Máloco tak v posledních letech zahýbalo českou politickou scénou jako dubnové odhalení údajného pozadí sedm let starých výbuchů v areálu muničních skladů v moravských Vrběticích. Stará, pozapomenutá exploze způsobila jako blesk z čistého nebe novou explozi otřásající domácí politickou i mezinárodní diplomatickou scénou, přičemž ozvěna onoho výbuchu se k nám z různých stran stále vrací. V úterý 4. května se k tomuto tématu konal na virtuální půdě Institutu české levice webinář Vrbětice: Česká republika mezi Ruskem a USA, kterého se účastnili v roli přednášejících úvodních příspěvků tři erudovaní řečníci a do nějž se jako posluchači a diskutující zapojilo několik desítek účastníků.

Jako první se svého slova ujal tajemník Institutu české levice a sociolog Jan Klán, který se zaměřil na kauzu Vrbětice z pohledu domácí politické scény.

Vrbětice mezi maršálem Koněvem a plukovníkem Kubicem

Klán především připomněl, že i po čtrnácti dnech od „explozivní“ tiskové konference 17. dubna se nad celou kauzou stále vznáší několik zásadních otazníků: nejasnost v existenci podle předsedy vlády a ministra vnitra jediné, podle prezidenta dvou, a podle ministryně spravedlnosti pak dokonce vícero vyšetřovacích verzí vrbětických výbuchů, nebo nesoulad ohledně existence nebo neexistence důkazů o přítomnosti agentů ruské GRU ve vrbětickém areálu. Premiérem Babišem slibované odtajnění zprávy Bezpečnostní informační služby avizované vzápětí po zmíněné tiskové konferenci, které by pomohlo tyto klíčové otázky vyjasnit, se nekonalo. A, použijme-li s jistou dávkou ironie formulaci pana premiéra, pak existuje důvodné podezření, že se odtajnění a ukázání jasných důkazů, pokud existují, nebude konat nikdy.

Vyhlášení údajné „jediné vyšetřovací verze“ výbuchů ve Vrběticích (šest let jsme přitom slýchávali o úplně jiné) proto podle Klána více než co jiného připomíná případ tzv. Kubiceho zprávy z roku 2006, kdy bezpečnostní složky státu v osobě ředitele policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, plukovníka Jana Kubiceho rovněž bez jasných důkazů promluvily o údajném výrazném prorůstání organizovaného zločinu do státní správy a o stycích vrcholných politických představitelů ČSSD s mafií, čímž zásadně ovlivnily volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006.

V tomto světle proto Vrbětice nelze chápat čistě jako další korálek na niti řady protiruských akcí českého establishmentu táhnoucích se nejméně od roku 2017 (snahy o oficiální reinterpretaci role Sovětského svazu a Rudé armády ve 2. světové válce a vítězství nad fašismem, pomníková válka a na ní navazující pseudokauza s „ricinovým agentem“), ale je nutné na ně nahlížet i v souvislostech s hlavními politickými tématy dnešní doby, jakými jsou pandemie covid-19 a nezvládnuté dodávky vakcín nadnárodních farmaceutických společností, nebo výstavba nového jaderného zdroje v Dukovanech. V případě možných masových nákupů vakcíny Sputnik V na místo nedodaných a nespolehlivých vakcín Astra Zeneca a Johnson & Johnson, i v případě účasti resp. úspěchu Rosatomu v tendru na nový jaderný reaktor v Dukovanech, z hlediska subdodávek mimořádně výhodného pro český průmysl, jsou ve hře miliardy a desítky miliard, což se samozřejmě nadnárodním koncernům na Západě a jejich hráčům u nás nemusí líbit.

Pravicová média a opozice v každém případě využívají kauzu, bez ohledu na její skutečné pozadí, ke svým partikulárním cílům a na půdě dohadů a spekulací si vytvářejí vlastní virtuální realitu, jak nyní můžeme pozorovat při ostudných tahanicích kolem údajné Hamáčkovy vlastizrady.

My jsme Západ. My jsme velmoc

Na úvodní slovo navázala analytička, znalkyně Ruska a autorka několika relevantních monografií (Putin – nezkreslená zpráva o mocném muži; Máme se bát Ruska?), Veronika Sušová Salminen, která předchozí výklad dále zasadila do mezinárodních souvislostí česko-ruských vztahů. Souhlasila s Klánem, že dění kolem vrbětické kauzy a potažmo náš vztah k Rusku se stal rukojmím ve vnitropolitickém boji o moc v České republice.

Sušová Salminen popsala reakci obou zúčastněných zemí, České republiky i Ruska, jako zbrklou a emotivní. Česko-ruské vztahy dnes prochází nejhorší krizi od roku 1989. Již zmíněná pomníková válka a „ricinová aféra“ přitom představují milníky na cestě postupné ztráty schopnosti české politické scény a diplomacie budovat s Ruskem pragmatické vztahy (jako je například v případě Německa zájem o plynovod Nord Stream 2), čehož rádi využijí jiní – o pořádání summitu Putin-Biden se hlásí rakouský kancléř Sebastian Kurz.

Jako problematické v této souvislosti zmínila Sušová Salminen (sebe)vymezování obou zemí shrnuté v případě Česka do hesla „jsme Západ“ a v případě Ruska do hesla „jsme velmoc“, které v sobě nesou jak rovinu politickou, tak rovinu identitární. V našem případě jde o to, že heslo „jsme Západ“, skloňované ve všech pádech jádrem české politické reprezentace po celých 30 let od roku 1989, zakrývá a zároveň odhaluje, že jsme nesamozřejmou součástí Západu, že v lepším případě představujeme geografický, ale také politický okraj Západu, a že udržení naší „západnosti“ vyžaduje, abychom ze svého středu neustále vylučovali „východnost“. To se právě projevuje rezignací na pragmatismus v naší zahraniční politice, rezignací na vlastní zájmy a nutkáním neustále se vymezovat vůči orientalisticky a nezřídka otevřeně rasisticky vymezenému „Východu“, Rusku – a nově i Číně. V širším dějinném kontextu se tento problém identity projevuje chorobným poklonkováním některé z velmocí, náhradou politiky za víru, víru, která nás svého času dovedla až k Mnichovu 1938.

Naopak Rusko si heslem „jsme velmoc“ zcela obdobně zakrývá a zároveň odhaluje, že je sice stále velmocí, ale velmocí postrádající respekt, postrádající na úrovni identity zásadní benefity vyplývající z velmocenského postavení, postrádající uznání svého místa mezi jinými velmocemi. Heslo „jsme velmoc“ v sobě nese ambici a přání Ruska hrát stále svůj part ve známém koncertu velmocí, ale implicitně v sobě také nese nepoučení z vlastních dějin a neschopnost budovat konstruktivní vztahy k malým státům ve svém sousedství. Na úrovni politiky pak představuje doklad o selhání rýsujícího se exitu ze studené války z počátku 90. let, který byl vystřídán expanzí západních struktur na jedné straně a zrcadlovým vzestupem role tzv. siloviků v Rusku na straně druhé. Na doklad této skutečnosti stačí srovnat projev prezidenta Putina k výročí založení St. Petěrburku v roce 2003 s jeho projevy dnešními.

Iluze suverenity v dobách malých jaderných válek a studených pučů

Na Sušovou Salminen navázal třetí z přednášejících, Marek Hrubec, expert na globální studia. Ten se zaměřil přímo na téma uvedené v podtitulu webináře – ČR mezi Ruskem a Spojenými státy. Podle Hrubce totiž nelze současným událostem porozumět, pokud se nepodíváme na vývoj politické situace za oceánem a nevezmeme v úvahu globální soupeření hlavních světových velmocí, USA, Ruska a Číny.

Prudký vzestup ekonomické, politické i vojenské moci Číny na pozadí globalizace představuje jeden z hlavních procesů nově se rýsující geopolitické reality začátku 21. století. Bývalý americký prezident Donald Trump se v reakci na tento vývoj pokusil po mnoha desetiletích zásadně redefinovat americké vztahy s Čínou. Místo jisté dosavadní tolerance růstu moci Číny při pokračování studenoválečnického přístupu vůči Rusku se Trump opatrně snažil najít společné průsečíky s Ruskem a za hlavního protivníka, proti němuž chtěl zaměřit nápor, považoval právě Čínu. Kvůli kontinuitě amerického politického establishmentu, kterou nemohly jedny volby tak zásadně změnit či přerušit, to však ve výsledku dopadlo tak, že Spojené státy proti sobě svými nepřátelskými akcemi postavily v jednu chvíli jak Čínu, tak Rusko.

Nová prezidentská administrativa Joe Bidena rychle pochopila, že v americké zahraniční politice bude zapotřebí opřít se znovu více o „spojence“ a začala rychle dávat do pořádku Trumpem pošramocené vztahy s Evropskou unií. Zároveň ihned zesílily protiruské sentimenty, začala se připravovat nová vojenská cvičení včetně oživení plánu na „Defend Europe“, největší cvičení NATO za posledních 25 let, prudce eskalovala bojová aktivita ukrajinské armády na frontové linii v Donbasu… V této souvislosti je nutné hledět na kauzu Vrbětice, která vyústila do prudkého zhoršení vztahů České republiky s Ruskem a vzájemného vyhoštění desítek diplomatů, jako na jistý druh konsolidace Západu a projev potvrzení našeho „spojenectví“ s Washingtonem, který byl od nás žádán.

Hrubec upozornil, že nedávno došlo ke změně pohledu na roli jaderných zbraní v případném válečném konfliktu. Jaderným zbraním v rukou omezeného počtu velmocí se i po skončení studené války či lépe řečeno zejména po skončení studené války přiznávala především funkce prostředku odstrašení, tzv. deterrence, případného útočníka, zatímco úvahy o jejich reálném využití nepřekračovaly rámec teoretických studií. V roce 2018 však spatřil světlo světa koncept omezené jaderné války, který s využitím „taktických“ jaderných zbraní (o síle atomových bomb, které v roce1945 USA shodily na Hirošimu a Nagasaki) v lokalizovaném konfliktu mezi velmocemi i s příslušnými ztrátami v řádech statisíců a jednotek milionů mrtvých otevřeně počítá. Ve věcech mezinárodního práva, které by teoreticky mělo možné eskalaci nového, krvavého válečného konfliktu zabránit, přitom očividně panuje dvojí metr: o dvou mrtvých ve Vrběticích mluvíme jako o obětech státního terorismu, ale o jednostranné agresi Západu v čele se Spojenými státy v roce 1999 v Jugoslávii nebo v roce 2003 v Iráku se jako o monstrózních válečných zločinech nehovoří vůbec; u statisíců obětí amerických sankcí proti Iráku politická reprezentace akceptuje hodnocení Madeleine Albrightové „stálo to za to“.

Ve světě rostoucích třenic mezi velmocemi, rozpracovaných koncepcí použití malých jaderných zbraní ve válečných konfliktech a při zásadním znehodnocení nástrojů mezinárodního práva, jak těmto konfliktům zabránit, se více než kdy jindy ukazuje, že je iluzorní opírat se o národní stát, spoléhat na jeho suverenitu. Naopak, každý odpor proti těmto globálním hrozbám musí vycházet z reality, že suverenita malých národních států jako je ČR je již dávno omezena, není-li ji možné rovnou označit za úplnou fikci. Aby toho nebylo dost, připomněl Hrubec ještě fakt, že vedle pacifikace zemí sankcemi, válkami nebo hrozbou jejich rozpoutání si velmoci osvojily i sofistikované metody jako jsou studené puče. Místo kašírovaného obrazu suverénního lidu, který v „demokracii“ přece jen může ovlivnit složení a povahu politické reprezentace ve volbách, se reálně ukazuje, že lid je ze zásadních otázek jako bylo například rozbití Československa v roce 1992 nebo vstup do NATO v roce 1999 vyloučen a politická scéna a vlády se formují pod mohutnými údery vnějších organizovaných sil, jako byl např. Sarajevský atentát v roce 1997, Kubiceho zpráva v roce 2006, aféra Načas/Nagygate v roce 2013, nebo právě kauza Vrbětice v roce 2021.

Po úvodních slovech následovala neméně zajímavá diskuse, při níž panelisté zodpovídali dotazy z virtuálního publika. Čas strávený na webináři věnovanému kauze Vrbětice v širších souvislostech stál rozhodně za to a zanechal v účastnících nejen řadu intelektuálních podnětů, ale i příznivý dojem z kultivované, erudovaného debaty ožehavého tématu tak vzdálený mediálním hnojometům a krvežíznivé hysterii panující na domácí politické scéně.