Příklad segregace bydlení v Detroitu ze 40. let

18. července vyhlásil americký Detroit, osmnácté (a svého času čtvrté) největší město USA, bankrot.  Dovršil tak šedesát let svého trápení spojených se ztrátou pracovních příležitostí, odchodem statisíců obyvatel, raketovým nárůstem kriminality a devastací města dosahujících nepředstavitelných rozměrů. Tento smutný vývoj má řadu příčin. Institucionální rasismus vůči černošskému obyvatelstvu a neschopnost či neochota vypořádat se s jeho následky patří k těm nejvýznamnějším.

Americká městská apokalypsa

Dnešní Detroit poskytuje ponurý obraz končiny, která právě prošla válečným konfliktem nebo obří přírodní katastrofou. Ve městě, kterému klesá počet obyvatel již více než šedesát let, se nachází 80 tisíc opuštěných budov. Dalších 40 tisíc jich již bagry a buldozery srovnaly se zemí. Nezaměstnanost dosahuje 19 %, třetina všech obyvatel a více než 60 % dětí v Detroitu žije pod oficiální hranicí chudoby.

Město je sužováno obrovskou kriminalitou. V roce 2012 se zde odehrálo 15 tisíc násilných trestných činů a 411 vražd nebo zabití. 70 % vražd ovšem policie není schopná objasnit, na telefonní hovor dorazí policisté k místu zločinu v průměru až za 58 minut. Minulý rok vypuklo ve městě 5000 požárů, tj. v průměru 14 denně, z toho většina úmyslných. Vyšetřovatelé se ovšem věnují jen každému pátému podezřelému požáru. Průměrné stáří hasičských zbrojnic je 80 let, třetina se v roce 2012 z důvodů „úspor“ uzavřela.

Základní školy v Detroitu nemají na záchodech a v umývárnách toaletní papír ani mýdlo. Učebnice a knihy v knihovnách jsou nezřídka desítky let staré, nové kupují žákům učitelé ze svého vlastního platu. 40 % městského osvětlení je mimo provoz, ze sanitek jezdí pouze každá třetí. Po městě pobíhá na 20 tisíc toulavých psů.

Rasismus u kořene problému

Tato hrůza zde nebyla vždycky. V první polovině 20. století byl Detroit dynamicky rostoucím městem s výstavnými třídami, mrakodrapy a moderními automobilkami. Právě automobilky se staly pionýrským místem zavádění nových pracovních metod a svými nadprůměrnými mzdami lákaly tisíce chudých Američanů, bílých i černých bývalých zemědělců z Jihu, kteří svým úsilím přispívali k prosperitě města a svých rodin. Koncem 30. let se po celé řadě velkých dělnických bojů podařilo v automobilkách, ocelárnách a nákladní dopravě dosáhnout vysokého stupně odborové organizovanosti zaměstnanců, což následně vedlo k dalšímu zvýšení jejich mezd a zavedení řady benefitů. Když se automobilky za 2. světové války přeorientovaly na zbrojní výrobu, patřili detroitští manuálně pracující dělníci k nejbohatším v celých Spojených státech.

Již v tuto dobu zde ale řádilo jedno strašné sociální zlo – rasismus. Bílí dělníci z Jihu spolu s řadou přistěhovalců z výlučně bělošských městeček středozápadu si sebou do Detroitu přitáhli rasistickou ideologii bílé nadřazenosti. Když v roce 1943 v automobilce Packard postavili tři černošské dělníky k montážní lince vedle bělochů, odešlo dva a půl tisíce rozzuřených bílých dělníků z práce a zastavili výrobu. Jeden z nich křičel jižanským přízvukem k davu: „Ať raději válku vyhraje Hitler a Hirohito, než abych pracoval s Negry!“ Za tři týdny potom vypukl v celém městě protičernošský pogrom, při kterém bylo zabito 25 černochů a 9 bělochů. Policie násilí vůči černochům a ničení jejich majetku zcela přehlížela (pokud mu i neasistovala) a naopak zatýkala v drtivé většině napadené černochy.

Tyto tenze pramenily vedle zakořeněných rasistických předsudků ze vzrůstající konkurence mezi dělníky, zejména v oblasti bydlení. A zde leží již kořen krize současného Detroitu.

Státem zajištěné bydlení jen pro bílé

V prudce rostoucím městě obývaném společně bělochy i černochy začal být nedostatek bytů. Rostla hustota obyvatel a nájemné byty v centrálních částech města se měnily ve stísněná doupata, kde se nikomu nežilo příjemně.

V polovině 30. let za vlády prezidenta Roosevelta došlo k revoluci na trhu s bydlením. Nově vzniklá Federální agentura pro bydlení (FHA) začala poskytovat záruky na hypotéky, které si lidé brali u bank na získání nového bydlení v rodinných domech. Doba splatnosti pojištěných a dotovaných hypoték se prodloužila z pěti na třicet let, což umožnilo milionům Američanů pořídit si vlastní dům. Ovšem byla tu jedna maličkost – ty miliony Američanů byly fakticky téměř výlučně miliony bílých Američanů.

FHA totiž poskytovala ručení na hypotéky prakticky výlučně pouze bělochům. Její oficiální politikou bylo vytvářet a hájit bělošská předměstí, kam se černoši nemohli nastěhovat, a to ani tehdy, pokud by se svým rodinným jměním a příjmy potřebnými k pořízení takového bydlení bez problémů svým sousedům vyrovnali. FHA převzala již dříve vytvořené mapy metropolitních oblastí s červeně vybarvenými čtvrtěmi, obývanými třeba jen z malé části černochy a jinými menšinami. Nikdo, kdo v těchto oblastech žil, nemohl dostat záruku na výhodnou hypotéku.

Manuál FHA obsahoval až do roku 1948 vzor omezující smlouvy, která zakazovala další prodej nebo pronájem domu černochům (a často také Asiatům, Hispáncům nebo Židům). Bez podepsání této smlouvy se FHA nezaručila za hypotéku, kterou pak banka lidem odmítala poskytnout. Banky samy ovšem tlačily na podepisování těchto rasistických omezujících smluv v nemenší míře jako pracovníci federální agentury a odhadci cen nemovitostí. FHA často trvala na těchto omezujících smlouvách nejen pro jednotlivé rodinné domy ale pro celé nové čtvrtě. Také radnice předměstí pak odmítaly vydat povolení pro novou výstavbu, pokud předtím nedošlo k právní záruce, že toto bydlení nebude poskytnuto černochům (anebo lidem jiné „podřadné“ národnosti).

Tato politika měla naprosto nedozírné důsledky. Všechna předměstí plánovaně vybudovaná v USA mezi lety 1890 a 1960 z rozhodnutí jednoho vlastníka pozemků nebo developerské společnosti od začátku vylučovala přítomnost černochů. To samé platilo pro většinu amerických předměstí, která v té době vznikala neplánovitě. Pro metropolitní oblast kolem Detroitu to konkrétně znamenalo, že ze 186 tisíc rodinných domů, které zde ve 40. letech vznikly, se do pouhých 1500 mohli nastěhovat černoši. Ještě v roce 1951 bylo 98,5 % všech nově postavených domů určeno pouze bílým!

Když byly v roce 1948 omezující smlouvy založené na rasové, etnické či národností bázi shledány neústavními, pokračovalo se v této politice na základě neformálních dohod mezi developerem, bankou a kupcem a mezi prodávajícím a nově přistěhovaným kupujícím, kterým se cynicky říkalo ujednání gentlemanů. Realitní kanceláře otevřeně odmítaly prodávat domy v bílých předměstích černochům. Bankéři černochům odmítali na koupi těchto domů půjčovat. Tato politika byla stále legální až do roku 1968.

Bílá předměstí a jejich politika apartheidu

Kolem Detroitu zatím rostla předměstí pouze pro bílé. Na jihovýchodní hranici to byl Dearborn, sídlo Fordových závodů. Ve Fordově automobilce byli zaměstnáni i černoši, a to na dobře placených pozicích i v dobách, kdy jiné automobilové korporace dávaly černošským dělníkům pouze nejobtížnější a nejméně prestižní práce. Žádný černošský zaměstnanec Forda ale nebydlel v místě zaměstnání, třídně smíšeném předměstí Dearborn – ten byl určen pouze bělochům.

Dlouholetý starosta Dearbornu, Orville Hubbard (ve funkci v letech 1942-1978) na veřejnosti otevřeně prohlašoval, že dokud bude v úřadu, nesmí žít v Dearbornu jediný černoch. Když se o to přece jen nějaká černošská rodina pokusila, zvonila u ní každou noc často i opakovaně městská policie nebo hasiči, kteří prý přijeli na zavolání o pomoc, a to trvalo tak dlouho, dokud se rodina zase neodstěhovala.

Grosse Pointe, pět předměstských sídel sousedících s Detroitem na severovýchodě, vytvořilo systém, podle něhož si realitní kanceláře proklepávaly zájemce o bydlení v těchto předměstích na základě dotazníku s otázkami na míru „amerického způsobu života“, snědost pleti nebo míru cizího přízvuku. Odpovědi byly ohodnoceny. Bělochovi, anglosaskému protestantovi stačilo získat alespoň 50 bodů, zatímco Polák jich musel dostat 55, Řek 65, Ital 75 a Žid 85. Černoši neměli žádnou šanci.

Odhalení tohoto systému, který pod hrozbou vyloučení svých členů prosazovala místní makléřská asociace, vyvolalo v roce 1960 skandál. V této politice se nicméně jemnějšími prostředky pokračovalo další dlouhá léta a desetiletí. První černošská rodina se do Grosse Pointe přece jen přistěhovala v roce 1966. Za dva měsíce jí dav bělochů umístil na trávník před domem náhrobní kámen, ale rodina se přesto rozhodla zůstat.

Předměstí Wyandotte sousedící s Detroitem na jihu bylo původně městečkem obývaným bělochy i černochy. V roce 1916 zde vypukl pogrom, během něhož běloši černochy vyhnali. Následně zde černoši mohli žít pouze jako zahradníci a služebné v domech bílých boháčů. Když se v roce 1952 přistěhovala do Wyandotte černošská rodina, byla za krátkou dobu zavražděna. Celkově došlo v letech 1945 až 1965 v samotném Detroitu k více než 200 násilným útokům bělochů proti černochům, kteří se přistěhovali do bělošských čtvrtí. Předměstí zůstala prakticky úplně bělošská.

Dopady vyloučení z předměstí

Od 40. let se tedy bělošští Detroiťané stejně jako bělošští obyvatelé všech velkých amerických měst začali masivně stěhovat na předměstí, kde jim výhodné, státem zajištěné a dotované hypotéky umožnily založit si své vlastní bydlení. Více než 98 % z domů pořízených na hypotéky garantované FHA (a administrativou pro válečné veterány) po 2. světové válce bylo určených pouze bělochům. V první poválečné dekádě si přitom vlastní bydlení pořídlo více Američanů než v předchozích 150 letech.

Vlastnictví domu se stalo základem bohatství dnešních bílých Američanů. Federální vláda toto získávání vlastních domů navíc podporovala placením části úroků z hypoték, což učinilo koupi vlastního domu na předměstí zásadně levnější než nájemné bydlení ve městech. Ceny domů se pak pouze v 70. letech zvýšily trojnásobně, což učinilo dnešní bílé Američany v průměru jedenáctkrát bohatší, než jsou jejich černošští „sousedé“, kterým byly nejen všechny tyto výhody odepřeny, ale navíc je fakticky dotovali ze svých daňových odvodů.

Ovšem černoši v Detroitu a dalších městech nepřišli pouze o příležitost splnit si na klidných předměstích sen o svém vlastním bydlení. Spolu s odchodem bělochů mizely i pracovní příležitosti. Mezi lety 1947 a 1963 přišel Detroit o 140 tisíc pracovních míst v průmyslu. Úbytek pracovních příležitostí v automobilkách a dalších továrnách pak pokračoval s tím, jak po zisku lačnící korporace stěhovaly své továrny do zahraničí a na Jih USA, kde nemusely čelit silným pozicím odborů. Nová pracovní místa vznikala v drtivé většině na předměstích. V 80. letech se více než tři čtvrtiny nových pracovních příležitostí ve 20 největších amerických metropolitních oblastech vytvořily na předměstích, která přilákala nové dynamické obory, služby, vědu, sportovní a kulturní centra.

Všechna tato pozitiva života na předměstích zůstala černochům odepřena. Podíl černochů žijících mimo velkoměsta ale stále na předměstích v jejich širších metropolitních oblastech činil v roce 1950 pouhých 4,6 % a do roku 1970 dále poklesl na 4,2 %. Neformální síť kulturních a společenských vazeb vytvářejících sociální kapitál potřebný mimo jiné k získání pracovních příležitostí se vytvořila za jejich nepřítomnosti.

Odchod bělochů z Detroitu na předměstí se změnil v úprk po rasových bouřích, které v důsledku frustrace vypukly ve městě v roce 1967. Bezprostředním spouštěčem bouří byla brutalita stále z více než 90 % bělošského policejního sboru a jeho časté zásahy proti nočním hospodám a klubům, které tvořily od dob prohibice součást městské černošské kultury. Odchod statisíců lidí podlomil příjem městských majetkových daní, z něhož je v USA financováno školství. V důsledku toho se značně propadla úroveň místních škol, což opět pouze podnítilo odchod lidí i pracovních příležitostí.

Rasová výlučnost bělošských předměstí přetrvala navzdory přijetí federálních protidiskriminačních zákonů hluboko do 90. let minulého století. V roce 2000 byl již Detroit bělochy téměř úplně opuštěn – zůstalo jich zde pouze 12 %. Ve stejnou dobu bylo Grosse Pointe z 0,5 % černošské, Dearborn z 1,28 % a Wyandotte z 0,8 % černošský. Metropolitní Detroit byl nejsegregovanější oblastí v celých Spojených státech. Když pak ledy předměstského apartheidu přece jen povolily, výsledek byl ten, že Detriot začala masivně opouštět i černošská střední třída. V letech 2000 až 2010 odešla více než čtvrtina obyvatel města. Utíká prostě ten, kdo může. Za nimi zůstala pustnoucí městská dystopie.

Rasismus a desítky let trvající rasová diskriminace v bydlení nepředstavují jedinou příčinu zpustnutí Detroitu. Svůj podíl na něm mají pochopitelně i potíže amerického automobilového průmyslu, hospodářská krize v letech 2008-9, ale i nekompetentní a zkorumpovaná radnice a jí prosazovaná politika škrtů a úspor na úkor fungujících služeb a infrastruktury. Přesto však bez objasnění úlohy institucionálního rasismu a jeho přetrvávajících důsledků nelze tragédii Detroitu ani porozumět ani najít klíč k jejímu řešení.