V neděli 9. června 2013 se členové a příznivci Levé perspektivy vydali na pochod ze Zákolan do Lidic. Akce se konala u příležitosti smutného 71. výročí vypálení Lidic fašistickými barbary, které připadá na 10. června. Stojí za zmínku, že oficiální pietní vzpomínka za účasti prezidenta republiky proběhne v tomto roce až v sobotu 15. června.

Zatímco v minulém roce pořádala Nová antikapitalistická levice, předchůdkyně Levé perspektivy, výlet do Lidic z pražské Divoké Šárky, nyní zvolila trasu ze Zákolan. Mimo jiné díky tomu, že jde o příjemnější cestu utěšeným údolím Zákolanského potoka a kolem zříceniny hradu Okoře, zatímco při cestě z Divoké Šárky je nutné velkou část trasy absolvovat po silnici.

Sraz jsme si dali na pražském Masarykově nádraží. Tato železniční stanice je i přes pěkně obnovené dřevěné zastřešení vstupní haly výrazem současného úpadku veřejné dopravy. Ke koloritu místa už patří bezdomovci před vchody, místo čekárny pro cestující je kasino, velká část areálu je ve stavu hlubokého zanedbání, omšelosti a rozkladu. Nalezneme zde koleje v úpravě „odnikud nikam“, přehrazené plotem i zarostlé vysokou travou. Železniční muzeum, které mělo vzniknout v dochované části bývalých dílen, je už po léta jen na papíře.

Dominantou prostoru je dnes sousední stavba šeredné železobetonové barabizny na místě zbořené, rovněž nepříliš vzhledné budovy Rudého práva z r. 1989(!) v ulici Na Florenci, realizovaná kapitálovou skupinou Penta. Na pomníku obětí druhé světové války poblíž pokladen je za nápisem „padlí civilisté“ neuměle přilepeno „a skauti ze zpravodajské brigády“ (jako by to nebyli civilisté) a v hale nechybí busta T. G. Masaryka. Marně přemýšlím, co měl Masaryk společného s touto železniční stanicí, otevřenou v r. 1845 jako první nádraží na parostrojní železnici v Praze.

Nasedli jsme do „cyklovlaku“ směr Hostivice, Středokluky, Slaný. V Hostivici „náš“ vlak odbočil na trať č. 121 přes Středokluky do Podlešína, využívanou dnes v osobní dopravě jen jedním párem turistických „cyklovlaků“ v sobotu a jedním v neděli v letní sezóně. Svůj název nesou dle úpravy druhého vozu soupravy pro přepravu jízdních kol. A skutečně, kromě pěších turistů cestovali i cyklisté a bylo vidět, že výletní vlaky mají svůj význam.

Nicméně je smutné, že veškerá pravidelná veřejná doprava obyvatel okolí tratě do zaměstnání, škol apod. je realizována pouze autobusy. A toto není ve středních Čechách problém jen tratě přes Středokluky, ale např. také Hostivice – Rudná u Prahy, Nučice – Loděnice – Beroun, Čelákovice – Mochov, v menší míře také Praha-Zličín – Praha-Smíchov / Hlavní nádraží. Na těchto tratích (a v rámci ČR bychom našli dlouhou řadu dalších) není pravidelná osobní doprava zavedena nebo je nabídka spojů tak malá, že není pro cestující vůbec atraktivní. Přitom jde o tratě, které mají z hlediska svého směrového vedení a osídlení v okolí rozhodně pro osobní dopravu perspektivu.

Po výstupu na zastávce Zákolanech sme viděli ještě smutnější obraz než v Praze. Zastávka je zarostlá travou, čekárna poničená, cestu do obce vroubí zrezlé lampy. Na „hlavním“ zákolanském nádraží (ležícím na trati Kladno – Kralupy nad Vltavou, kde naštěstí osobní vlaky jezdí denně a ve vyhovujících intervalech) to nevypadá o mnoho lépe. Z několika kolejí je sjízdná jedna, zbytek plochy je zarostlý. Celé Zákolany rovněž nebudí dojem rozkvětu, což ostatně činí málokteré místo v naší republice.

Ale Zákolany mají také jednu zvláštnost, u níž jsme se záhy zastavili. Jde o sochu zdejšího rodáka, revolucionáře Antonína Zápotockého, už od útlého dětství bojovníka za práva pracujících, po únoru 1948 předsedy vlády a následně prezidenta republiky. Socha autora Viktora Dobrovolského s podstavcem od arch. Václava Hlinského byla odhalena v Zákolanech teprve v r. 1984 u příležitosti 100. výročí narození A. Zápotockého. V dnešní, už téměř čtvrt století působící atmosféře státní ideologie antikomunismu, je menším zázrakem, že zůstala na svém místě. Odstraněna byla „pouze“ shodná Zápotockého socha z Kladna z r. 1971 – v Zákolanech stojí její kopie. Z podstavce zákolanské sochy bylo strženo označení Zápotockého podpisem, takže dnes je postava bezejmenná. Namísto toho nese podstavec stopy rozlité červené barvy, výrazu protikomunistické hlouposti.

Asi před dvěma lety byla do parku u sochy doplněna popisná tabule, kde kromě zajímavých faktů ze života Antonína Zápotockého a jeho otce Ladislava, jednoho z prvních průkopníku socialismu v českých zemích, stojí rovněž formulace o pochybnostech o úloze A. Zápotockého během jeho věznění v koncentračním táboře. Nepřímo řečeno, že možná přežil díky tomu, že kolaboroval s nacisty! To ovšem bez jakéhokoli důkazu lze právě tak prohlásit o libovolném vězni, který přežil nacistické vězení či koncentrák. Neznám větší urážku těch zubožených, podvyživených, nemocných a ztýraných vězňů. Myslím, že nikdo z nás si nedovede představit, co museli prožít před svým osvobozením spojeneckými armádami.

Od sochy A. Zápotockého jsme vystoupali kolem jeho rodného domu, na fasádě s pamětními deskami na působení L. Zápotockého a narození A. Zápotockého, na památný vrch Budeč (podle nějž Ladislav Zápotocký používal pseudonym Budečský a stejným příjmením označuje ve svých knihách Antonín Zápotocký i sebe). Na Budči jsme si prohlédli kostel, jehož základem je předrománská rotunda z konce 9. století, jedna z nejstarších dochovaných staveb v českých zemích, a základy druhého kostela, vzniklého ve 2. polovině 10. století a zbořeného po josefínských reformách na konci 18. století.

Poté jsme sešli do údolí Zákolanského potoka, který nás nepříjemně překvapil svým rozvodněním (chtěl jsem napsat „zaskočil“, ale vlastně nezaskočil, protože jsme informovaní a věděli jsme o něm dopředu). Můstek na trase červené značky na Okoř byl zaplaven, takže jsme se před ním rozdělili na dvě skupinky a hledali jinou cestu suchou nohou na druhý břeh, což se úspěšně podařilo a sešli jsme se v obci Noutonice.

Na Okoři jsme se krátce zastavili v restauraci a poté jsme pokračovali v cestě přes Malé Číčovice, Velké Číčovice a Makotřasy k lidickému hřbitovu a posléze areálem památníku vzhůru k autobusové zastávce. Zastavili jsme se postupně u základů školy a kostela, u lidické hrušně, jediného stromu pamatujícího původní obec (tehdy to byl mladý stromek, dnes je vcelku nenápadným památným stromem), u hrobu lidických mužů a u sousoší lidických dětí (pomník dětským obětem války). Zde naše členka jako výraz piety k obětem z Lidic položila kytici bílých růží se stuhou.

Atmosféra v památníku Lidice byla během naší návštěvy skutečně ponurá, ještě více než obvykle, vzhledem k příchodu průtrže mračen a bouřky. V naší blízkosti šlehl blesk do pole, až se z něj zakouřilo. Před příjezdem autobusu, kterým jsme se vrátili do Prahy, jsme ještě pořádně promokli. I tak jsme ale byli s výletem spokojeni a těšíme se na další cesty za přírodními i kulturními památkami a za dějinami naší vlasti.