26. února 2020 zemřela v Tiraně ve věku 99 let Nedžmije Hodžová (albánsky psáno Nexhmije Hoxha), přední činitelka albánského komunistického hnutí, která byla jedním z posledních žijících účastníků protifašistického partyzánského odboje ve 2. světové válce. Narodila se 7. února 1921 v Makedonii, ve městě s makedonským názvem Bitola a albánským názvem Manastiri, jako Nedžmije Džugliniová (Xhuglini). Rodiče pocházeli z makedonského Debaru (albánsky Dibra). Otec byl úředníkem a hluboce věřícím muslimem. V roce 1928 se rodina přestěhovala do Tirany, kde Nedžmije studovala na ženském pedagogickém institutu a od počátku roku 1942 do dubna, před svým odchodem do ilegality, byla zaměstnána v Tiraně jako učitelka. Po osvobození země (po roce 1944) pokračovala dálkově ve studiu na Fakultě historie a filologie, obor jazyků a literatury.

Do komunistického hnutí se zapojila v roce 1937, ve svých 16 letech. Účastnila se ustavujícího sjezdu Komunistické mládeže Albánie 22. a 23. listopadu 1941, na kterém byla zvolena do pětičlenného Ústředního výboru. Během války se účastnila jako delegátka všech tří jeho celostátních konferencí. Členkou Komunistické strany Albánie byla od jejího založení v listopadu 1941 (v roce 1948 se strana přejmenovala na Albánskou stranu práce), od r. 1942 byla členkou Generální rady Národně osvobozeneckého hnutí, jehož ustavující konference se účastnila. Byla přítomna také na první národní konferenci ilegální KS Albánie v březnu 1943, kde byl Enver Hodža jednomyslně zvolen generálním tajemníkem.

Do konce druhé světové války bojovala v 1. oddílu Národně osvobozenecké armády. V ilegalitě se Nedžmije a Enver vídali výjimečně. Jak uvádí Nedžmije ve svých pamětech, mezi komunistickými partyzány byla vyžadována přísná morálka, partnerské vztahy musely být hlášeny stranickému vedení a nebylo přípustné je rozvracet, ani naopak kvůli nim zanedbávat boj. Jedním z důvodů důrazu na přísnou morálku a odmítání „volné lásky“ byla obava o to, aby se ženy neobávaly účastnit partyzánského boje.V roce 1943 byla Nedžmije zvolena do sekretariátu Svazu protifašistických žen Albánie, v letech 1946–1952 byla jeho předsedkyní. 31. prosince 1944 se provdala za Envera Hodžu, s nímž měla dva syny, Ilira a Sokola, a dceru Pranveru.

S Enverem se poprvé setkala na ilegálním ustavujícím sjezdu komsomolu 23. listopadu 1941, kde Enver zastupoval ÚV KS Albánie. Nedžmije byla jedinou přítomnou ženou. Účastnila se protifašistických demonstrací, na kterých ženy chodily odvážně v předních řadách, jelikož se předpokládalo, že si policisté a vojáci netroufnou na ně zaútočit. Tato taktika se osvědčila. Díky informátorům komunistů v albánské fašistické milici se Nedžmije v dubnu 1942 dozvěděla, že je na seznamu osob, které mají být zatčeny, a uchýlila se do ilegality. V nepřítomnosti byla odsouzena ke 13 letům vězení. V ukrývání jí pomohl Enver, který byl v té době v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, byl jedním z nejhledanějších antifašistů a chodil ozbrojen revolverem a ručními granáty. Komunisté museli často měnit místo svého pobytu, přespávali oblečení a s pistolemi a ručními granáty pod polštářem. Měli falešné doklady a svou identitu často měnili.

Jedním ze způsobů, jakým komunistická mládež odváděla pozornost fašistických okupantů a jejich domácích přisluhovačů, bylo elegantní oblékání, jelikož „zlatá mládež“ nebyla z odboje podezřívána. Nedžmije chodila někdy maskována také v čadře (černé burce), kterou nosily ortodoxní muslimky. V každém domě a bytě musely být z příkazu okupantů u dveří k dispozici seznamy obyvatel a návštěvy musely být registrovány na policejní stanici. Domácnosti byly prohledávány ve dne v noci, od šesti hodin večer až do šesti ráno platil zákaz vycházení. Naštěstí někteří albánští přisluhovači fašistů byli úplatní.

Zatímco Enver vedl partyzánský boj v horách, Nedžmije se skrývala až do 20. března 1944 v Tiraně. Následně podstoupila riskantní cestu na horské území ovládané partyzány. Zde se podílela na přípravě sjezdu Svazu albánské antifašistické mládeže, konaného 8. srpna. Na něm byla zvolena do sedmičlenného sekretariátu. Po vítězství nad německými okupanty se v listopadu vrátila do osvobozené Tirany. Enver Hodža se stal předsedou vlády. V nevelkém domě, který byl v Tiraně Hodžovým přidělen a kde žili následujících 30 let, se v prvních letech po válce konala jednání politického byra strany.

Od roku 1948 byla Nedžmije Hodžová členkou Národního shromáždění, od roku 1952 Ústředního výboru Albánské strany práce, od 1966 ředitelkou Institutu marxisticko-leninských studií ÚV ASP. V roce 1988 byla zvolena předsedkyní Demokratické fronty Albánie. V prosinci 1990 byla donucena z funkce odstoupit.

Věnovala se výzkumné a publikační činnosti, napsala několik knih. Byla oceněna řadou vyznamenání včetně řádu Hrdiny socialistické práce.

Po vítězství kontrarevoluce byla v roce 1991 vystěhována z domu, který byl předtím obléhán studenty zmanipulovanými „Demokratickou stranou“ a vyhrožujícími jeho vypálením. V lednu 1992 byla zatčena na základě křivého obvinění ze zpronevěry státních finančních prostředků a odsouzena na 9 let ve vězení, z nichž se po odvolání stalo 11. Propuštěna byla po pěti letech. Rozhodně odmítala, že by zpronevěřila státní peníze či se dopustila jakýchkoli zločinů. Po válce obdrželi Hodžovi vysoké funkcionářské platy, ale zasadili se o jejich snížení, ačkoli živili staré a chudé příbuzné. Platy nejvyšších funkcionářů pak byly maximálně 2,5 vyšší než kvalifikovaných dělníků.

Poté, co strávila více než dva roky na samotce, v chladných celách tiranského vězení, kde spala na matraci na podlaze, byla převedena do věznice s ostrahou v Tepeleně, kde strávila asi rok. Bylo to vězení pro muže a Hodžová byla jediná žena – vězeňkyně. V roce 1995 byl za obhajobu politiky svých rodičů uvězněn její syn Ilir a vězněn několik měsíců.

Nedžmije Hodžová zůstala i po kontrarevoluci zastánkyní politiky J. V. Stalina a Envera Hodži a rozhodně kritizovala revizionistický vývoj v „sovětském bloku“ i Číně po Stalinově smrti a XX. sjezdu KSSS. Od roku 1991 až do své smrti byla členkou mimoparlamentní Komunistické strany Albánie, založené toho roku oddělením od Albánské strany práce, která se přeměnila v sociálně demokratickou Socialistickou stranu Albánie.

V roce 1998 publikovala vzpomínkovou knihu „Můj život s Enverem“, z větší části napsanou ve vězení. Zmiňuje v ní i dovolenou v Karlových Varech a oficiální návštěvu Československa.
1. září 2014 byl v albánských novinách „Gazeta Tema“ publikován rozhovor s Nedžmijí Hodžovou o jejím působení v partyzánském hnutí. Bylo smutné číst na internetových stránkách tohoto listu, kolik novodobých fašistů přálo smrt, a dokonce popravu staré hrdinné antifašistické bojovnici.

V češtině vyšla pravděpodobně jediná publikace, věnovaná postavě N. Hodžové. Jde o knihu „Ďáblova žena“ mediálního magnáta, militantního antikomunisty a albánského šovinisty Fahriho Balliua (Naše vojsko, 2012). Tento někdejší loajální přisluhovač Hodžova režimu líčí socialistickou Albánii v nejčernějších barvách, používaje podobných argumentů jako čeští antikomunisté ve vztahu k ČSSR. Mnozí Albánci jsou však zjevně jiného názoru, jelikož je autor nucen si povzdechnout: „Je smutné, že ještě dnes namísto procesu dekomunizace albánské společnosti dochází navzdory všemu naopak k návratu symbolů a hodnot předchozího režimu a k opětovnému opěvování národního zločinu obrovských rozměrů, zločinu s názvem »diktatura proletariátu« … Ve skutečnosti lze dnes … konstatovat, že návrat komunistů k moci zasel v albánské mysli své semínko.“ (s. 7, 10)