Jinak než tak se nedá nazvat událost, která se odehrála před pár dny ve Venezuele. Spojené státy americké i venezuelská oligarchie zažily dne 7. října 2012 jednu z nejtvrdších porážek v poslední době. Po měsících nepodložených zpráv o zhoršujícím se zdravotním stavu venezuelského presidenta Hugo Cháveze, po měsících toužebných zpráv o oslabování Chávézových pozic a popularity, dosáhl Chávez velkého vítězství, když nejenom, že získal absolutně více hlasů než v posledních volbách, ale ještě k tomu porazil tzv. sjednocenou opozici.

26 opozičních seskupení s jádrem tvořeným neoliberálními a zdiskreditovanými partajemi, které se do roku 1998 střídaly 40 let u moci, se sjednotilo k porážce Cháveze, ale ani po tomto sjednocení nedokázaly porazit Chávezovu Sjednocenou socialistickou stranu Venezuely a její spojence z Komunistické strany Venezuely. Porážka Opozice znamená definitivní pohřbení nadějí na obnovu staré Venezuely lokajství USA, privatizace všeho a všech a útisku nejchudších. Naopak, znamená vítězství nejen nové Venezuely, ale také celého sjednocujícího bolívarovského procesu v Jižní a Střední Americe. Rozeberme si volby, úspěch Cháveze i jeho chyby, neschopnost opozice i to, co bude Chávezovo vítězství znamenat pro venezuelský lid.

Volební výsledky

V první řadě k volebním výsledkům. Percentuálně zažil president Chávez výrazné oslabení. Získal „jen“ 55% hlasů, oproti předchozím volbám v roce 2006, kdy získal 63%. Nicméně faktem zůstává, že v roce 2006 mnoho opozičních stran bojkotovalo presidentské volby, nebo nedostatečně mobilizovalo své přívržence. Navíc pokud jde o absolutní čísla, Chávez si polepšil o více než 600 tisíc hlasů. Celkově získal 8,04 miliónu hlasů, zatímco hlavní opoziční kandidát Henrique Capriles Radonski získal 6,46 miliónu hlasů. Voleb se zúčastnilo rekordních 80% voličů, což zajišťuje legitimnost presidentu Chávezovi. Vůdčí kandidát opozice Capriles uznal svou porážku. Jak by ji mohl neuznat, když OSN, Organizace amerických států, pozorovatelé evropského parlamentu a pracovníci z politologického Carterova centra shledávají volby ve Venezuele za demokratické a férové.

Další kandidáti byli Reina Squera, zástupkyně Dělnické síly, středolevé strany, která získala 0,47% hlasů. Po ní pravicový kandidát Luis Reyes z ARO s 0,05% hlasů. Středová Maria Bolívar ze Sjednocené demokratické strany pro mír, která získala rovněž 0,05%. A nakonec venezuelští trockisté kolem odborového předáka Orlanda Chirina, který získal 0,02% hlasů.

Velká vlastenecká kandidátka proti Stolu demokratické jednoty.

Tyto volby byly zápasem nejen mezi Hugo Chávezem a Henrique Caprilesem, ale také mezi Velkou vlasteneckou kandidátkou (VVK) a Stolem demokratické jednoty (SDJ). Velká vlastenecká kandidátka, společenství PSUV (Sjednocené socialistické strany Venezuely), Komunistické strany Venezuely a desítek tisíc lokálních organizací a občanských iniciativ se postavila proti Stolu demokratické jednoty, který byl oficiálně sjednocujícím hnutím opozičních stran, ale fakticky byl nástrojem dvou nejsilnějších stran, Demokratické akce a COPEI, k ovládání drobných opozičních stran. Ve VVK působí například hnutí rolníků, studentské organizace, Bolívarovská organizace vědců a vynálezců, Socialistická studentská fronta apod. Jak příznačné je, že VVK je tvořena občanskými a lidovými organizacemi, zatímco SDJ starými partajemi korupčníků a neoliberálních demagogů. A taky různých šílenců, jako například běsnících venezuelských maoistů ze Strany rudého praporu, kteří se spolčili proti Chávezovi s pravicovými stranami.

SDJ zahájila svoji kampaň pěkně v severoamerickém stylu. Vyhlásila tzv. primárky, volby z nichž měl vzejít jednotný kandidát. Už tento čin jasně ukázal, kterým směrem se chce opozice ubírat po vzoru USA. Ve volbách zvítězil Henrique Capriles Radonski, „levicový“ opoziční předák, který se veřejně prohlašoval za obdivovatele a následovatele brazilského levicového ex-presidenta Luly. Řekl, že jeho ekonomický program je založen na Lulově politice sociální odpovědnosti a zároveň podnikatelsky přátelského prostředí. Představitelé Brazilské dělnické strany, strany bývalého presidenta Luly, obratem označili toto prohlášení za nesmyslné a Caprilese odsoudili. Stejně tak Lula odmítl Caprilesovo přirovnání a veřejně podpořil Huga Cháveze.

Capriles šel hadím stylem do presidentské předvolební kampaně. Snažil se působit jako umírněný představitel levice. Chce sociální stát starající se o lid bez korupce a odděluje se od „staré gardy“ venezuelských politiků, ale zároveň chce větší podporu podnikání, liberalizaci bankovního sektoru a ukončení spolupráce se státy, které USA nemá v lásce. Prostě měl působit jako umírněná verze Huga Cháveze a tím získat část Chávezova voličstva.

Na základě toho, jinak ultrapravicová masmédia, začala podporovat Caprilese a představovat ho jako alternativu ke „komunistickému diktátorovi a masovému vrahovi“ Chávezovi. I „nezávislá“ Česká televize se projevila v celé své kráse, když odvysílala celou řadu reportáží v nichž téměř žadonila po smrti Cháveze a nebo ohlašovala nadcházející porážku Cháveze a nezaujatě dávala prostor opozičníkům, ale nikoliv přívržencům Chávezovi vlády. Capriles navíc prohlásil, že nechce zrušit bolívarovské misie, sociální programy Chávezovi vlády, které venezuelskému lidu zajistili zdravotnictví a školství. Tak to všechno platilo, až do září tohoto roku, kdy opozicí otřásla série skandálů.

Neschopnost a zrada Opozice

Opozice mobilizuje a shromažďuje své voliče, bere část umírněných voličů Chávezovi a chystá se do své největší bitvy, do níž chce investovat vše, co má. Brzy však nastává velký problém. Na začátku září 2012, opoziční poslanec David de Lima vynáší na světlo přísně tajné dokumenty označované jako „Skrytá agenda“. Tajné dokumenty a vnitřní oběžníky sepsané vůdci nejsilnějších opozičních stran, „sociálně demokratické“ (ve skutečnosti neoliberálně pravicové) Demokratické akce, konzervativní COPEI a středo-pravicové Justice First.

Z dokumentů vyplývají skutečné záměry opozice: zrušení bolívarovských misií, privatizace ropného průmyslu, zrušení bolívarovské ústavy z roku 1999, škrty ve zdravotnictví a školství a orientace na Spojené státy americké. Tedy to, co je v přímém rozporu s Caprilesovými prohlášeními. Poslanec de Lima opouští opozici a následuje ho opoziční právník a poslanec William Ojeda, který odsuzuje „neoliberální fanatismus“ vůdců opozice. Krátce na to 4 opoziční strany opustily SDJ a odsoudily „Skrytou agendu“.

17. září vedlejší opoziční presidentský kandidát Yoel Acosta Chirinos odsoudil Caprilese jako podvodníka, který chce obelhat venezuelský lid, a odstoupil z presidentských voleb, následně vyzval své voliče k podpoře presidenta Cháveze. 30. září opustil stranu COPEI dlouholetý funkcionář, Aldo Carmeno a vyzval k podpoře presidenta Cháveze. Ve stejnou dobu zasáhl opozici skandál se zveřejněním videonahrávky na níž Caprilesův blízký spolupracovník přebírá úplatek ve výši 40 tisíc bolívarů za zprostředkování schůze mezi Caprilesem a neznámým podnikatelem.

Opozice těmito skandály ukázala, že se nezměnila a že je jen dalším pokračováním neblaze proslulého Puntofijo paktu, vzájemného předávání moci dvou největších stran a tím i faktické diktatury parlamentu. Opozici určitě nepomohlo ani vyjádření pravicového teroristy a americko-kubánského mafiána Ricarda Koeslinga, který deklaroval opozici podporu se slovy, že „Až Radonsky zvítězí, tak pěstmi, kameny, pistolemi i samopaly vyženeme Chávezovce z Venezuely“.

Chávezovo vítězství je vítězství Venezuely i Ameriky.

Vítězství ve volbách zajistilo presidentu Chávezovi dalších minimálně 6 let budování projektu Socialismu 21. století. V následujícím období chystá Chávez celou řadu velkých projektů a programů. Větší zapojení Jižní a Střední Ameriky do zkoumání vesmíru a posílení telekomunikačních technologií, dokončení bolívarovských misií, dokončení obrovského ropného průmyslového komplexu na pásu řeky Orinoko jež skrývá největší zásoby ropy na celém světě, vybudování masivní infrastruktury po celé Venezuele s cílem propojit odlehlé kouty této velké země.

Vítězství je také vítězstvím sjednocující se Latinské Ameriky. Vítězství posílí bolívarovské státy společenství ALBA, scelí projekty UNASUR, MERCOSUR nebo CELAC, o niž jsme již informovali na webových stránkách, a bude znamenat definitivní konec vlivu severoamerického impéria na události v Jižní Americe.

Doba, kdy levice sotva vyhrávala jen v pár menších státech Jižní Ameriky a kdy většina těchto oblastí byla ovládána fašistickými či pravicovými diktaturami, je s vítězstvím Cháveze v těchto volbách nenávratně pryč. Chávezovi významně pomohl i úspěch v podobě zprostředkování nových mírových rozhovorů mezi kolumbijskou vládou a levicovými povstalci, za což se zasloužili i zástupci Kuby a Norska. Chávezova politika vůči Kolumbii a jeho ústupky v otázce guerill v Kolumbii ukázaly, že myšlenku sjednocené Latinské Ameriky myslí vážně.

Vítězství Cháveze bude také horkou zkouškou latinskoamerické jednoty. Republikánští vůdci v USA veřejně označili Venezuelu za největší hrozbu národní bezpečnosti a v případě svého vítězství hodlají ukončit politiku appeasementu vůči Venezuele. V takové chvíli se ukáže, zda latinskoamerická jednota obstojí tyto útoky. Zatím to vypadá nadějně.

Toto vše souvisí s vítězstvím Cháveze ve Venezuele, protože započatý proces bolívarovského socialismu je procesem zabezpečení Venezuely, posílení svobody a přímé demokracie, zahnání zločinců a korupčníků.

Ale abychom se podívali i na stinné stránky, a to proč došlo k prudkému nárůstu voličstva opozice. Chávezovi bolívarovské projekty jsou nepochybně úspěšné podle všech možných měřítek, faktem ale zůstává, že strana PSUV přejala mnoho byrokratických a korupčních vad staré Venezuely a byrokracie ve Venezuele je stále velice silná. Proces likvidace byrokracie, něčeho co se ve venezuelské společnosti zakořeňovalo a posilovalo dobrého půl století, je proces velice zdlouhavý a mnozí lidé jsou nespokojeni s tím, že Chávezova radikální rétorika a politika není stejně úspěšná v oblasti likvidace byrokracie.

Levicoví kritici Cháveze vyčítají presidentovi fakt, že sama strana PSUV se po slibných začátcích zbyrokratizovala a vykazuje různé autoritářské rysy chování. Chávez není PSUV a PSUV není Chávez, ale tyto dva pojmy jsou úzce spojené a tak nepochybně část voličstva se rozhodla „potrestat“ Cháveze za jeho neúspěšný boj proti byrokratizaci PSUV.

Kromě těchto důvodů nárůstu členstva opozice je nutné vzít v potaz faktor soukromých médií, které jsou ve Venezuele extrémně silné a mají dominantní monopol na informace. Mediální magnáti nenávidí Cháveze a bolívarovskou Venezuelu a udělají vše pro zničení nové Venezuely a ve chvíli, kdy je 90% médií ovládáno opozičními magnáty, nemůže to nemít vliv na část voličstva, která byla zmanipulována hrůzostrašnými představami národní katastrofy v případě vítězství Cháveze… podobně jako české voličstvo vyděšené hrůzostrašnými představami finanční katastrofy v případě vítězství ČSSD. Analogie je dokonalá.

Budoucnost?

Kromě výše zmíněných sociálních programů a projektů sjednocování Latinské Ameriky a Karibiku je nutné se podívat i na politickou budoucnost Venezuely. Velká vlastenecká kandidátka a její vedoucí strana PSUV je stejně jako její nejviditelnější osobnost, Hugo Chávez, předvídatelná a co řekne, to taky udělá. U opozice je ale situace dost dvojaká, a to už od jejích počátků. Primárky opozice z jara tohoto roku ukázaly, že i opoziční voliči směřují doleva, když otevřeně pravicový a neoliberální kandidáti byli naprosto poraženi v primárkách a zvítězil „levicový“ Capriles.

Na druhou stranu, v opozici jsou stále přítomné ultrapravicové skupinky napojené i na kolumbijské paramilitares a americkokubánské podsvětí a osobnosti, které otevřeně vyzývají ke státnímu převratu a občanské válce. Na jednu stranu opozice se sjednotila a vytvořila mnoho lokálních organizací a základen a taky zaznamenala voličské posílení, což nelze nebrat v potaz, na druhou stranu se ale už štěpí a slovy bývalého opozičního poslance Davida de Limy, „opozice se nachází v troskách“.

Skutečný stav opozice není znám. Je nebezpečně tajemná a nelze určit nakolik je jednotná a silná a nakolik se stává spolkem minipartají ovládaných starými zkorumpovanými stranami staré Venezuely. Za dva měsíce Venezuelu čekají regionální volby a opozice se bude pokoušet soustředit co nejvíce sil k získání co nejvíce míst. Regionální volby, ani parlamentní volby, nemohou presidenta Cháveze a socialistickou Venezuelu nikterak přímo ohrozit, ale mohou výrazně zbrzdit projekt bolívarovského socialismu. Nesmíme zapomínat, že největší problémy měly bolívarovské misie v těch regionech, které vedli, nebo vedou opoziční předáci.

Dalším nebezpečím ze strany opozice je fakt, že soustavně podkopává stabilitu země. Venezuela je zmítána korupcí a zločinností, ale zatímco v oblastech vedených vládní stranou PSUV se zločinnost a korupce snižuje a vliv narkomafie omezuje, v oblastech ovládaných opozičními guvernéry dochází k neustálému nárůstu zločinnosti. Na druhou stranu, PSUV a Chávez vybírají kandidáty do regionálních voleb z vedoucích pozic PSUV a nikoliv z řad místních organizací. Na kandidátské listiny se tak často dostávají lidé, kteří nemají o místních reáliích ponětí, takže je dost dobře možné, že regionální volby dopadnou ještě těsnějším vítězstvím vlády, pokud ne její porážkou.

Vše bude teď záležet na tom, jak účinně president Chávez využije svých dalších 6 let působení, jak se obrní a jakých úspěchů dosáhne v následujících letech bolívarovské hnutí. Průmyslové, sociální i politické projekty jsou rozjeté a vítězství opozice v těchto volbách by znamenalo návrat Venezuely o 14 let nazpět. Pokud bude Chávez úspěšný a opozice se bude tříštit stejným tempem jako dosud, lze předpokládat, že vítězství bolívarovského socialismu je definitivní. Pokud bude neúspěšný, programy selžou a opozice upevní své pozice, lze se obávat návratu staré Venezuely.

Pravdou je, že návrat staré Venezuely je po těchto volbách mnohem méně pravděpodobný, to ale neznamená, že bolívarovští socialisté mohou usnout na vavřínech vítězství. Naopak, nyní více než kdy předtím musí pracovat na pohřbení starého řádu a vytvoření nové společnosti.