Nikola Čech z Levé perspektivy přednášel 31. května 2018 v pražském Domě odborových svazů na semináři Spojenectví práce a solidarity o své nedávné návštěvě Luganské lidové republiky a situaci v lidových republikách na Donbase.

Luganská lidová republika (LLR) vznikla v roce 2014 a byla méně konsolidovaná než sousední Doněcká lidová republika. Bojovaly za ni různorodé síly. Není uznána jinými zeměmi než Doněckou lidovou republikou, Jižní Osetií a Abcházií, tedy žádným mezinárodně uznávaným státem. (Příznačné je, že ani Ruskem.) Řada velitelů LLR byla zabita za nejasných okolností, prezident Plotnický utekl do Moskvy a nyní republiku řídí někdejší ministr státní bezpečnosti Pasečnik.

Probíhají opravy budov a infrastruktury a byl vyhlášen pětiletý plán rozvoje. Občané mají možnost na něm participovat osobně v diskusích či na internetu, což za Plotnického nebylo možné. Cíle rozvoje jsou sociální, energie jsou dotované a šestkrát levnější než na Ukrajině. Na rozdíl od území ovládaného kyjevskou juntou nebyly zničeny sociální výdobytky, nicméně země se potýká s velkou nezaměstnaností a bude proto zvyšovat pomoc nezaměstnaným a snaží se obnovit zničený průmysl. Podstatné k tomu bude prolomení sankcí.

80 % problémů pochází z doby před válkou. Téměř 30 let od rozpadu SSSR se do ničeho neinvestovalo. Mnoho podniků bylo uzavřeno již za prezidenta Janukoviče, kromě průmyslu došlo i k rozsáhlému zchátrání a devastaci dopravní infrastruktury, např. uzavírání tramvajových tratí. HDP se nikdy nedotkl úrovně roku 1990. Nikdy už se v oblasti neinvestovalo tak rozsáhle jako za éry Brežněva.

Pětičlenná česká delegace podporovatelů cestovala do Luganské lidové republiky na 10 dní. Předseda Společnosti přátel Doněcké lidové republiky a Luganské lidové republiky Jaromír Vašek zde pobývá déle. Součástí návštěvy bylo otevření Českého kulturního centra na univerzitě v Lugansku. Čeští návštěvníci se setkali s některými vedoucími představiteli LLR, např. s ministrem dopravy. Navštívili také několik škol.

V LLR je asi 1,5 milionu obyvatel, v Doněcké 2,5 milionu. Část dřívějšího obyvatelstva utekla do Ruské federace. Za války uprchlo z Donbasu 1,5 milionu lidí, z nichž půl milionu se později vrátilo. Část ze zbývajících se chce připojit k RF, část je pro udržení samostatnosti a existuje i nepatrná část zastánců spojení s Ukrajinou.

Ukrajinská vláda vyhlásila blokádu uhlí z Donbasu a začala kupovat předražené uhlí z Afriky a Ameriky a od té doby je uhlí nedostatek a je drahé.

Donbaské republiky mají bohužel k socialismu (jako společnosti založené na společenském vlastnictví výrobních prostředků) dost daleko. Do národního vlastnictví byly přejaty jen podniky ukrajinského státu, většina výrobních prostředků zůstala soukromá. Nalezneme zde spoustu supermarketů a fastfoodů. Platí se jen rublem. V r. 2014 vážně hrozil hladomor, před kterým zdejší lid zachránila pomoc z Ruska. Obě donbaské republiky jsou však nyní v pasti Minských dohod a nemohou se spojit, aby tyto dohody neporušily. Jsou však propojené celně a dopravně. Kromě vysoké nezaměstnanosti se oblast potýká i s nedostatkem odborníků. Je zjevné, že oligarchická Ruská federace není socializaci nijak nakloněna, takže pokrokové síly jsou v sevření ukrajinské buržoazie z jedné strany a ruské ze strany druhé. Komunisté Donbasu si nedělají o skutečné povaze ruského impéria žádné iluze, na rozdíl od významné části těch českých…

Na území ovládaném zfašizovanou a proamerickou kyjevskou vládou je jakýkoli odpor proti ní tvrdě potlačován. Proběhla rozsáhlá dekomunizace a policie nechává nacionalistické oddíly terorizovat obyvatelstvo. I přes útoky nacionalistů se koná např. pochod „Nesmrtelný pluk“ se sovětskou symbolikou k uctění památek obětí Velké vlastenecké války. Tedy občanů, padlých na straně SSSR. Snad může tato připomínka vyznít nepatřičně, ale bohužel je zcela namístě v době, kdy vládnoucí síly nejen Ukrajiny, ale i některých dalších postsovětských republik otevřeně obhajují a uctívají fašistické agresory a jejich přisluhovače. Rovněž v ČR dochází k postupnému omlouvání jejich zločinů, vzpomeňme namátkou na nedávno otevřený hřbitov čtyř tisíc příslušníků Wehrmachtu a SS v Chebu, svým pojetím vyloženě čestné pohřebiště, přímo naproti prostému pomníku jejich obětí. Nemluvě o sílících kampaních o „vyhnaných Němcích“, kdy předchozí chování většiny Němců k českému obyvatelstvu se přechází mlčením a účelově se nepřipomíná, že „hodní Němci“ byli na konci války v koncentrácích, v lepším případě v emigraci, ale většinou bohužel už na Onom světě. Rozhodně ne v českých ulicích…

Ale zpět na Donbas. Jak je české veřejnosti známo i z režimních médií, boje mezi silami kyjevské vlády a lidových republik neustávají. Bojuje se starou sovětskou technikou. V obraně i budování pomáhá mnoho dobrovolníků ze zahraničí, např. Italové zde zřídili družstevní pekárnu.

České ministerstvo zahraničí opakovaně odmítlo pořádání finanční sbírky pro Donbas. Oproti tomu Člověk v tísni tam působit mohl, ale byl vyhnán za své podvratné aktivity.

V závěru své přednášky odpověděl Nikola Čech na otázky přítomných. O téma byl velký zájem, ovšem dvouhodinový časový limit byl neúprosný. Zájemci o bližší informace z osobní zkušenosti z návštěvy oblasti naleznou poutavé reportáže na stránkách nwoo.org a ksm.cz.

Z představených fotografií jsme mohli názorně vidět hrozivý dopad pádu Sovětského svazu, třiceti let rozkladu a utrpení v restaurovaném kapitalismu a následné občanské válce. Právě na východní Ukrajině je velmi názorně vidět, jak vysoko mohl vystoupit kdysi utlačený lid v rovině ekonomické, politické i morální díky osvobození práce a vedení revoluční strany, a jak hluboko následně spadnout, když revoluční předvoj zdegeneroval, a nakonec sám řídil obnovu kapitalismu. Představu o hrdinném boji zdejšího lidu proti fašismu a za socialismus můžeme získat z knihy A. A. Fadějeva „Mladá garda“ (1945). Tragické je, že jím popsané hrůzy, prováděné hitlerovskými okupanty a jejich domácími pomahači, byly oživeny o 70 let později ukrajinskými nacionalisty v žoldu USA. Jenže na rozdíl od časů „Mladé gardy“ proti fašistickému teroru nestojí silné mezinárodní komunistické hnutí a Sovětský svaz.

Sám jsem na Donbase nebyl, ale vzpomínám na dobré dojmy svého dědy z návštěvy této oblasti v delegaci ČKD Elektrotechnika Praha na konci 80. let. Československá i sovětská strana si tehdy slibovaly věčné přátelství a rozvoj hospodářské spolupráce. Za několik let byly jak české, tak sovětské podniky v troskách. Tendenčně se dnes hovoří o tom, že byly zastaralé a nekonkurenceschopné a nemohly tedy jinak skončit. Ve skutečnosti jezdili západní odborníci obdivovat drahé moderní vybavení některých socialistických podniků a uznale říkali, že v jejich zemích nejsou finanční prostředky k jeho pořízení. Po privatizaci si noví západní majitelé toto levně získané vybavení odvezli a nechali po sobě jen prázdné haly, které jsme po léta vídali a leckde ještě vídáme v českých městech.