí místo jejich synů a manželů „páni“ z vlády, generálních štábů a vysoké šarže – ať si taky zkusí, jak je to „snadné“ bojovat.

Protiválečné protesty jako masové třídní (a genderové) hnutí

Protiválečné protesty se ovšem výrazně zintenzivnily a zradikalizovaly po vyhlášení dalšího, již třetího kola částečné mobilizace mužů mezi 18 a 60 lety, k němuž došlo 22. července. Již ve stejný den zaútočili naštvaní lidé ve městě Bohorodčany (Ivano-Frankovská oblast na jihovýchodě země) na vojenský registrační úřad a zapálili zde formuláře povolávacích rozkazů. Další veřejné protestní akce proti mobilizaci branců proběhly ve stejné oblasti ve městech Vesti a vesnici Jaremča a také ve Lvovské oblasti ve městě Sambor.

25. července se desítky žen – matek, sester, manželek, přítelkyň a kamarádek vojáků ze 79. výsadkového pluku opakovaně zúčastnily blokády Varvarovského mostu v jihoukrajinském městě Nikolajevě. Ženy napsaly dopis prezidentovi Porošenkovi, aby zajistil návrat jejich blízkých, ale prezident ani nikdo jiný jim neodpověděl. Protesty se pak protáhly na tři dny, během nichž došlo i k menším střetům s policií a naštvanými řidiči. 27. července již blokádu rozehnala policie a některé účastnice zatkla. 25. července došlo rovněž k blokádě silnice Černovice-Novodněstrov v Černovické oblasti na západě země, které se účastnily obyvatelky šesti blízkých vesnic.

Podobné protesty spojené s blokádami cest se spontánně rozhořely 28. července na několika místech v regionu Bukovina. A ve stejný den vypukl po delší době zdánlivého klidu protiválečný protest také v Oděse. Na akci se objevily opět především manželky a příbuzné vojáků, z nichž některé držely transparenty s hesly typu „Žádná válka? Žádná mobilizace!“

Protesty se podle všeho dále radikalizují: 27. července již rozhořčení občané z Černovické oblasti konfrontovali armádního důstojníka, který v oblasti distribuoval povolávací rozkazy, respektive si ověřoval stavy možných branců. Lidé na armádního úředníka křičeli, že nechtějí válku, že do ní žádného muže nepustí. „My jsme na žádném Majdanu nebyli, my jsme ty problémy nezpůsobili, ať si je vyřeší ti, kteří je vyvolali“, „Veškerý bordel udělali oni a po nás teď chtějí, abychom jej uklízeli“, „Kašleme na tu vaši vlast a na tu vaší válku!“, „Je nám zle z vlády a úřadů. Samy utekly jako krysy z potápějící se lodi, ale naše syny posílají na smrt“ – tyto a další výroky pršely na hlavu oficíra, který zůstal bezmocně a s rozpaky stát opodál, když lidé na ulici zapálili modré registrační formuláře.

O dva dny později již ženy ve městě Novoselyci zpolíčkovaly místního zastupitele za fašistickou stranu Svoboda, jehož synové se nějakým řízením neocitli mezi odvedenci na rozdíl od synů mnoha místních rodin. Ukrajinou se všeobecně šíří představa – lhostejno do jaké míry pravdivá, že bohatí a vlivní mohou své syny, příbuzné či známé z odvodů jednoduše za úplatek vykoupit. To samozřejmě přilévá olej do ohně šířící se nespokojenosti, která stále více nabírá podoby občanské války mezi bohatými a chudými, privilegovanými a neprivilegovanými, o které psal ve svém článku aktivista ukrajinské Borotby, Viktor Šapinov (ZDE).

Potvrzuje to i fakt, že protesty zachvátily zejména oblasti západní Ukrajiny, dosavadní baštu sil Majdanu. Tyto regiony patří obecně k těm nejchudším a důležitou roli sehrává také fakt, že rodina si tu stále udržuje (nebo kvůli zavírání továren a kolchozů znovu získala) tradiční patriarchální strukturu: žena pečuje o domácnost, děti a staré rodiče, zatímco muž zajišťuje rodinu ekonomicky. Odvod mladých manželů a synů do války proto rodiny nesou zvlášť těžce.

Bouřící se Zakarpatí

K největším protestům dnes dochází v Zakarpatské oblasti, regionu, který se vedle své chudoby navíc svoji kulturou, historií, etnickým složením a politickými preferencemi výrazně vyděluje ze zbytku západní Ukrajiny. Oblast, která od referenda v roce 1991 marně čeká na přislíbenou autonomii (tu, mimochodem, měla přislíbenou a i za dob „naší“ první republiky a nikdy ji nezískala) a kterou obývají svébytní Rusínové a Huculové a početné menšiny Maďarů, Rumunů i Romů, nikdy nefandila haličsko-ukrajinskému a volyňsko-ukrajinskému nacionalismu Lvova a Kyjeva.

28. července se více než dvě stě lidí, převážně žen všeho věku, shromáždilo v obcích Rafainovo, Gaty, Ruškek, Dolní Koropec, Fornoš, Velké Berehy a na dalších místech na mírumilovných protestech. Šlo o akci, kterou přes sociální síť svolal obyvatel vesnice Dertsen nedaleko Mukačeva. Následně došlo k blokádě významné silnice u vesnice Žnyatino. Kamiony i osobní auta zůstala trčet v zácpách a dovoleno projíždět měly pouze sanitky. Místní ženy si mezi sebou také zvolily delegátky zastupující každou vesnici či město a ty pověřily, aby napsaly dopis proti odvodům na místní úřady. Ve Velkých Berezích demonstrantky zabránily předání odvodových dokumentů. 29. července zablokovali obyvatelé obce Rakošino mezinárodní silniční tah z Kyjeva do Čopu.

Hnutí následně zachvátilo celou oblast. Na řadě míst došlo k blokádám silnic, ale i železnic a hraničních přechodů. V Siněviru rozřezali místní lidé pneumatiky vedoucímu místní správy, který je nabádal ke klidu a přijetí povolávacích rozkazů. Ve 25 tisícovém Berehově s maďarskou většinou ženy obsadily budovou vojenské správy, v Mukačevu vyšli do ulic protestovat místní Romové, ke střetům s policií došlo v okrese Rachov a občané při dočasném obsazení radnice v Užhorodě donutili rezignovat pověřeného starostu města, Viktora Ščadeje. Protesty fakticky úplně zastavily mobilizaci v celém Zakarpatí.

Budoucnost protestů?

Vládnoucí moc v Kyjevě dosud proti protiválečným protestům zasahovala poměrně benevolentně. To se však může rychle změnit, když předseda vlády Jaceňuk vydal vůči protestujícím ostrý signál, kdy je fakticky označil za agenty Putina a zrádce. Vládnoucí klika si je vědoma své ošemetné situace v době, kdy se problém protahující se, finančně velmi nákladné války mísí s řadou dalších sociálních problémů – asociálními dopady neoliberálních reforem a škrtů, útěkem obyvatel ze země a nově i efektem ekonomických sankcí.

Nelze tedy vyloučit, že vláda bude muset sáhnout ke krvavému potlačení protestů jako se tak stalo v Oděse a na východě země, nebo naopak dojde k dalšímu rozšíření hnutí, které do sebe zahrne i vzrůstající odpor proti pravicovým experimentům MMF a ukrajinských oligarchů vedených čokoládovým králem.