Italská volební kampaň naznačuje pouze jednu věc: přední politici a média země jsou odhodláni umést cestu fašistce Giorgii Meloniové, aby vstoupila do Palazzo Chigi, oficiálního bydliště italského premiéra.

Po celé týdny předpovídají průzkumy veřejného mínění pro Meloniové Fratelli d´Italia (Bratři Itálie) a pravicovou alianci, kterou vede, vítězství. Nikdo však nebije na poplach při vyhlídce, že se dědici Benita Mussoliniho v Itálii vrátí k moci sto let po pochodu na Řím v říjnu 1922. Naopak, Meloniová a její strana jsou přijímáni a chváleni a nebezpečí fašistů u moci je bagatelizováno.

V komentáři k stížnosti Bratrů Itálie, že jejich vůdkyně je „démonizována levicí“, píše korespondent Süddeutsche Zeitung v Římě: „Je to spíše naopak: nikdo v Itálii Giorgii Meloniovou nedémonizuje. Jde si ke svému volebnímu vítězství, přinejmenším se to tak jeví.“

Jedinou podmínkou, kterou Meloniová musela splnit, aby byla uznána za možnou hlavu vlády, byl závazek v pokračování úsporné politiky Mario Draghiho, závazek k Evropské unii, NATO a válce proti Rusku. Okamžitě to splnila.

Itálie je „plnohodnotnou součástí Evropy, Severoatlantické aliance a Západu“, zní první z 15 bodů ve volebním programu, který Meloniová odsouhlasila se svými partnery z Aliance Matteo Salvinim (Lega) a Silvio Berlusconim (Forza Italia). Být „velmi zodpovědní“ a „nezničit“ státní finance, „úplný souhlas s procesem evropské integrace“, nikdy nenavrhovat odchod od eura a zůstat v souladu s EU a NATO v pozici k válce na Ukrajině – to Meloniová zdůrazňuje při každé dostupné příležitosti. Dokonce vydala trojjazyčné video, ve kterém ujišťuje italské spojence NATO a mezinárodní finanční trhy svojí spolehlivostí.

Naproti tomu fašistická minulost Meloniové, její obdiv k „Ducemu“ Mussolinimu, četní neofašisté a násilní neonacisté v její straně a okolí a její napojení na pravicové struktury ve státním aparátu jsou všeobecně ignorováni – dokonce i tajně vítáni, protože zástupci vládnoucí třídy zjevně věří, že budou v budoucích konfrontacích s dělnickou třídou zapotřebí.

Jediná debata tváří v tvář mezi dvěma nejpravděpodobnějšími kandidáty na hlavu vlády je pro jednání s Meloniovou příznačná. Deník Corriere della Sera pozval Meloniovou a Enrica Lettu, šéfa sociálnědemokratické Partito Democratico, k televiznímu duelu, který živě vysílal na svém webu.

Soukromě se ti dva mají rádi a oslovují se křestním jménem. Letta se zdržel jakýchkoli ostrých útoků a neřekl ani slovo o fašistické minulosti Meloniové a její strany. Jen když se Meloniová dovolávala fašistického hesla „Bůh, vlast a rodina“, tak ji Letta obvinil, že dostatečně jasně nepodporuje EU a že nerespektuje práva gayů. A to bylo asi nejdál, kam byl ochoten zajít.

Meloniová také obdržela nepřímé požehnání Maria Draghiho, který po své rezignaci 21. července pokračoval jako úřadující předseda vlády. „Jsem přesvědčen, že příští vláda, ať už bude v jakémkoli politickém odstínu, překoná výzvy dneška, i když zdají se nepřekonatelné,“ řekl v projevu – který Bratři Itálie oslavovali jako politickou podporu.

Ani na volební úrovni se takzvané středolevé strany nesnaží zabránit vítězství Meloniové. Přestože se jejich programy liší jen v nuancích, ve volbách kandidují samostatně. Kromě Lettových demokratů, kteří se spojili s pseudolevicovou Sinistra Italiana, Zelenými a evropskou stranou, ve volbách kandiduje „Třetí pól“ v čele s bývalým předsedou vlády Matteem Renzim a bývalým ministrem průmyslu Carlem Calendou, jakož i Hnutí pěti hvězd bývalého šéfa vlády Giuseppe Conteho.

Vzhledem k tomu, že italský volební zákon upřednostňuje velké strany a volební aliance, dává to třem spojeneckým pravicovým stranám velkou výhodu. Je považováno za možné, že s pouhou polovinou hlasů by mohly získat dvě třetiny parlamentních křesel a pak by mohly změnit ústavu.

Podpora pro Melonivou se neomezuje pouze na Itálii. Manfred Weber, německý předseda Evropské lidové strany (EPP, aliance křesťansko-demokratických, konzervativních a liberálně-konzervativních členských stran na úrovni EU) vede v Itálii kampaň za Silvia Berlusconiho a tím nepřímo i za Meloniovou. Stejně jako němečtí křesťanští demokraté (CDU/CSU), je strana pětaosmdesátiletého mediálního magnáta a expředsedy vlády, proti níž se řeší tři desítky případů korupce, zneužívání úřadu, daňových úniků a propagace prostituce, členem EPP.

Snaha vykreslit Meloniovou jako reformovanou političku, která by sledovala umírněný, konzervativní kurz a ztělesňovala triumf ženské emancipace jako první žena v čele italské vlády, stojí v příkrém rozporu s realitou.

Meloniová se připojila k mládežnickému hnutí Movimento Sociale Italiano (MSI), které vzešlo přímo z Mussoliniho fašistické strany, v roce 1992 jako 15letá. MSI byla shromaždištěm pro fašisty, kteří zůstali loajální k diktátorovi. Měla úzké vazby na krajně pravicové sítě státního bezpečnostního aparátu, které se opakovaně pokoušely vytvořit podmínky pro státní převrat prostřednictvím narůstajících teroristických útoků.

MSI měla vliv na místní úrovni, ale spolupráce s ní na národní úrovni byla považována za tabu. To se změnilo v roce 1994, kdy Silvio Berlusconi přivedl stranu do své první vlády. Ve věku 31 let se Meloniová později stala italskou ministryní mládeže a sportu v Berlusconiho vládě.

V roce 2009 se Alleanza Nazionale, jak si MSI začalo říkat, sloučila s Berlusconiho stranou. O tři roky později Meloniová založila Bratry Itálie, aby pokračovala ve fašistických tradicích MSI.

Strana zpočátku vedla okrajovou existenci. V roce 2013 získala dvě procenta hlasů a v roce 2017 jen něco málo přes čtyři procenta. Její růst začal poté, co se prakticky všechny ostatní strany loni na jaře spojily a vytvořily vládu národní jednoty pod vedením bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho. Mezitím Bratři vystoupali v průzkumech na 25 procent.

Ve straně se to hemží přesvědčenými, násilnými fašisty. Například Francesco Lollobrigida, vůdce frakce Bratrů v Poslanecké sněmovně (dolní komora parlamentu) a švagr Meloniové, prosazoval stavbu mauzolea pro Rodolfa Grazianiho, které bylo postaveno v roce 2012. Graziani byl jako Mussoliniho polní maršál a ministr války zodpovědný za použití jedovatého plynu a masové popravy v koloniích a výstavbu koncentračních táborů v severní Africe, v nichž bylo zabito nejméně 50 000 vězňů.

Před třemi lety oslavili spolustraníci Meloniové v regionu Marche Mussoliniho pochod na Řím vzpomínkovou večeří. Jeden z účastníků, Francesco Acquaroli, je nyní předsedou vlády tohoto regionu. Ve Veroně si mládežnická organizace strany připomněla nacistického kolaboranta a SS Standartenführera Léona Degrella. Také jinde je často vidět „římský pozdrav“ fašistů při vzpomínkových akcích Bratrů.

Strana udržuje úzké vazby s militantními neonacistickými skupinami, jako je CasaPound, jejichž členové se označují za „fašisty třetího tisíciletí“. V jednom z objektů organizace našla policie svatyni na poctu nacistickým válečným zločincům Heinrichu Himmlerovi, hlavnímu architektovi holocaustu, a Erichu Priebkemu, odpovědnému za masakr v Ardeatinských jeskyních v Římě v roce 1944, při kterém bylo v odplatě za útok partyzánů, při kterém zahynulo 33 mužů německého policejního pluku SS, zabito 335 italských civilistů.

Aktivisté a novináři, kteří odhalili pravicové machinace Bratrů, se musí bát o své životy. Například Paolo Berizzi, novinář deníku La Repubblica a autor několika knih o extrémní pravici, je pod takovou stálou osobní ochranou, kterou obvykle vyžadují pouze žalobci vyšetřující mafii. Denně dostává desítky výhrůžek smrtí, a dokonce mu vyhrožují na transparentech na fotbalových stadionech, kde jsou ultras jedním z hlavních náborových míst pro neonacisty.

K tomu lze přidat Meloniové napojení na krajně pravicové strany v jiných zemích. Pravidelně se například objevuje na akcích pořádaných španělským Voxem, shromaždištěm příznivců bývalého diktátora Franca. Má také blízko k maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi a příznivcům Donalda Trumpa ve Spojených státech.

Převzetí italské vlády Meloniovou je vážnou hrozbou pro dělnickou třídu. Posílí krajně pravicové síly ve státním aparátu a ve společnosti, které již terorizují dělníky, levicové aktivisty a imigranty.

Její spojenci – Lega a Forza Italia – stojí neméně vpravo. Vůdce Lega Salvini jako italský ministr vnitra podněcoval nejpravicovější elementy neomezeným štvaním proti uprchlíkům a masivním zvyšováním pravomocí státního aparátu. Podporovali ho stejní neonacisté, kteří se nyní obrátili na Meloniovou. Silvio Berlusconi zahájil svou ekonomickou a politickou kariéru v zednářské lóži Licio Gelliho „Propaganda Due“ (Propaganda dvě nebo P2), která byla dlouho centrem krajně pravicového spiknutí zahrnujícího policii, armádu, obchod, politiku, mafii a tajné služby.

Podporu Meloniové a zlehčování nebezpečí všemi buržoazními stranami a médii proto nelze považovat za pouhá nedorozumění nebo „omyly“. Ukazují, že vládnoucí třída jako celek se posouvá doprava a připravuje se na násilné potlačení sociálního a politického odporu. K tomu potřebuje fašisty.

V posledních 30 letech provedly takzvané středolevé strany masivní útoky na dělnickou třídu. Zatímco Berlusconi a jeho spojenci drancovali státní pokladnu pro své vlastní obohacení, připadla středolevicovým a technokratickým vládám, které středolevice podporovala, úloha doplňování státní kasy na úkor dělnické třídy. V tomto procesu je pseudolevicové strany, jako je Rifondazione Comunista, kryly zleva a podporovaly je v politice namířené proti dělnické třídě.

Důsledkem je beznadějná krize buržoazní politiky a, pokud jde o zájmy pracujících, naprosté politické vakuum. Všechny establishmentové strany a odbory se spikli proti dělnické třídě. Výdaje na vzdělání, zdravotnictví a kulturu byly zredukovány až na kost, lidé s nižšími příjmy a důchody zaznamenali jejich masivní pokles a nezaměstnanost obecně i nezaměstnanost mládeže patří k nejvyšším v Evropě. Státní dluh činí 150 procent HDP a má být snížen zavedením dalších úsporných opatření diktovaných EU.

Kromě toho existují katastrofální důsledky pandemie, klimatické katastrofy a války s Ruskem. Itálie se 177 000 úmrtími na koronavirus zaznamenala po Británii druhý nejvyšší počet obětí COVID v Evropě. Dvě třetiny populace, 40 milionů lidí, žije v nebezpečných oblastech ohrožených katastrofami (požáry, povodně, zemětřesení).

Válka NATO s Ruskem, kterou Itálie plně podporuje, hrozí, že se změní v jadernou katastrofu a žene ceny nahoru. Inflace je na 8,4 procenta – a roste. Nespočet rodin už nebude moci v zimě vytápět své domovy nebo si dovolit dostatek jídla.

Odpor proti tomu roste. Blíží se obrovská třídní konfrontace, na kterou se vládnoucí třída připravuje vyzbrojováním státního aparátu, posilováním fašistů a obracením se k autoritářským formám vlády. Itálie není výjimkou. Podobný vývoj probíhá v každé kapitalistické zemi.

Dělnická třída se na tuto konfrontaci musí připravit tím, že se na mezinárodním základě sjednotí v boji proti inflaci a sociálním škrtům a spojí to s bojem proti militarismu, fašismu a jejich příčině, kapitalismu. Situace si v Itálii vyžaduje vybudování sekce Mezinárodního výboru Čtvrté internacionály, světové strany socialistické revoluce.

Převzato z: https://www.wsws.org/