V úterý 21. ledna 2014 uplynulo 90 let od smrti Vladimíra Iljiče Lenina. V České republice tomuto výročí málokdo věnoval pozornost. Zatímco na internetu se objevilo několik hanopisů o Leninovi od pohotových antikomunistů, například Komunistická strana Čech a Moravy, ačkoli její název stále začíná označením prosazeným Leninem, o kulatém výročí úmrtí bezesporu nejvýznamnějšího komunistického představitele v dějinách pomlčela. Za téměř čtvrt století své existence totiž nedokázala sebrat odvahu zaujmout k Leninovi a jeho dílu jasné a otevřené stanovisko. Ostatně, nejen k Leninovi.

Zatímco na vzpomínku na Lenina na internetových stránkách KSČM ani jí ovládaných „Haló novin“ místo nezbylo, nechybí zde „kalendář akcí“, obsahující dlouhodobě jen seznam dní v roce. Přitom Leninova úloha a zásluhy v rozvoji a praktické realizaci marxismu a především na vítězství Velké říjnové socialistické revoluce je nesmazatelná a není nadsázkou, že málokdo znamenal pro směr vývoje lidské společnosti a společenský pokrok ve 20. století tolik, co Lenin. Byl to Lenin a jím vedená strana bolševiků, kdo dokázal, že pracující si dokáží vládnout sami, že společnost bez kapitalismu a vykořisťování, založená na společenském vlastnictví výrobních prostředků a kolektivismu, může reálně existovat.

Na tomto místě mi může laskavý čtenář oponovat, že Leninovo dílo se ukázalo jako neživotné, že na celé čáře zkrachovalo a dnes že nikde na světě socialismus v Leninově pojetí nefunguje. S druhou částí tohoto tvrzení mohu souhlasit, s první nikoli. Rozklad, úpadek a postupný zánik socialismu (nebo režimu, který se tak nazýval) v Sovětském svazu i všude jinde, kde byl budován (nebo jeho budování vyhlášeno) nebyl příčinou aplikace Leninova díla, nýbrž ústupu od něj, jeho revize, byť často s Leninovým jménem na rtech. Bohužel, i s Leninovým dílem se v praxi odehrálo to, co sám Lenin napsal už ve svém stěžejním díle „Stát a revoluce“ v období od srpna do září 1917, ještě před Říjnovou revolucí, o díle Marxově:

»S Marxovým učením se děje nyní totéž, co se v historii nejednou stávalo s učeními revolučních myslitelů a vůdců utiskovaných tříd v jejich boji za osvobození. Velikým revolucionářům odplácely utiskující třídy za jejich života ustavičným pronásledováním, vítaly jejich učení nejdivočejší zlobou, nejzběsilejší nenávistí a nejbezuzdnější kampaní lží a pomluv. Po jejich smrti jsou činěny pokusy udělat z nich neškodné ikony, prohlásit je, abych tak řekl, za svaté, ponechat jejich slávu jejich jménu pro „útěchu“ utiskovaných tříd a jich balamucení, tím, že je vyklešťován obsah revolučního učení, otupováno jeho revoluční ostří a učení samo vulgarizováno. V takovém „zpracování“ marxismu je dnes buržoazie s oportunisty v dělnickém hnutí zajedno. Zapomínají, stírají a komolí revoluční stránku učení, jeho revolučního ducha. Vystrkují do popředí a vynášejí to, co je přijatelným pro buržoazii.« (Stát a revoluce, Svoboda, Praha 1949, s. 23 – zvýraznění kurzívou je Leninovo.)

I po 90 letech od Leninova skonu platí, že »dnes vévodící oportunismus vychovává v dělnické straně představitele lépe placených dělníků, odcizujících se mase, kteří se za kapitalismu snesitelně „zařizují“ a prodávají za mísu čočovice své právo prvorozenství, tj. vzdávají se role revolučních vůdců lidu proti buržoazii.« (Tamtéž, s. 40)

Na Ukrajině krátce před 90. výročím Leninova úmrtí davy přívrženců Evropské unie, inspirované odkazem banditů Petljury a Bandery, strhly a na kusy rozbily Leninův pomník v Kyjevě. V České republice se to stát nemůže, Leninovy pomníky byly dávno zničeny nebo alespoň odklizeny z očí. Přitom zvlášť v Praze je namístě si Leninovu památku připomenout, Vladimír Iljič zde totiž minimálně dvakrát pobýval, poprvé v r. 1900 nebo 1901 (přesný termín není znám) a podruhé v r. 1912 během zásadní konference ruské sociální demokracie, která se konala v Lidovém domě v Hybernské ulici (pozdějším Leninově muzeu a dnešním sídle ČSSD) a kde došlo k organizačnímu oddělení bolševiků (revolučních marxistů v ruské soc. dem.) od menševiků (reformistů).

Rusko je k Leninově památce nevděčné, ačkoli se jeho lid, i přes dopad různých omylů a deformací, nikdy neměl lépe než v Leninem zahájené sovětské éře. V televizní anketě „Největší Rus“ v r. 2008 skončil Lenin až na šestém místě, zatímco např. předseda tvrdě protidělnicky orientované vlády z pozdní carské éry Stolypin se umístil na druhém.

V Rusku se u příležitosti smutného výročí znovu oživila diskuze o tom, zda zachovat nebo zrušit Leninovo mauzoleum na Rudém náměstí v Moskvě. Domnívám se, že v tomto případě nad antikomunismem zvítězí hmotná zainteresovanost na mimořádně vyhledávané, světoznámé turistické atrakci. Samo zřízení mauzolea a vystavení Leninova nabalzamovaného těla nebylo dle mého názoru šťastným rozhodnutím, jež ostatně nijak nebylo inspirováno Leninem a bylo provedeno přes nesouhlas vdovy Naděždy Konstantinovny Krupské. Takový počin právě posílil vnímání Lenina jako náboženské ikony, právě takového chápání, před jakým Lenin varoval. Bez ohledu na to, 90 let po pohřbu už však Leninovo mauzoleum k Moskvě neodmyslitelně patří a domnívám se, že likvidovat jej by bylo kulturním barbarstvím.

Pro revoluční hnutí není však podstatné, je-li zachováno Leninovo tělo, nýbrž, žije-li jeho dílo. A zde musíme připustit, že i v rámci levicového, dělnického a sociálně orientovaného hnutí stojí na pokraji zájmu, je opomíjeno, přehlíženo nebo dokonce karikováno, zpochybňováno a zatracováno. Podle toho ovšem celé hnutí a v důsledku jeho stavu i celý svět vypadá. KSČM například okázale hlásá: „Máme řešení.“ Neuvádí však, jaké. Vladimír Iljič Lenin měl řešení. Studujme jeho odkaz!