• Úvodní stránka
  • Kdo jsme
  • Články
  • Právní poradna
    • Občanské právo
    • Pracovní právo
    • Správní právo
    • Právní rady pro aktivisty
    • Novinky a články
    • Zákony a příručky
  • Publikace
  • Odkazy
  • Kontakty
  • Kemp
facebook

25
ČVC
2013

Zhroucený Detroit – oběť institucionálního rasismu

Autor: Nikola Čech
komentář : vypnuto

 

Příklad segregace bydlení v Detroitu ze 40. let

18. července vyhlásil americký Detroit, osmnácté (a svého času čtvrté) největší město USA, bankrot.  Dovršil tak šedesát let svého trápení spojených se ztrátou pracovních příležitostí, odchodem statisíců obyvatel, raketovým nárůstem kriminality a devastací města dosahujících nepředstavitelných rozměrů. Tento smutný vývoj má řadu příčin. Institucionální rasismus vůči černošskému obyvatelstvu a neschopnost či neochota vypořádat se s jeho následky patří k těm nejvýznamnějším.

Americká městská apokalypsa

Dnešní Detroit poskytuje ponurý obraz končiny, která právě prošla válečným konfliktem nebo obří přírodní katastrofou. Ve městě, kterému klesá počet obyvatel již více než šedesát let, se nachází 80 tisíc opuštěných budov. Dalších 40 tisíc jich již bagry a buldozery srovnaly se zemí. Nezaměstnanost dosahuje 19 %, třetina všech obyvatel a více než 60 % dětí v Detroitu žije pod oficiální hranicí chudoby.

Město je sužováno obrovskou kriminalitou. V roce 2012 se zde odehrálo 15 tisíc násilných trestných činů a 411 vražd nebo zabití. 70 % vražd ovšem policie není schopná objasnit, na telefonní hovor dorazí policisté k místu zločinu v průměru až za 58 minut. Minulý rok vypuklo ve městě 5000 požárů, tj. v průměru 14 denně, z toho většina úmyslných. Vyšetřovatelé se ovšem věnují jen každému pátému podezřelému požáru. Průměrné stáří hasičských zbrojnic je 80 let, třetina se v roce 2012 z důvodů „úspor“ uzavřela.

Základní školy v Detroitu nemají na záchodech a v umývárnách toaletní papír ani mýdlo. Učebnice a knihy v knihovnách jsou nezřídka desítky let staré, nové kupují žákům učitelé ze svého vlastního platu. 40 % městského osvětlení je mimo provoz, ze sanitek jezdí pouze každá třetí. Po městě pobíhá na 20 tisíc toulavých psů.

Rasismus u kořene problému

Tato hrůza zde nebyla vždycky. V první polovině 20. století byl Detroit dynamicky rostoucím městem s výstavnými třídami, mrakodrapy a moderními automobilkami. Právě automobilky se staly pionýrským místem zavádění nových pracovních metod a svými nadprůměrnými mzdami lákaly tisíce chudých Američanů, bílých i černých bývalých zemědělců z Jihu, kteří svým úsilím přispívali k prosperitě města a svých rodin. Koncem 30. let se po celé řadě velkých dělnických bojů podařilo v automobilkách, ocelárnách a nákladní dopravě dosáhnout vysokého stupně odborové organizovanosti zaměstnanců, což následně vedlo k dalšímu zvýšení jejich mezd a zavedení řady benefitů. Když se automobilky za 2. světové války přeorientovaly na zbrojní výrobu, patřili detroitští manuálně pracující dělníci k nejbohatším v celých Spojených státech.

Již v tuto dobu zde ale řádilo jedno strašné sociální zlo – rasismus. Bílí dělníci z Jihu spolu s řadou přistěhovalců z výlučně bělošských městeček středozápadu si sebou do Detroitu přitáhli rasistickou ideologii bílé nadřazenosti. Když v roce 1943 v automobilce Packard postavili tři černošské dělníky k montážní lince vedle bělochů, odešlo dva a půl tisíce rozzuřených bílých dělníků z práce a zastavili výrobu. Jeden z nich křičel jižanským přízvukem k davu: „Ať raději válku vyhraje Hitler a Hirohito, než abych pracoval s Negry!“ Za tři týdny potom vypukl v celém městě protičernošský pogrom, při kterém bylo zabito 25 černochů a 9 bělochů. Policie násilí vůči černochům a ničení jejich majetku zcela přehlížela (pokud mu i neasistovala) a naopak zatýkala v drtivé většině napadené černochy.

Tyto tenze pramenily vedle zakořeněných rasistických předsudků ze vzrůstající konkurence mezi dělníky, zejména v oblasti bydlení. A zde leží již kořen krize současného Detroitu.

Státem zajištěné bydlení jen pro bílé

V prudce rostoucím městě obývaném společně bělochy i černochy začal být nedostatek bytů. Rostla hustota obyvatel a nájemné byty v centrálních částech města se měnily ve stísněná doupata, kde se nikomu nežilo příjemně.

V polovině 30. let za vlády prezidenta Roosevelta došlo k revoluci na trhu s bydlením. Nově vzniklá Federální agentura pro bydlení (FHA) začala poskytovat záruky na hypotéky, které si lidé brali u bank na získání nového bydlení v rodinných domech. Doba splatnosti pojištěných a dotovaných hypoték se prodloužila z pěti na třicet let, což umožnilo milionům Američanů pořídit si vlastní dům. Ovšem byla tu jedna maličkost – ty miliony Američanů byly fakticky téměř výlučně miliony bílých Američanů.

FHA totiž poskytovala ručení na hypotéky prakticky výlučně pouze bělochům. Její oficiální politikou bylo vytvářet a hájit bělošská předměstí, kam se černoši nemohli nastěhovat, a to ani tehdy, pokud by se svým rodinným jměním a příjmy potřebnými k pořízení takového bydlení bez problémů svým sousedům vyrovnali. FHA převzala již dříve vytvořené mapy metropolitních oblastí s červeně vybarvenými čtvrtěmi, obývanými třeba jen z malé části černochy a jinými menšinami. Nikdo, kdo v těchto oblastech žil, nemohl dostat záruku na výhodnou hypotéku.

Manuál FHA obsahoval až do roku 1948 vzor omezující smlouvy, která zakazovala další prodej nebo pronájem domu černochům (a často také Asiatům, Hispáncům nebo Židům). Bez podepsání této smlouvy se FHA nezaručila za hypotéku, kterou pak banka lidem odmítala poskytnout. Banky samy ovšem tlačily na podepisování těchto rasistických omezujících smluv v nemenší míře jako pracovníci federální agentury a odhadci cen nemovitostí. FHA často trvala na těchto omezujících smlouvách nejen pro jednotlivé rodinné domy ale pro celé nové čtvrtě. Také radnice předměstí pak odmítaly vydat povolení pro novou výstavbu, pokud předtím nedošlo k právní záruce, že toto bydlení nebude poskytnuto černochům (anebo lidem jiné „podřadné“ národnosti).

Tato politika měla naprosto nedozírné důsledky. Všechna předměstí plánovaně vybudovaná v USA mezi lety 1890 a 1960 z rozhodnutí jednoho vlastníka pozemků nebo developerské společnosti od začátku vylučovala přítomnost černochů. To samé platilo pro většinu amerických předměstí, která v té době vznikala neplánovitě. Pro metropolitní oblast kolem Detroitu to konkrétně znamenalo, že ze 186 tisíc rodinných domů, které zde ve 40. letech vznikly, se do pouhých 1500 mohli nastěhovat černoši. Ještě v roce 1951 bylo 98,5 % všech nově postavených domů určeno pouze bílým!

Když byly v roce 1948 omezující smlouvy založené na rasové, etnické či národností bázi shledány neústavními, pokračovalo se v této politice na základě neformálních dohod mezi developerem, bankou a kupcem a mezi prodávajícím a nově přistěhovaným kupujícím, kterým se cynicky říkalo ujednání gentlemanů. Realitní kanceláře otevřeně odmítaly prodávat domy v bílých předměstích černochům. Bankéři černochům odmítali na koupi těchto domů půjčovat. Tato politika byla stále legální až do roku 1968.

Bílá předměstí a jejich politika apartheidu

Kolem Detroitu zatím rostla předměstí pouze pro bílé. Na jihovýchodní hranici to byl Dearborn, sídlo Fordových závodů. Ve Fordově automobilce byli zaměstnáni i černoši, a to na dobře placených pozicích i v dobách, kdy jiné automobilové korporace dávaly černošským dělníkům pouze nejobtížnější a nejméně prestižní práce. Žádný černošský zaměstnanec Forda ale nebydlel v místě zaměstnání, třídně smíšeném předměstí Dearborn – ten byl určen pouze bělochům.

Dlouholetý starosta Dearbornu, Orville Hubbard (ve funkci v letech 1942-1978) na veřejnosti otevřeně prohlašoval, že dokud bude v úřadu, nesmí žít v Dearbornu jediný černoch. Když se o to přece jen nějaká černošská rodina pokusila, zvonila u ní každou noc často i opakovaně městská policie nebo hasiči, kteří prý přijeli na zavolání o pomoc, a to trvalo tak dlouho, dokud se rodina zase neodstěhovala.

Grosse Pointe, pět předměstských sídel sousedících s Detroitem na severovýchodě, vytvořilo systém, podle něhož si realitní kanceláře proklepávaly zájemce o bydlení v těchto předměstích na základě dotazníku s otázkami na míru „amerického způsobu života“, snědost pleti nebo míru cizího přízvuku. Odpovědi byly ohodnoceny. Bělochovi, anglosaskému protestantovi stačilo získat alespoň 50 bodů, zatímco Polák jich musel dostat 55, Řek 65, Ital 75 a Žid 85. Černoši neměli žádnou šanci.

Odhalení tohoto systému, který pod hrozbou vyloučení svých členů prosazovala místní makléřská asociace, vyvolalo v roce 1960 skandál. V této politice se nicméně jemnějšími prostředky pokračovalo další dlouhá léta a desetiletí. První černošská rodina se do Grosse Pointe přece jen přistěhovala v roce 1966. Za dva měsíce jí dav bělochů umístil na trávník před domem náhrobní kámen, ale rodina se přesto rozhodla zůstat.

Předměstí Wyandotte sousedící s Detroitem na jihu bylo původně městečkem obývaným bělochy i černochy. V roce 1916 zde vypukl pogrom, během něhož běloši černochy vyhnali. Následně zde černoši mohli žít pouze jako zahradníci a služebné v domech bílých boháčů. Když se v roce 1952 přistěhovala do Wyandotte černošská rodina, byla za krátkou dobu zavražděna. Celkově došlo v letech 1945 až 1965 v samotném Detroitu k více než 200 násilným útokům bělochů proti černochům, kteří se přistěhovali do bělošských čtvrtí. Předměstí zůstala prakticky úplně bělošská.

Dopady vyloučení z předměstí

Od 40. let se tedy bělošští Detroiťané stejně jako bělošští obyvatelé všech velkých amerických měst začali masivně stěhovat na předměstí, kde jim výhodné, státem zajištěné a dotované hypotéky umožnily založit si své vlastní bydlení. Více než 98 % z domů pořízených na hypotéky garantované FHA (a administrativou pro válečné veterány) po 2. světové válce bylo určených pouze bělochům. V první poválečné dekádě si přitom vlastní bydlení pořídlo více Američanů než v předchozích 150 letech.

Vlastnictví domu se stalo základem bohatství dnešních bílých Američanů. Federální vláda toto získávání vlastních domů navíc podporovala placením části úroků z hypoték, což učinilo koupi vlastního domu na předměstí zásadně levnější než nájemné bydlení ve městech. Ceny domů se pak pouze v 70. letech zvýšily trojnásobně, což učinilo dnešní bílé Američany v průměru jedenáctkrát bohatší, než jsou jejich černošští „sousedé“, kterým byly nejen všechny tyto výhody odepřeny, ale navíc je fakticky dotovali ze svých daňových odvodů.

Ovšem černoši v Detroitu a dalších městech nepřišli pouze o příležitost splnit si na klidných předměstích sen o svém vlastním bydlení. Spolu s odchodem bělochů mizely i pracovní příležitosti. Mezi lety 1947 a 1963 přišel Detroit o 140 tisíc pracovních míst v průmyslu. Úbytek pracovních příležitostí v automobilkách a dalších továrnách pak pokračoval s tím, jak po zisku lačnící korporace stěhovaly své továrny do zahraničí a na Jih USA, kde nemusely čelit silným pozicím odborů. Nová pracovní místa vznikala v drtivé většině na předměstích. V 80. letech se více než tři čtvrtiny nových pracovních příležitostí ve 20 největších amerických metropolitních oblastech vytvořily na předměstích, která přilákala nové dynamické obory, služby, vědu, sportovní a kulturní centra.

Všechna tato pozitiva života na předměstích zůstala černochům odepřena. Podíl černochů žijících mimo velkoměsta ale stále na předměstích v jejich širších metropolitních oblastech činil v roce 1950 pouhých 4,6 % a do roku 1970 dále poklesl na 4,2 %. Neformální síť kulturních a společenských vazeb vytvářejících sociální kapitál potřebný mimo jiné k získání pracovních příležitostí se vytvořila za jejich nepřítomnosti.

Odchod bělochů z Detroitu na předměstí se změnil v úprk po rasových bouřích, které v důsledku frustrace vypukly ve městě v roce 1967. Bezprostředním spouštěčem bouří byla brutalita stále z více než 90 % bělošského policejního sboru a jeho časté zásahy proti nočním hospodám a klubům, které tvořily od dob prohibice součást městské černošské kultury. Odchod statisíců lidí podlomil příjem městských majetkových daní, z něhož je v USA financováno školství. V důsledku toho se značně propadla úroveň místních škol, což opět pouze podnítilo odchod lidí i pracovních příležitostí.

Rasová výlučnost bělošských předměstí přetrvala navzdory přijetí federálních protidiskriminačních zákonů hluboko do 90. let minulého století. V roce 2000 byl již Detroit bělochy téměř úplně opuštěn – zůstalo jich zde pouze 12 %. Ve stejnou dobu bylo Grosse Pointe z 0,5 % černošské, Dearborn z 1,28 % a Wyandotte z 0,8 % černošský. Metropolitní Detroit byl nejsegregovanější oblastí v celých Spojených státech. Když pak ledy předměstského apartheidu přece jen povolily, výsledek byl ten, že Detriot začala masivně opouštět i černošská střední třída. V letech 2000 až 2010 odešla více než čtvrtina obyvatel města. Utíká prostě ten, kdo může. Za nimi zůstala pustnoucí městská dystopie.

Rasismus a desítky let trvající rasová diskriminace v bydlení nepředstavují jedinou příčinu zpustnutí Detroitu. Svůj podíl na něm mají pochopitelně i potíže amerického automobilového průmyslu, hospodářská krize v letech 2008-9, ale i nekompetentní a zkorumpovaná radnice a jí prosazovaná politika škrtů a úspor na úkor fungujících služeb a infrastruktury. Přesto však bez objasnění úlohy institucionálního rasismu a jeho přetrvávajících důsledků nelze tragédii Detroitu ani porozumět ani najít klíč k jejímu řešení.

Profilový obrázek
O autorovi

Komentáře

comments

Social Share

  • google-share

Právní poradna

Zápis závazku prodat v budoucnu nemovitost do katastru

28 září, 2021

Minusové hodiny - nepravidelně rozvrhovaná pracovní doba

27 září, 2021

Má zaměstnavatel nárok na náhradu při vracení pracovní pomůcky?

15 srpna, 2021

Odkazy

Nadcházející akce

  • Momentálně nejsou naplánované žádné akce
AEC v1.0.4

Kalendář akcí

AEC v1.0.4

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Česká politika čína Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levá perspektiva Levice Liberec Média Německo Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Školství Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Vězeňství Z domova Zdravotnictví Ženy a gender

Video

Levá Perspektiva o.s.

Občanské sdružení na obranu sociálně vyloučených, upozaděných a
diskriminovaných lidí včetně prevence sociální exkluze. Provozujeme
levicový, informačně-publicistický web a internetovou právní poradnu.
Aktivně vystupujeme proti fašismu, rasismu, homofobii a všem formám
diskriminace.

Aktuální články

Intenzivní protesty proti plánům české vlády zvýšit věk odchodu do důchodu

25 dubna, 2023

Stažení cel EU na ukrajinské obilí selhalo, protože východoevropské země vystoupily do opozice

24 dubna, 2023

Boje v Chartúmu ohrožují poslední pokus o příměří

22 dubna, 2023

Po přijetí penzijní reformy vyšli francouzští pracující opět do ulic

18 dubna, 2023

Stávka bezpečnostních pracovníků letišť v Německu

17 dubna, 2023

Archivy

  • Duben 2023
  • Březen 2023
  • Únor 2023
  • Leden 2023
  • Listopad 2022
  • Říjen 2022
  • Září 2022
  • Srpen 2022
  • Červenec 2022
  • Červen 2022
  • Květen 2022
  • Duben 2022
  • Březen 2022
  • Únor 2022
  • Leden 2022
  • Prosinec 2021
  • Listopad 2021
  • Říjen 2021
  • Září 2021
  • Srpen 2021
  • Červenec 2021
  • Červen 2021
  • Květen 2021
  • Duben 2021
  • Březen 2021
  • Únor 2021
  • Leden 2021
  • Prosinec 2020
  • Listopad 2020
  • Říjen 2020
  • Září 2020
  • Srpen 2020
  • Červenec 2020
  • Červen 2020
  • Květen 2020
  • Duben 2020
  • Březen 2020
  • Únor 2020
  • Leden 2020
  • Prosinec 2019
  • Listopad 2019
  • Říjen 2019
  • Září 2019
  • Srpen 2019
  • Červenec 2019
  • Červen 2019
  • Květen 2019
  • Duben 2019
  • Březen 2019
  • Únor 2019
  • Leden 2019
  • Prosinec 2018
  • Listopad 2018
  • Říjen 2018
  • Září 2018
  • Srpen 2018
  • Červenec 2018
  • Červen 2018
  • Květen 2018
  • Duben 2018
  • Březen 2018
  • Únor 2018
  • Leden 2018
  • Prosinec 2017
  • Listopad 2017
  • Říjen 2017
  • Září 2017
  • Srpen 2017
  • Červenec 2017
  • Červen 2017
  • Květen 2017
  • Duben 2017
  • Březen 2017
  • Únor 2017
  • Leden 2017
  • Prosinec 2016
  • Listopad 2016
  • Říjen 2016
  • Září 2016
  • Srpen 2016
  • Červenec 2016
  • Červen 2016
  • Květen 2016
  • Duben 2016
  • Březen 2016
  • Únor 2016
  • Leden 2016
  • Prosinec 2015
  • Listopad 2015
  • Září 2015
  • Srpen 2015
  • Červenec 2015
  • Červen 2015
  • Květen 2015
  • Duben 2015
  • Březen 2015
  • Únor 2015
  • Leden 2015
  • Prosinec 2014
  • Listopad 2014
  • Říjen 2014
  • Září 2014
  • Srpen 2014
  • Červenec 2014
  • Červen 2014
  • Květen 2014
  • Duben 2014
  • Březen 2014
  • Únor 2014
  • Leden 2014
  • Prosinec 2013
  • Listopad 2013
  • Říjen 2013
  • Září 2013
  • Srpen 2013
  • Červenec 2013
  • Červen 2013
  • Květen 2013
  • Duben 2013
  • Březen 2013
  • Leden 2013
  • Prosinec 2012
  • Listopad 2012
  • Říjen 2012
  • Září 2012
  • Srpen 2012
  • Červenec 2012
  • Červen 2012
  • Květen 2012
  • Duben 2012
  • Březen 2012
  • Únor 2012
  • Únor 2010
  • Leden 2010
  • Prosinec 2009
  • Listopad 2009

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levice Levá perspektiva Liberec Média Německo Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Z domova Zdravotnictví Česká politika čína Školství Ženy a gender
© 2013 Levá perspektiva, o.s. Všechna práva vyhrazena.