10. července 2020 zemřel ve věku 97 let soudruh RSDr. Miloš Jakeš, poslední generální tajemník reálně vládnoucí Komunistické strany Československa před kontrarevolučním pučem, svými tvůrci vznešeně nazvaným „sametovou revolucí“. Byl jedním z posledních žijících členů předlistopadového vedení strany a rozhodně nejaktivnějším z nich v obhajobě věci socialismu, společenského pokroku a míru, hodnot, kterým zasvětil celý svůj život a které ho stály mnoho úsilí a odříkání nejen v předlistopadovém období, ale zejména v posledních třech dekádách jeho života, kdy byl antikomunisty a dalšími hlupáky a mravním bahnem lidské spodiny doslova štván, hanoben a zesměšňován.

Dobrý zdravotní stav až zhruba do 95 let, ke kterému jistě přispěla sebekázeň, sportovní duch a asketismus soudruha Jakeše, přispěl společně s pevnou vůlí a nezlomným přesvědčením k tomu, že soudruh Jakeš po sobě zanechal řadu cenných vzpomínek na celé období budovatelského úsilí let 1945–1989. Měl opravdu na co vzpomínat a bohužel byl v některých oblastech poslední, kdo vzpomínat mohl, mimo jiné například posledním žijícím členem prvního ústředního výboru Československého svazu mládeže. Kromě celé řady rozhovorů pro komunistické i antikomunistické sdělovací prostředky, různých besed, vystoupení na teoreticko-politických konferencích a jednání stranických a společenských organizací, kam byl zván, po sobě zanechal i dvě knihy vzpomínek – „Dva roky generálním tajemníkem“ (Regulus, Praha 1996) a „Příběh komunisty“ (rozhovory s Pavlem Pilným, Česká citadela, 2019).

Snaha autora o obhajobu svých postojů aktivního politického života stranického (a také svazáckého, komunálního a státního) funkcionáře v letech 1945–1989 byla opravdu obdivuhodná. Nevzdal se jí ani za 30 let po kontrarevolučním převratu a hájil své přesvědčení do posledních sil. Skutečně málokdo se dokáže vžít do jeho role, kdy čelil nepřetržitému přívalu urážek, útoků a nejapnému vtipkování, přesto se nestáhl do ústraní, naopak jako vpravdě lidový člověk pravidelně jezdil na řadu schůzí a politických akcí hromadnou dopravou i za cenu konfrontace s odpůrci. Žádné výpady proti sobě si nenechal líbit a rozhodně na ně odpovídal. Srovnejme úsilí Miloše Jakeše v tomto směru s dalšími vedoucími představiteli ČSSR po roce 1990. Téměř všichni z nich se kamsi schovali a odmlčeli se. Většina jich už nikdy nevylezla.

Soudruh Jakeš nekapituloval a rozhodně obhajoval své postoje z celého období svého života. Nemáme mnoho příkladů přesvědčených komunistů, kteří strávili období od konce války po „sametový“ převrat ve významných funkcích a nezradili své přesvědčení ani v krizových letech 1968-1969, ani po roce 1989. Přitom si připouštěl i chyby, ke kterým v období budování socialismu došlo (ačkoli z mého pohledu plně nedocenil zhoubnost kontrarevolučních změn spojených s liberalizací, individualizací a návratem tržních principů po XX. sjezdu KSSS a většinu negativ přičítal až éře Gorbačova). Dokázal být i sebekritický. Na rozdíl od jiných nesvaloval problémy na ostatní a nepovažoval se za nepochopeného genia, obklopeného hlupáky, kariéristy a zrádci.

Miloš Jakeš zůstal od konce roku 1989 řadovým penzistou bez ambicí na další politickou kariéru, nebyl členem žádné politické strany ani organizace, ale zůstal bojovníkem za lepší svět a účastnil se po dlouhá léta politické činnosti jako host jedné ze základních organizací KSČM v Praze, ačkoli byl v prosinci 1989 v rozporu se stanovami vyloučen z KSČ. Nesnížil se k tomu, aby usiloval o členství v KSČM bez své politické rehabilitace. Vedení strany, vzešlé z kontrarevolučního převratu, však nikdy nenapadlo soudruhu Jakešovi členství ve straně obnovit. Nikdy nezatrpkl (ač režimní média dnes často píší opak), naopak velmi silně podporoval KSČM, a i když se kriticky vyjadřoval k její nerevolučnosti, v některých ohledech k ní byl z mého ohledu až příliš shovívavý a v pohledu na ni příliš optimistický.

Schůzí základní organizace KSČM se soudruh Jakeš účastnil po dlouhá léta téměř každý měsíc. Pokud mu to zdraví umožňovalo, nikdy nechyběl. Ke každému tématu hovořil dlouho a spatra, nanejvýš s několika poznámkami na papíře a s vysokou znalostí věci. I když ho odpůrci pasovali do role šaška za pouhé jedno přeřeknutí v neveřejném projevu, ve skutečnosti byl obstojným řečníkem, hovořícím jasnými a srozumitelnými slovy. Málokdo z tehdejších i dnešních politiků by se mu v tom dokázal vyrovnat. (Ostatně i komunističtí pamětníci připouštějí, že v té době mnozí vysocí funkcionáři četli projevy z papíru, aniž by na začátku přednesu věděli, co bude na konci…)

Soudruh Jakeš byl ochoten diskutovat i se svými názorovými oponenty, jako málokdo z předlistopadového vedení. Před několika lety medializovaný rozhovor s Františkem „Čuňašem“ Stárkem přesvědčivě ukázal, která strana má navrch. Miloš Jakeš obhajoval své názory i před osobami snažícími se ho zesměšnit, například před tvůrci filmového dokumentu „Milda“, a obstál se ctí. Vykonal jistě větší službu naší věci než ti, kteří po převratu zalezli a deklarovali, že se s odpůrci bavit nebudou.

Není nutné souhlasit se všemi postoji a výroky Miloše Jakeše, aby si ho revolucionář mohl vážit. V některých postojích k vývoji po roce 1989 se mi zdál být přespříliš diplomatický. Neměl to ovšem jednoduché, když mu každý odpůrce mohl vmést do tváře, že on přivedl socialismus v ČSSR ke krachu. Takové obvinění samozřejmě není spravedlivé, protože socialismus v té době podlehl kontrarevoluci ve všech evropských zemích, v celém SSSR a vážné škody utrpěl v celém světě, ať už v čele vládnoucích stran stáli mladí nebo staří funkcionáři a ať už byli radikálnější či liberálnější. Je laciné tvrdit, že schopnosti Miloše Jakeše na funkci generálního tajemníka nebyly dostatečné. Obstál snad lépe prezident Husák, obstáli lépe ambiciózní funkcionáři Adamec, Štěpán, Štrougal, Urbánek a další? Nikoli. V tragických dnech konce roku 1989 kapitulovali všichni.

Osobně si vždy budu vážit soudruha Jakeše za to, že jako mladému komunistovi mi umožnil už před více než deseti lety osobní setkání a odpovědi na otázky, které mě zajímaly, a bavil se se mnou velmi přátelsky a otevřeně, ač byl starší než všichni mí prarodiče. Následovalo několik dalších rozhovorů, dva z toho byly zveřejněny tiskem i elektronicky – jeden se věnoval vzpomínkám na Vítězný únor 1948, druhý kontrarevolučnímu puči 1989 a souvislostem.

Miloš Jakeš zůstal až do svých 97 let přesvědčeným komunistou, nepovyšoval se nad ostatní a byl otevřen dialogu nad minulostí, současností i budoucností socialismu. Byl rozhodným internacionalistou a s láskou vzpomínal na své minulé kontakty se zahraničními revolucionáři, mimo jiné na návštěvu Korejské lidově demokratické republiky a setkání se soudruhem Kim Ir Senem v roce 1988. Až do smrti udržoval přátelské kontakty s korejským velvyslanectvím a Společností česko-korejského přátelství Pektusan a oceňoval statečný boj hrdinného korejského lidu, jakož i všech ostatních pokrokových sil světa proti imperialismu.

Nebudeme už moci oslavit 100. narozeniny soudruha Miloše Jakeše, ale jako příkladný politik sloužící lidu bude žít navždy v našich srdcích. Nic na tom nemění skutečnost, že socialismus v době, kdy stál soudruh Jakeš v čele KSČ, byl už značně negativně ovlivněn oportunismem a revizionismem a neměl masovou podporu, což se naplno projevilo v tragických událostech konce roku 1989. Soudruh Jakeš osobně vynaložil veškeré úsilí, aby tomu zabránil, bohužel však jednak ani jako generální tajemník neměl na události této doby v ČSSR rozhodující vliv, jednak nedokázal (ani on, ale ani jiní) včas prohlédnout kapitulantství sovětského vedení, následovaného vedením československým.

Soudruh Jakeš odešel tak skromně, jak žil, a o jeho skonu a pohřbu ještě po několik dní téměř nikdo nevěděl. Díky tomu se nestal jeho pohřeb podobnou nechutnou fraškou jako některé komunistické akce, kde odpůrci mají navrch nad příznivci. Ohlasy na zprávu o úmrtí se staly přehlídkou hyenismu falešných „demokratů“, plivnout na nebožtíka se nerozpakoval ani „komunistický“ poslanec Jiří Dolejš, který na rozdíl od něho nic užitečného pro lid této země neudělal. Parlamentní, oligarchickou vládu podporující „komunistická“ strana, následnická organizace KSČ v českých zemích, „kontrovala“ hyenám strohým sdělením: „Ve věku 97 let zemřel Miloš Jakeš. KSČM vyjadřuje hlubokou soustrast pozůstalé rodině.“