V neděli 26. prosince odešel ve věku 90 let emeritní jihoafrický arcibiskup Demond Tutu, nositel Nobelovy ceny míru a dlouholetý hlasatel nenásilného leč důrazného odporu proti nespravedlnostem jako je rasismus, útočné války a pronásledování sexuálních menšin.

Desmond Tutu se do povědomí veřejnosti zapsal především jako přední a dlouholetý bojovník proti režimu apartheidu v Jihoafrické republice, přičemž se pohyboval na umírněném křídle protiapartheidního hnutí a prosazoval výlučně nenásilné metody boje, nicméně včetně uvalení mezinárodních sankcí proti JAR. Jeho vztahy s jinými sekcemi hnutí, zejména vůdčím Africkým národním kongresem, byly občas napjaté. Tutu odmítal spojování boje proti apartheidu s bojem za socialismus, a i když byl kritikem sociálních důsledků kapitalismu a západní dominance nad globálním Jihem, byl zároveň celoživotním odpůrcem marxismu a v určitých ohledech i antikomunistou.

Tutu se vydal na církevní dráhu již v polovině 50. let poté, co krátce pracoval jako středoškolský učitel. V 60. a 70. letech studoval a učil ve Východním Jeruzalémě a Lesothu a podnikl velkou cestu po řadě afrických zemí včetně Nigérie, Keni a Zairu. Toto působení v něm zanechalo doživotní sounáležitost s osudy palestinského národa a vedlo jej k teologické synkrezi spojující černošskou teologii (osvobození), inspirovanou jihoafrickým a americkým bojem proti rasovému útlaku a diskriminaci, s africkou teologií širších kontinentálních post-koloniálních vlivů přizpůsobujících křesťanství domácím tradicím. Po dalším pobytu v Lesothu se Tutu vrátil v roce 1977 do JAR, aby zde promluvil na pohřbu třicetiletého předáka protiapartheidního studentského hnutí Steve Bika, který byl umlácen k smrti na policejní stanici.

V roce 1978 se stal Tutu generálním tajemníkem Rady církví jižní Afriky, jediné církevní instituce v JAR s převážně černošským členstvím. V roce 1986 pak arcibiskupem anglikánské církve v Kapském městě, de facto nejvýše postaveným předákem této církve v JAR. Za svůj nenásilný odpor proti apartheidu byl v roce 1984 vyznamenán Nobelovou cenou míru a v roce 1986 Humanitární cenou Alberta Schweiztera. Jeho působení bylo srovnáváno s reverendem Martinem Lutherem Kingem v USA (rovněž kladl důraz na nenásilný občanský protest) nebo salvadorským arcibiskupem Oscarem Romerem (odpůrcem pravicové vládnoucí junty, který podporoval sociální požadavky chudých rolníků a zároveň se stavěl proti marxistické levici).

Vláda JAR v době premiéra a následně prezidenta Bothy dlouhodobě Tutua sledovala, šikanovala ho a znemožnila mu některé zahraniční cesty. Naopak s následným prezidentem Frederikem W. de Klerkem měl Tutu vztahy nepoměrně lepší, zejména po propuštění předáka Afrického národního kongresu Nelsona Mandely, který strávil 27 let ve věznicích apartheidního režimu. Tutu byl velmi aktivní zprostředkovatel a účastník jednání o zrušení apartheidu a vypsání všeobecných voleb v roce 1994 a následně stál v čele tzv. Komise pro pravdu a usmíření, která vyšetřovala případy porušování lidských práv v době apartheidu, přičemž některým pachatelům byla poskytnuta značně sporná amnestie. S dalším děním v JAR po zhroucení apartheidu byl nicméně Tutu často nespokojený, zvláště jej popouzel bezstarostný až ignorantský postoj prezidenta Thabo Mbekiho k pandemii viru HIV, resp. AIDS.

Vedle domácího dění poutala Tutuovu pozornost také celá řada zahraničních a univerzálních témat. Již v roce 1989 navázal vztahy s vedením Organizace za osvobození Palestiny a otevřeně podporoval vznik státu Palestina při uznání stejného práva na existenci pro Izrael.

V letech 2008 a 2009 Tutu jako člen vyšetřovací mise OSN navštívil pásmo Gazy, kde zjišťoval okolnosti izraelského bombardování z roku 2006, při němž bylo zabito 19 civilistů (z toho 13 žen a dětí) ve městě Beit Hanoun. Při té příležitosti vyzval k okamžitému ukončení izraelské blokády pásma Gazy, v jejímž důsledku se v této oblasti vytvořila katastrofální humanitární situace, a odsoudil mlčení Západu k tamnímu dění.

Rovněž v roce 2014, kdy útoky izraelské armády zabily více než 2100 Palestinců, Tutu vystoupil velice ostře proti tomuto izraelskému státnímu násilí. Ve svém článku v izraelských liberálních novinách Haaretz připomněl své čtvrt století staré vystoupení na masovém shromáždění proti apartheidu v Jihoafrické republice a srovnal jej s demonstracemi v řadě světových velkoměst a metropolí, na nichž lidé odsoudili neméně ostudnou, apartheidem inspirovanou politiku státu Izrael na okupovaných územích Palestiny:

„Stavíme se proti nespravedlnosti nelegální okupace Palestiny. Stavíme se proti nerozlišujícímu zabíjení v Gaze. Stavíme se proti nedůstojnému zacházení, kterému jsou Palestinci vystavováni na kontrolních stanovištích a silničních hlídkách. Stavíme s proti násilí páchanému všemi stranami. Ale nestavíme se proti Židům,“ napsal Tutu. Zároveň se přihlásil k mezinárodnímu nenásilnému hnutí za bojkot a odklon investic do Izraele a firem podporujících okupaci Palestiny a vyzval své „izraelské bratry a sestry“, aby se aktivně vymezili proti účasti v navrhování a vytváření infrastruktury spojené s nespravedlností včetně dělící bariéry, kontrolních stanovišť a ilegálních osad na okupovaném území. 

Podobně odmítavě se Tutu stavěl proti západní vojenské agresi proti Iráku v roce 2004 a obecněji proti celé koncepci údajné války proti terorismu. Západem rozpoutané války podle něj destabilizovaly celý Blízký východ, stály bezpočet životů běžných civilistů a zhoršily životní situaci milionům dalších. V roce 2012 Tutu vyjádřil podporu postavení býv. amerického prezidenta George W. Bushe a britského premiéra Tonyho Blaira před Mezinárodní trestní tribunál v Haagu za válečné zločiny. Vyzval též k uzavření ilegální americké věznice na Guantanámu.

Desmond Tutu dlouhodobě odsuzoval vyvolávání nenávisti proti homosexuálům a jiným sexuálním menšinám a jejich pronásledování v řadě afrických zemí, vyjadřoval podporu boji za práva těchto skupin ve společnosti i v církvi, byl otevřený podpoře žen a liberálním tendencím uvnitř církve.  

Na druhou stranu si nikdy nenašel bližší cestu k levicové, anti-neoliberální vlně, která se v prvních letech 21. století prohnala Latinskou Amerikou a smetla řadu tamních reakčních, nedemokratických proamerických vlád a režimů. Bez ohledu na to, že „růžová vlna“ spojila sociální pokrok a boj proti ekonomické nerovnosti s prosazením upozaďovaných domorodých skupin, etnik, žen a sexuálních menšin, tedy program velmi blízký postojům Desmonda Tutu v JAR a Africe, a že probíhala nenásilnou cestou masové lidové participace, demokratických shromáždění a volebních vítězství, Tutu se k těmto převratným změnám v lepším případě nevyjadřoval, v horším je nechápal a z podivných pozic kritizoval. Dokonce svého času podpořil i krajně pravicovou venezuelskou opozici napojenou na USA, která přitom opakovaně sáhla k násilným a pučistickým akcím.

Je tedy zřejmé, že na působení Desmonda Tutu nelze pohlížet nekriticky a je nutné připomínat, že jeho programová východiska a lpění na umírněném dosažení změny jej nevedla vždy jen k zachování vysoké morální integrity, ale občas působila jako zaslepující předsudek a přispěla i k některým těžkým selháním jeho politického kompasu. Bez ohledu na to, ale zůstane Tutu zapsán do knihy dějin jako člověk, který především odvedl obrovské úsilí při odstranění jedné z největších ohavností 20. století, kterou představoval apartheid a který zůstal svědomím jihoafrické politiky i v letech hluboko po jeho pádu.

Za to mu patří uznání a poklona jeho památce.