Místnost věnovaná někdejšímu prezidentovi Brazílie Juscelinu Kubitschkovi (1902-1976) byla slavnostně otevřena v Muzeu vystěhovalectví do Brazílie, které se nachází v Náhlově u Ralska.

Kořeny Juscelina Kubitschka sahají do české Třeboně, odkud pocházel jeho pradědeček Jan Nepomucký Kubíček (1801 Třeboň – 1880 Brazílie), který přišel do Brazílie v roce 1823 s první skupinou přistěhovalců ze zemí dnešní České republiky. Usadil se tam v Diamantě, ve státě Minas Gerais. Jeho levicový pravnuk Juscelino, který byl v letech 1956-1961 brazilským prezidentem, proslul kupříkladu vybudováním hlavního města města Brasilia, které v roce 1960 vzniklo na místě někdejší džungle.

Zakladatel a majitel muzea Petr Polakovič našel v Brazílii své vzdálené příbuzné, nyní pomáhá – minimálně radou – dalším. Jeden z panelů v muzeu je věnován třeba Františku Carlosi Stěrbovi (vlastním jménem František Kešner). Veškerou dokumentaci zachovala Hana Šiková z Plzně, s jejíž babičkou Annou si básník Štěrba léta dopisoval. Znal ji z mládí z tuzemska, a v roce 1949 se, po dvouletém pobytu v západních evropských zemích, nastěhoval do Brazílie.

„Přes dopisování, které inicioval, spolu prožili vyloženě milostný příběh,“ řekla Šiková. V dopisech Anně byla totiž láska včetně občasných hádek. Nic na tom neměnilo to, že Štěrba nežil sám, ale s Brazilkou Rózou, která se naučila chystat mu i česká jídla – třeba králíka se zelím. Vyústěním příběhu byly jedny z posledních řádek Štěrby, který Anně napsal, že věří v posmrtný život, ve kterém se spolu setkají. Nedlouho po jeho smrti – poté, co jí dopisy přestaly chodit – Anna spáchala sebevraždu. „Až po letech jsem všechny dopisy přečetla, a odkryla tak tajemství, proč si babička tehdy vzala život ,“ uvedla Šiková.

Dalším z vystěhovalců byl třeba nevlastní bratr Tomáše Bati Jan Antonín Baťa, který tam založil obchody s obuví a vybudoval i některá města. Jeden z panelů je věnován jeho vnučce Dolores Baťové, která obhospodařuje jednu z brazilských farem. V Brazílii žije i hodně českých Němců. K vystěhování nemalého počtu Čechů do Brazílie došlo hlavně koncem 19. století – tehdy tam měla dokonce vzniknout celá česká vesnice, což se sice nepovedlo, ale krajané přesto ze země neodešli. Většina panelů (včetně fotografií Jindřicha Štreita), které jsou v muzeu instalovány, byla vystavena v roce 2009 na Pražském hradě v rámci výstavy Braziliáni z Česka.

Památkářka Květa Křížová představila panel věnovaný tapetám ze zámku v Loučné nad Desnou, který stojí po levé straně silnice ze Šumperka do Jeseníku. Jedná se o brazilské motivy tapet na základě maleb J. M. Rugenda (1802-1858). Jsou na nich zachyceni černošští otroci na brazilských kávových plantážích i boj Indiánů s brazilskými vojáky. „Od 16. století byly do Brazílie přivezeny asi 4 miliony černošských otroků,“ řekla Křížová. Dělali těžké práce v dolech a na plantážích, bylo s nimi nelidsky zacházeno. Jejich obranou bylo bojové umění spojené s tancem – capuera. Ukázku tohoto umění měli účastníci večera možnost vidět.

Černoši zakládali i některá brazilská města. Nyní v zemi společně žijí lidé různých národností i barev pleti. „V Brazílii je nyní velká rasová a národnostní tolerance. I k muslimům,“ řekla Křížová. Důkazem je podle ní i to, že prezidentkou největší země Latinské Ameriky je dcera bulharského přistěhovalce Dilma Rousseff. Smutné ale je, že tapety, které dávné boje za rovnoprávnost člověka připomínají, už na zámku v Loučné nad Desnou nejsou. „Po roce 1989 byl zámek v majetku obce, která ho prodala soukromníkům. Nyní tam asi vznikne wellnes a podobně, jak to tak bývá. Tapety byly bohužel zničeny,“ řekla Křížová. Je ráda, že se zachovaly alespoň jejich kopie.

V rámci slavnostního večera si přítomní vyslechli kytarová sóla brazilské klasiky, v podání kytaristy Jiřího Predky. Přítomní Brazilci nachystali brazilský národní nápoj – caipirinhu, což je koktejl z brazilské pálenky z cukrové třtiny cachaca, limetek, třtinového cukru a ledu. Návštěvníci muzea ochutnali národní pokrm feiojada (rýže s fazolemi, masem a klobásou) i další pochutiny. Je totiž pravdou, že lidé různých národností se nejlépe poznávají při jídle, pití a dobré zábavě. Když je to spojeno i s osvětou, nemá to chybu.

Muzeum vystěhovalectví do Brazílie se nachází v budově někdejší náhlovské základní školy-jednotřídky, konají se v něm jak akce spojené s česko-brazilskou tematikou, tak i s tematikou zaniklých obcí na Liberecku, kde kdysi žili čeští Němci. V budově se lze i ubytovat, lze se tam i občerstvit,čehož hlavně v teplejších měsících využívají především cyklisté – Náhlovem totiž vede cyklostezka. Poblíž muzea se nachází i kaplička a naučná stezka připomínající zaniklé obce. I o obnovu kapličky a vybudování naučné stezky se postaral Polakovič s přáteli, především prostřednictvím grantů sehnali potřebné finance.