20. srpna se rozpuštěním Poslanecké sněmovny ukončilo několikaleté martyrium pravicové koalice, která přivedla zemi k všestrannému úpadku. Z jejích původních sto osmnácti poslanců zbylo nakonec pouhých sedm, kteří hlasovali proti rozpuštění a tedy i proti cestě k předčasným volbám. Bránu k volbám nicméně otevřelo především předchozí hlasování o důvěře úřednickému kabinetu Jiřího Rusnoka. Vláda v něm sice nezískala důvěru Sněmovny, ale při hlasování se definitivně potvrdilo, že pravice se nachází v hlubokém rozkladu a není schopna fungovat jako celek.

K předčasným volbám za dva měsíce nás tedy už dovede vláda Jiřího Rusnoka, který se 25. června stal z pověření prezidenta Miloše Zemana premiérem, 10. července uvedl svoji vládu do úřadu a od 13. srpna vládne po předchozím nezískání důvěry v demisi. Délkou svého působení tak podle všeho bude Rusnokova vláda nejkratší v historii České republiky a vzhledem k nezískání důvěry a panujícím poměrům v nyní již naštěstí rozpuštěné Sněmovně se ani nemůže vykázat silným mandátem. Přesto však není od věci provést rekapitulaci její krátké existence. Vzhledem k tomu, že do voleb již vláda neplánuje podnikat téměř žádné významnější kroky, se o její zhodnocení můžeme pokusit již teď.

Vybraná výhra z prezidentské volby

Na začátek je třeba zdůraznit, že Rusnokova vláda se chopila úřadu po hanebném pádu Nečasovy (fakticky ovšem Kalouskovy) vlády zmítané od počátku korupčními skandály a koaličními krizemi. Nečasova vláda svými „tupými účetními škrty“, podrýváním příjmů veřejných rozpočtů, vytunelováním státního majetku ve prospěch církví a neoliberálními reformami šitými na míru vybraným soukromým subjektům (penzijní fondy, exekutoři apod.) přivedla zemi do dlouhodobé hospodářské krize, k rekordně vysoké nezaměstnanosti a k prudkému nárůstu státního dluhu.

V tomto směru snad skutečně žádná vláda nemohla napáchat větší škody než Kalouskův-Nečasův kabinet, nejhorší exekutiva od zhroucení kolaborantského kabinetu Richarda Bienerta v květnu 1945. Hrůzný konec nominálně Nečasovy sestavy se však lehce mohl stát hrůzou bez konce, kdyby na uprázdněné premiérské křeslo usedl z pověření prezidenta Martin Kuba, Miroslava Němcová, nebo třeba faktický hlavní hybatel dnešní pravice, Kalousek osobně.

Podle ústavy disponuje prezident dvěma pokusy jmenovat premiéra a v případě neúspěchu pak toto právo přechází na Poslaneckou sněmovnu. Zde se tedy ukázal být naprosto zásadní výsledek první přímé volby prezidenta ČR, v níž uspěl levicový občanský kandidát, Miloš Zeman. Je zřejmé, že právě zvolení kandidáta s oporou v hlavních levicových stranách, odborech, Radě seniorů a koordinační skupině protivládního hnutí Spojenectví práce a solidarity zásadním způsobem předurčilo budoucí dění na politické scéně. Že Zeman zadupe vládu pravice do země, se vzhledem k jeho politickým dovednostem dalo očekávat. Že se mu to podaří již za tři měsíce od inaugurace, potěšilo i optimisty.

Alternativní zvolení místopředsedy Nečasovy vlády, Karla Schwarzenberga prosazované neoliberální pravicí (a její pravdoláskařskou pátou kolonou sociálních autistů působících mezi levicí) by naopak znamenalo nejen obrovskou facku dvouleté aktivitě protivládního hnutí, ale také pokračování politiky devastace země dopadající na všechny pracující a zejména pak na chudé regiony, na penzisty, nezaměstnané, zdravotně postižené a jako obětní beránek především na Romy (viz vynikající článek Lukáše Matošky na Britských listech – ZDE).

Široká zemanovská aliance od odborů k byznysu

Samotné utváření Rusnokova kabinetu ovšem moc povzbudivě nevypadalo: premiér sám, ač bývalý ministr financí v barvách sociální demokracie, strávil několik posledních let poradenstvím pro neoliberální vládu v pracovní skupině NERV a jako poradce pracoval i pro finanční korporaci ING, kde se v roce 2006 stal předsedou představenstva ING Penzijního fondu. Jeho návrhy reformy důchodového systému se v některých ohledech pohybovaly ještě více napravo než ty Kalouskovy.

Rovněž ministr financí Jan „Neschovávám se“ Fischer nevzbuzoval nejmenší důvěru. Vždyť právě za jeho premiérování byl přijat tzv. Janotův balíček (zvýšení sazeb DPH a spotřebních daní, pokles podpory v nezaměstnanosti a v mateřství), byly poskytovány obrovské subvence solárním baronům, došlo k zmražení nebo snížení platů státních zaměstnanců a dalším opatřením proti zájmu pracujících. Vedle toho zůstala pachuť z jeho prezidentské volební kampaně, kde dluhy (které měl správně splatit předseda jeho volebního výboru Jan Pirk a jeho spolupracovníci) ve výši milionů korun, s nimiž se několik měsíců bezúspěšně potýkal, uhradili do haléře těsně po jeho jmenování ministrem podnikatel v energetice Ladislav Dráb a izraelský developer David Sivor, jehož syn Ori podniká v ČR v realitách prostřednictvím firem sídlících v daňovém ráji na Kypru.

Obecně Rusnokův kabinet tvoří mix několika velmi umírněně levicových politiků spojených s ČSSD (Benešová, Kohout, Koníček) a SPOZ (Pecina), dále profesně orientovaní manažeři (Balvín, Žák) a pak ovšem lidé velkého byznysu, což je kromě Fischera i případ ministra průmyslu Jiřího Ciencaly, dlouholetého generálního ředitele Třineckých železáren mimochodem spoluvlastněné Tomášem Chrenkem, který byl zároveň hlavní sponzor Fischera v prezidentských volbách. Také ministr zemědělství Miroslav Toman má zkušenosti s podnikáním v potravinářském průmyslu, vlastní rodinnou firmu a působil též v Hospodářské komoře.

Rusnok se při volbě osobností pro svoji vládu vedle snahy zvýraznit lidi blízké Zemanovi a vhodné kandidáty pro SPOZ orientoval na vytvoření široké koalice zástupců různých zájmů, takže neopomněl hodit laso také mladému, perspektivnímu představiteli komunální politiky, starostovi Kyjova a místopředsedovi Svazu měst a obcí České republiky, Františku Luklovi. Experti odborů, kterým Rusnok rovněž nabízel křeslo ve vládě, jeho nabídku odmítli. V tomto směru Rusnok kopíruje postup samotného prezidenta Zemana, který se od své inaugurace snaží vytvářet mocenské centrum Hradu opírající se o širokou síť spojenců od odborů až po konzervativní část katolické církve.

O něco sympatičtěji než personální složení vlády vypadalo její vcelku stručně formulované programové prohlášení. Programové cíle sice neobsahovaly ani zdaleka nějaké převratné body, nicméně vláda se v nich přihlásila k boji proti daňovým rájům, k zavedení registračních pokladen, zvýšení minimální mzdy, posílení úřadů práce, podpoře sociálního bydlení, potírání lichvy a několika dalším sympatickým závazkům. V části o zdravotnictví a sociálních službách prohlášení konstatovalo, že zásadní je obnovit důvěru veřejnosti ve funkčnost těchto (veřejných) systémů a kroky k tomu budou podniknuty ve spolupráci s odbory, profesními organizacemi lékařů a zdravotníků i organizacemi pacientů. Preambule dokumentu obsahuje ostré vymezení se proti předchozí Kalouskově vládě a konstatuje její naprosté selhání, což pro programová prohlášení nebývá typické. V rozporu s tím pak ale působily výroky několika ministrů, že ve své činnosti budou navazovat na kroky svých předchůdců a dokončí jimi připravenou agendu.

Úklonky nalevo i napravo

Samotná činnost Rusnokovy vlády vykazuje podobnou ambivalenci jako její personální složení. Na jednu stranu vláda vcelku svižným tempem realizovala několik cílů svého prohlášení, které zlepšují postavení neprivilegované většiny společnosti. Již od 1. srpna došlo po šesti letech k zvýšení minimální mzdy, a to z 8000 na 8500 Kč a také ke zvýšení základní hodinové sazby ze 48,1 na 50,6 Kč. Toto opatření, kterému Nečasova neoliberální vláda zuřivě oponovala dokonce i navzdory souhlasu zaměstnavatelských svazů, se týká zhruba 120 tisíc pracujících.

Jako další opatření prosadil kabinet opět v souladu s programovým prohlášením posílení úřadů práce, a to o 320 osob od září do prosince tohoto roku a o dalších 600 v průběhu roku 2014. Noví zaměstnanci by ulehčili přetíženým pracovnicím zavaleným agendou vydávání sociálních dávek a soustředili by se především na aktivní zprostředkování pracovních příležitostí, čímž by se úřadům zdevastovaným předchozí vládou vrátil původní smysl.

V polovině srpna vláda přijala novelu zákona, která dává do rukou České obchodní inspekce větší pravomoci v boji proti šmejdům. Novela vyžaduje, aby organizátoři tzv. předváděcích akcích, na kterých dochází k hrubému ponižování lidské důstojnosti a podvodným praktikám zejména vůči seniorům, musely své akce ohlašovat dlouho dopředu, uvádět místo a přesný časový harmonogram akcí i specifikovat nabízené produkty. Za porušení těchto povinností by šmejdům hrozily milionové pokuty.

Další pozitivní krok Rusnokovy vlády představovalo zvýšení platby za státní pojištěnce v systému zdravotního pojištění. Tento odvod, který stát platí za studenty, důchodce či osoby na rodičovské, se rovněž nezvyšoval již několik let, což přispívalo ke vzniku umělých, leč pravicí chtěných deficitů veřejného zdravotnického systému. Na základě rozhodnutí Ústavního soudu vláda snížila poplatky za pobyt v nemocnici ze 100 na 60 Kč. Poplatek zvedl z 60 Kč na 100 Kč předchozí ministr zdravotnictví Leoš Heger. Nový ministr Martin Holcát naopak chce od poplatků za pobyt v nemocnici úplně osvobodit osoby mladší 18 let a zavést strop pro jejich celkovou výši u každého pacienta.

Ustavení Rusnokovy vlády rovněž znamenalo prakticky okamžité ukončení studené války, která se vedla mezi Strakovou akademií resp. ministerstvem financí a kraji. Kalousek na ministerstvu financí krajům (řízeným levicí) škodil, jak mohl, a výrazně se zasadil o dlouhodobé podfinancování infrastruktury a služeb v jejich gesci. S jeho pádem se kromě jiného podařilo najít dohodu mezi centrální vládou a Ústeckým a Karlovarským krajem o způsobu uhrazení sankcí za chyby a korupční skandály v projektech předkládaných k financování EU v rámci Regionálního operačního programu Severozápad. Dohoda odblokovala možnost opětovně čerpat ze strukturálních fondů EU dotace na rozvoj obou zmíněných krajů.

Rusnokově vládě nelze upřít i snahu očistit ministerské rezorty a státní podniky od podnikatelských vyžírků a pijavic všeho druhu. Kufry si zabalil například generální ředitel Českých drah Petr Žaluda, jehož „hospodaření“ v podniku dlouhodobě kritizoval svého času radikální odborový předák Jaromír Dušek. Z Dozorčí rady České pošty byl odvolán trafikant Radek Šmerda. Došlo ke zveřejnění platů a odměn zaměstnanců Úřadu vlády a přinejmenším u odměn došlo k jejich výraznému snížení. Premiér Rusnok také v památníku Lety poblíž místa bývalého koncentračního tábora odsoudil nejen abstraktní rasovou nesnášenlivost a historické zločiny nacismu, ale také současné protiromské aktivity neonacistického hnutí a anticiganismus v dnešní české společnosti.

Na druhou stranu se ale ukázalo, že pokrok dosažený s novou úřednickou vládou má velmi zřetelné mantinely, které by přitom pro standardní levicovou vládu neměly vůbec připadat v úvahu. Příkladem budiž neochota vlády zamezit plánovanému zrušení daní z dividend, po kterém volal kromě jiných i prezident Zeman. Rusnok v tomto případě tvrdí, že tento krok by měla udělat až vláda, která vznikne na základě výsledků v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny. Prý zde nehrozí žádné prodlení. Ve skutečnosti to ovšem vypadá, že Rusnok, Fischer a další by si to sami neradi rozházeli u velkého byznysu, se kterým, jak jsme viděli, je pojí poměrně zřetelné a silné vazby. Kalouskem prosazené zrušení daně z dividend v době proklamované nutnosti všeobecných úspor a apelování na „utahování opasku“ mělo jako součást neoliberálního komplotu připravit státní rozpočet od roku 2015 až o 9 miliard korun ročně!

Dalším dokladem, že Rusnokova vláda podkuřuje zájmům nadnárodního finančního kapitálu, je pokračující neochota připojit se k evropské iniciativě zavést jednotnou daň z finančních transakcí. Zavedení této daně podporuje 11 států EU včetně vlády pravicových křesťanských konzervativců Angely Merkelové v Německu, avšak Rusnok se k nim stejně jako jeho předchůdce Nečas odmítl připojit. „Ustoupil EU“ pouze v tom, že již nehodlá podporovat žalobu u soudního dvora, kterou vůči zavedení této daně chce uplatnit Spojené království (tj. burziáni a bankéři ze City, viníci ekonomické krize). I kvůli tomuto rozhodnutí tak zřejmě hned tak nekončí závod ke dnu, v němž důležitou roli hrají neustále větší a větší ústupky mezinárodní kapitalistické mafii.

Rusnokova vláda se také ani nepokusila přijít s byť jen umírněnými požadavky na znovuzavedení progresivního zdanění fyzických osob, odstranění stropů pro odvod sociálního pojištění, zabavení veškerého majetku s neprokazatelným původem a zvýšení korporátní daně. Nepředstoupila s žádným plánem deprivatizace veřejných systémů a aktivního vytváření pracovních míst v rámci státního či veřejného sektoru.

V tomto směru tedy Rusnokova vláda nenaplnila očekávání levice nad míru skutečnosti, že ukončila devastující působení předchozího kabinetu. Jako lékař pomohla těžce nemocnému pacientovi od akutní bolesti, avšak účinnou terapii nenasadila. Sloužíc snaze vytvořit mesalianci mezi velkým byznysem a pracujícími (reprezentovanými odbory) s centrem na Hradě vstoupí do dějin jako poněkud nemastná, neslaná vláda mírného pokroku v mezích kompromisu.