Společenský pokrok, tak by se dalo v souhrnu označit hlavní téma přednášky a diskuze, pořádané v sobotu 23. listopadu 2013 v Liberci Pražskou školou alternativ, Levou perspektivou, Nadací Rosy Luxemburgové a Iniciativou evropských občanů za nepodmíněný základní příjem. Místem konání byl velký sál Krajské vědecké knihovny v Rumjancevově ulici.

Přednášky a následné diskuze byly rozděleny na dva bloky: první se zabýval sociálním hnutím v Latinské Americe, konkrétně v Bolívii a Brazílii, druhý pak nepodmíněným základním příjmem. O situaci v Bolívii promluvila etnoložka PhDr. Jana Jetmarová, Ph.D. z katedry filosofie Technické univerzity v Liberci (členka Levé perspektivy). V úvodu přiblížila novodobé dějiny této republiky, v níž v období od 50. do 80. let minulého století proběhlo množství vojenských pučů a v r. 1986 pak kolaps měny, vedoucí k hyperinflaci a neoliberální transformaci, jejímž důsledkem se stala více než padesátitisícová nezaměstnanost, oslabení odborů a ochromení základních funkcí státu, jež byly částečně předány soukromému sektoru. To vedlo k nárůstu černé a šedé ekonomiky a pěstování koky, ale na druhé straně k vzestupu sociálního hnutí, spojivšího se s národně osvobozeneckým hnutím původního domorodého indiánského obyvatelstva, které se stalo vůdčí silou oproti bílým přistěhovalcům. V r. 2000 byla na nátlak obyvatel zastavena privatizace vodovodní sítě a její americký nájemce musel ze země odejít. O tři roky později se lid postavil proti privatizaci zemního plynu, což bylo již druhým masovým odmítnutím neoliberální politiky.

Sociální politika Evo Moralese

V r. 2005 zvítězil v předčasných volbách prezident Evo Morales (53,7 % hlasů při účasti 84,5 % voličů), jenž se stal prvním prezidentem v Jižní Americe původem z domorodého indiánského obyvatelstva. Morales sjednotil domorodé a sociální hnutí a v r. 2006 výrazně zvýšil zdanění těžby fosilních paliv a největší petrochemickou společnost, díky čemuž 82 % jejich zisku připadá bolivijskému státu a je zdrojem financování sociálních programů, např. boje proti vysoké dětské a kojenecké úmrtnosti (matkám jsou hrazeny preventivní prohlídky a návštěvy dětí do dvou let u lékaře a vypláceno porodné), podpory školní docházky dětí (stipendia) a starobního důchodu lidem nad 60 let bez dalších příjmů. Stát také umožňuje svým občanům (ve spolupráci s Kubou a Venezuelou) bezplatné operace očních vad, jež jsou zde velmi rozšířené vzhledem k ostrému slunci. Podíl analfabetů se podařilo snížit díky práci 50 tisíc dobrovolníků pod tři procenta.

Nová ústava z r. 2009, schválená referendem, rozšířila sociální práva, především zakotvila přístup k vodě, kanalizaci a komunikačním prostředkům. Tyto zdroje a služby nesmějí být převedeny na soukromé subjekty. Sociální situace se však zlepšuje pomalu, 49,6 % obyvatel ještě žije pod hranicí chudoby (v r. 2005 přes 60 %). Kojenecká úmrtnost se snížila ze 75 promile v r. 2005 na 39,76 promile v r. 2013. Negativně na zvyšování životní úrovně bohužel působí, že Bolívie je vázána nevýhodnými mezinárodními smlouvami z minulosti.

Občanská participace a základní příjem v Brazílii

Socioložka Mgr. Zuzana Uhde, Ph.D. ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR přiblížila dění v současné Brazílii. Zde byl v l. 2003 – 2011 prezidentem bývalý odborový předák Lula da Silva ze Strany pracujících, prosazující sociální program a oponující neoliberální doktríně. Od r. 2011 jej ve funkci nahradila členka Strany pracujících Dilma Rousseffová. V nejjižnějším brazilském státě Rio Grande do Sul je zaveden participativní systém, který zvyšuje podíl prostých občanů na rozhodování oproti běžné zastupitelské demokracii (ovšem při zachování soukromokapitalistického vlastnictví). V hlavním městě tohoto státu Porto Alegre funguje již od konce 80. let participativní rozpočet, který inspiroval vznik Světového sociálního fóra. Rio Grande do Sul má asi 10 milionů obyvatel a je tedy důkazem, že participace je možná i nad rámec malé komunity. Lid si volí své zástupce od nižších úrovní po vyšší a výdaje se rozdělují podle počtu obyvatel a jejich životní úrovně. V určité podobě je vyplácen základní příjem, ale nevztahuje se na všechny. Jeho všeobecné rozšíření je zakotveno v zákoně jako strategický cíl; prvním krokem je rozšíření pomoci chudým. Jedinou podmínkou získání hmotné podpory je posílání dětí do škol a na zdravotní prohlídky. Sociální dávky jsou vypláceny ženám (matkám), což vede k pozitivní změně vztahu mezi muži a ženami ve společnosti, k větší nezávislosti žen na mužích. Deset let trvání tohoto programu vedlo ke zvýšení školní docházky a snížení domácího násilí.

Bolivijské dělnické hnutí

V diskuzi, moderované Nikolou Čechem z Levé perspektivy, se návštěvníci tázali např. na situaci dělnického hnutí. V Bolívii byly do nástupu neoliberální politiky ve 2. polovině 80. let silné hornické odbory. Po privatizaci dolů bylo 35 tisíc pracujících propuštěno a sociální hnutí se přesunulo k pěstitelům koky. Odbory však nejsou jednotné a oslabují je vnitřní spory. Komunistická strana se formovala v městském prostředí bílé elity. Stála sice za požadavky rolnických mas, ale nedokázala překonat silnou etnickou hranici. Dnešní KS Bolívie má nepatrný vliv a její místo zaujalo Hnutí za socialismus (Movimiento al Socialismo – MAS). To představuje reformistickou sílu uplatňující politiku kompromisu. Pokrokovou úlohu hrají bojovné indiánské organizace, např. Národní rada aymarských komunit, požadující vybudování domorodého státu na socialistických principech. Druhá nejsilnější opoziční platforma působí mezi domorodci Amazonie a klade důraz na ekologii, bojujíc proti důsledkům těžby v pralesech. Odvrácenou tváří bolivijské politiky jsou fašistické bojůvky, některé dokonce otevřeně používající hákový kříž a šířící nenávist k indiánům. V minulosti vystupovaly především proti požadavkům na znárodnění půdy. Po přijetí kompromisů (k vyvlastnění latifundií nedošlo) oslabily. Jedna z mládežnických fašistických organizací dokonce podpořila Moralese a MAS. To bohužel ukazuje, že Moralesova politika je natolik nevyhraněná, že může být přijatelná i pro latifundisty a fašisty.

Armáda je loajální Moralesovi, díky tomu, že je štědře honorovaná. V případě hlubších politických změn lze však očekávat, že se od Moralese odvrátí. Za pozornost stojí rivalita mezi policií a armádou. Policie byla v minulosti financována USA k potlačování pěstitelů koky. Progresivní daň z příjmu fyzických osob policisty postihla, ti se vzbouřili a byli potlačeni armádou, přičemž na stranu policie se postavili ozbrojení hasiči.

Nepodmíněný základní příjem

Po přestávce, jejíž součástí bylo občerstvení, přednesla Mgr. Zuzana Uhde, Ph.D. úvodní slovo o nepodmíněném základním příjmu (dále NZP). Iniciativa evropských občanů za NZP usiluje o získání potřebného počtu podpisů, aby se jeho zavedením musel zabývat Evropský parlament. NZP je formou přerozdělování, jež by měla zajistit důstojný život všem (na základě občanství, resp. pobytu v daném územním celku) bez dokazování nároku na tuto finanční dávku. Proto by ve své počáteční etapě měl NZP dosahovat alespoň hranice chudoby, což je v ČR asi 9,5 tisíce korun měsíčně. Snaha o zavedení této dávky je odezvou na to, že plná zaměstnanost (dle názoru prosazovatelů NZP) již není možná, jelikož vzhledem k úsporným technologiím potřeba pracovní síly klesá.

V některých zemích je již základní příjem uplatňován, a to jako dividenda z těžby nerostných surovin na Aljašce, v Íránu a v Namibii. V dlouhodobém horizontu se plánuje jeho zavedení v Brazílii (jak jsme se dozvěděli již v předchozí části programu), diskuze o něm vrcholí ve Švýcarsku, kde by mělo proběhnout celostátní referendum, jehož výsledek bude závazný, a také na Kypru.

NZP vychází mj. z toho, že mnohé společensky potřebné aktivity jsou neplacené, např. domácí péče o děti nebo o nemocné, tzn. peníze nejsou pro činnost jedince výlučným motivačním faktorem. NZP nemůže vést ke zrušení ostatních sociálních dávek, neboť lidé mají různé potřeby a např. nezbytnost finančního zvýhodnění nemocných a postižených je zřejmá. Nepodmíněný příjem rozrušuje dosavadní vztah existenčního zajištění a placeného zaměstnání.

Možné dopady nepodmíněného příjmu na ženy

O možných dopadech zavedení NZP na vzájemné vztahy mezi muži a ženami hovořila absolventka oboru genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy Mgr. Soňa Tichá. Upozornila na to, že uznávání placeného zaměstnání jako jediné užitečné práce (činnosti) vedlo ke vzniku „veřejné služby“ (nucené práce nezaměstnaných) a „docházky nezaměstnaných“ (jejich šikany prostřednictvím nutnosti hlásit se na úřadech, resp. poštách), tj. k považování všech lidí bez příjmu ze zaměstnání (nebo podnikání) za parazity, ačkoli např. matka pečující o děti je společensky přínosnější než kdejaký poskytovatel půjček. V kapitalismu nejsou domácí práce a péče honorovány, ačkoli bez nich by nebyla možná reprodukce pracovní síly.

Neoliberalismus zneužil některé feministické cíle pro své účely, např. vstup žen na trh práce vedl ke snížení mezd, kvůli kterému muž již neuživí rodinu sám a žena je ekonomicky donucena pracovat. Financování NZP lze očekávat především od progresivního zdanění, tedy přesunu financí od bohatých k chudším. To by prospělo ženám, kterých je mezi nízkopříjmovými více. NZP by mohl vést i k tomu, že by se muži více věnovali domácím pracím (nejsouce natolik nebo vůbec časově zatíženi námezdní prací, resp. službou), což by ulehčilo ženám. Muži se také budou moci rozhodnout pro péči o děti, zatímco dnes s ohledem na svůj obvykle vyšší příjem jsou nuceni setrvávat v zaměstnání. Ale zde se nacházíme pouze na poli spekulací. Odpůrci namítají, že NZP naopak posílí patriarchální struktury, jelikož ženy budou díky němu více zůstávat doma s dětmi, tedy mimo pracovní proces.

NZP by mohl vést k vyjednání lepších pracovních podmínek. Zaměstnanci by nebyli existenčně nuceni přistupovat na nepříznivé mzdové a pracovní podmínky a nebáli by se organizovat a bojovat za svá práva (případné propuštění by pro ně nebylo ekonomicky likvidační). Závěr Soni Tiché byl, že nepředpokládá negativní dopady zavedení NZP, nicméně ten sám o sobě nerovnost mezi ženami a muži nevyřeší.

Oslabení nebo upevnění kapitalismu?

V diskuzi se návštěvníci k otázce NZP vyjadřovali dosti kriticky. Zazníval především argument, že jeho vyplácení by bylo natolik finančně náročné, že v současné společenskoekonomické formaci jej vládnoucí moc nikdy nepřipustí. Lze také předpokládat, že pokud by se podařilo nepodmíněný příjem prosadit, vedlo by to ke snižování mezd a ostatních sociálních výdajů (čemuž by bylo možné předejít nastavením důstojné minimální mzdy).

Padla také důležitá otázka, mají-li propagátoři NZP další sociální požadavky směřující k překonání kapitalismu. Ukázalo se, že podporovatelé této kampaně jsou nesourodou skupinou, v níž zdaleka ne všichni jsou orientováni protikapitalisticky, natož dokonce marxisticky. Dle mínění Zuzany Uhde by měl tento příjem vést k nabourání kapitalistického režimu, jelikož pro kapitál by byl nestravitelným soustem. Jeho prosazení sice bude obtížné, nicméně buržoazie už umožnila pod tlakem lidového hnutí zavedení jiných jí nepříjemných požadavků, např. osmihodinové pracovní doby nebo všeobecného volebního práva. Naskýtá se však otázka, zda by dnešní vládci nepřistoupili na NZP až v situaci, kdy by revoluční hnutí svým rozmachem hrozilo připravit je o všechna jejich nadpráví, takže by raději volili tuto formu vzdání se jejich nepatrné části pro udržení „sociálního smíru“. V takovém případě by ovšem prostřednictvím NZP nebyl kapitalismus oslaben, nýbrž naopak upevněn. Sporné je také společensky prospěšné využívání volného času nepracujícími příjemci nově vzniklého důchodu, jelikož kapitalismus je v tomto ohledu nijak neemancipuje. Dle názoru několika diskutujících je nutné nejdříve změnit společenskoekonomickou formaci, což teprve vytvoří podmínky pro možné zavedení NZP. Zuzana Uhde naopak soudí, že NZP by se mohl stát předstupněm socialistické přeměny, podobným kompromisem kapitálu jako sociální stát.

Liberecká debata se u posluchačů setkala se živým zájmem a svůj názor přidala velká část z nich. Organizátorům a řečníkům (vlastně řečnicím) patří proto velký dík, mj. i za to, že se podařilo takovouto akci uspořádat v mimopražském prostředí. Je jen škoda, že přednáška nebyla inzerována lépe, šířeji a ve větším časovém předstihu. Mohla mít větší účast a tím i ohlas.