Zákaz islámských burkin neboli celotělového koupacího úboru na plážích francouzské riviéry vzbudil rozhořčené debaty a kontroverze. Pro některé jde o zákaz jdoucí proti svobodě volby; pro jiné jde o zákaz symbolu islamistického extremismu. Ve mně ale vzbuzuje bolestivé vzpomínky na jiný boj žen, které byly zbaveny práva na vlastní volbu v této otázce v muslimském světě.

„Možná, že to není dobrý nápad plavat na veřejné pláži“, řekl mi jednou jeden z matčiných přátel s přísným výrazem ve tváři. Pak dodal: „V tak konzervativní kultuře, jako ta naše, by si byla obtěžovaná“. Bylo mi v té době teprve 11 let a snažila se plavat. Mám-li být upřímná, snažila jsem se, užít si moře a vodu. Přesto mnozí Egypťané věřili, že plavání je činnost, která by mohla vyvolat nežádoucí pozornost, a to i v tomto útlém věku.

V zemi, jako je Egypt, je plavání luxus, a to zejména u dívek; Do bazénů mají přístup pouze ty, které si mohou dovolit platit členské příspěvky z nóbl sportovních klubů. Ano, Egypt je obdařen mnoha veřejnými plážemi, ale stejně jako ve všech veřejných prostorách se tyto staly útočištěm mužů obtěžujících ženy okatým zíráním, ustavičným pozorováním a dokonce osaháváním. V důsledku toho a navzdory skutečnosti, že Egypt má několik známých ženských plavkyň, jako je Farida Osman, si mnoho dívek nechává v dětství ujít příležitost zapojit se do nádherného sportu a koupání. Byla jsem jednou z těch nešťastných dívek. Moje matka si nemohla dovolit poplatek sportovnímu klubu. Stýskalo se mi po plavání, až jsem si nakonec vzala plavecké třídy jako dospělá v Anglii. Musela jsem se smířit s pohrdavými pohledy, jak jsem se neobratně snažila plavat ve vodě mezi dětmi ve věku čtyři a pět let, dokud jsem se nakonec nenaučila plavat.

Vývoj koupacích kostýmů v muslimských společnostech byl spojen se dvěma hlavními faktory: vzestupem politického islámu a urbanizací muslimských společností. Až do sedmdesátých let byly ženské plavky v Egyptě na veřejných plážích široce přijímané bez jakéhokoli obtěžování. To bylo způsobeno především převahou relativně liberálních elit střední třídy v městských oblastech.

To se změnilo v průběhu osmdesátých let. Reverzní inženýrství kulturních postojů začalo se vzestupem islamismu a vznikem nové střední třídy většinou konzervativních muslimů, z nichž mnozí byli repatriováni z pracovních pobytů v ultra-konzervativních státech Perského zálivu. Tato nová kultura ztělesňuje přísnou doktrínu, která rozhodla, že ženské tělo je zdrojem islamistické identity. Jak nové učení získávalo popularitu, rostl i sociální tlak, který nutit ženy k zakrývání jejich těla kvůli udržování jejich „cti“. V případě nezakryté ženy byla tato považována za volně dostupnou, dekadentní a hledají pozornost. Tak náboženská šikana donutila mnoho muslimských žen, aby vůbec přestaly s plaváním, ledaže měly prostředky na to, aby se staly členkami bohatých sportovních klubů, či vlastnily vilu v exkluzivních nóbl přímořských letoviscích. Ve výsledku se novou normou stala ghettoizace egyptské společenské scény.

Islámské oblékání postupně prostoupilo celý arabský a muslimský svět, včetně muslimských komunit v mnoha západních zemích. Zavedení burkini v raném 21. století muslimkou žijící v Austrálii byl tvořivý krok přizpůsobení plážovému stylu života v Austrálii. Následně si burkini získaly popularitu mezi mnohými konzervativními muslimy z nové střední třídy, kteří chtěli sladit svoji náboženskou víru se svým lepším životním stylem.

Takže co je na burkinách špatného?

Jako liberální žena nemám s burkinami problém, protože věřím ve svobodu volby, ale jako muslimka vidím burkini problematické ze dvou důvodů.

Zaprvé symbolizují dojem, že ženy, které se v muslimském světě zahalují, jsou lepší než ty, které tak nečiní: Je-li zakrývání „masa“ považováno za morálně správný výklad božího řádu, automaticky se zakryté ženy umístí ve vyšší morální lize. Méně zakryté ženy nemají jinou možnost, než se smířit s nižším společenským statusem, nebo si zakrýt své tělo. Dokonce i u nezakrytých žen se očekává, že se zdrží ukazování více „masa“ tím, že nosí plavky, které vyhovují obecně přijímaným zvykům. Bůh chraň, pokud by se muslimská žena rozhodla nosit bikiny. To samo o sobě ji onálepkuje jako děvku.

Za druhé, mnozí islamisté obhajují úplnou segregaci, a nejsou spokojeni ani s burkinami. Dalo by se předpokládat, že jakmile muslimské ženy souhlasí s tím zakrýt úplně své tělo, pro-regresivní síly je konečně nechají na pokoji. Ale opak je pravdou. Čím více žen se vzdá a zakryje, tím více se zastánci regrese snaží zvyšovat laťku. Mnoho učenců obhajují oblékání, které nepřiléhá na tělo nebo neodhaluje siluetu a její tvar. Pro ně jsou burkini problematické, protože oni sami dávají přednost úplné segregaci mezi muži a ženami na plážích. Zcela oddělená islamistická plážová střediska jsou běžná v Íránu a začala se objevovat i v Turecku a dalších muslimských zemích.

Mnoho lidí [v muslimských zemích] to může překvapit, ale obtěžování žen na veřejných plážích, které je tak rozšířené v muslimských zemích, je téměř zanedbatelné v západních státech, a to navzdory odhalujícím plavkám, které mnoho žen nosí. Dokonce i v Egyptě je obtěžování žen nenosících burkini mnohem méně rozšířené v luxusnějších plážových střediscích. Tento jev popírá hlavní pilíř argumentu islamistů, že zakrývání chrání ženy. Ve skutečnosti se pouze více aktivuje posedlost zakrýváním těla, misogynie a paranoia. V přísném, regresivním prostředí, kde je tělo zakryté, se zoufalí lidé zaměřují na ženských vzhled, na to, jak se pohybuje, a na její řeč těla.

Debata o zákazu v burkini ve Francii je dalším příkladem, že problémy Blízkého východu nezůstávají na Blízkém východě. Ano, nápad na burkini vznikl v Austrálii, ale ideologie za nimi schovaná je čistě blízkovýchodní. Burkini v sobě shrnují boj některých muslimských žen potěšit sebe, svoji společnost a jejich vnímání islámu.

Ženy nosící burkini a jejich příznivci však nemůžou konfrontovat islamofobii, pokud nepoukážou na pokrytectví ve svých rodných zemích. V případě, že jsou obhájci burkin opravdu upřímní ve svém vyzývání svobodné volby, měli by se postavit emocionální šikaně, která spojuje těla žen s jejich ctí. Všichni lidé, včetně muslimských žen nenosících burkini, by měli mít svobodu volby. Muslimské ženy, které se rozhodnou nosit obyčejné plavky, si jen chtějí užít jednoduché potěšení z pocitu mořských vln hladících jejich kůži a dotýkajících se jejich vlasů, bez vnějšího posuzování jejich morálky nebo náboženského přesvědčení. Jakmile bude koncept rovnosti a rozmanitosti přijímán v muslimských zemích, bude to posilovat muslimy k obraně burkin v západních zemích. Buďme upřímní: předsudky v této souvislosti vznikly v rámci muslimské komunity, a věc nikdy nebude vyřešena, dokud muslimové skutečně nepřijmou svobodu pro všechny, a nejen pro ženy, které nosí burkini.

Autorka je v Egyptě narozená britská lékařka a novinářka věnující se blízkovýchodnímu dění